První československý premiér Kramář Karel

24. září 2010, 14:00 - Robert Šimek
24. září 2010, 14:00

Karel Kramář, bezesporu jeden z nejvýznamnějších českých politiků éry Rakouska-Uherska i první republiky, hlásal novoslovanství, tedy soužití všech slovanských států pod patronací Ruska. Kvůli mezinárodním zájmům ale pozapomínal na domácí politiku, což se mu později stalo osudným.

Autor: ČTK

Kramář se narodil roku 1860 v zámožné rodině ve Vysokém nad Jizerou. Studoval práva na Univerzitě Karlově v Praze, vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži. Systematicky a důsledně se připravoval na politickou dráhu, hodně cestoval a mluvil plynně rusky, francouzsky, německy i anglicky. Hodně mu přitom pomohl fakt, že byl díky otci finančně nezávislý, a nemusel tedy příliš hledět na výdaje.

Roku 1889 se spolu s Masarykem podílel na založení České strany lidové – realistické. O rok později přestoupil k mladočechům, za které byl hned roku 1891 zvolen do vídeňské Říšské rady. Mezi mladočechy navíc brzy získal značný vliv a stal se jejich předsedou. Strana se tehdy dynamicky rozvíjela, byla velmi přitažlivá pro voliče a do první světové války se zařadila k nejsilnějším v zemi.

Co se politických názorů týče, patřil Kramář zpočátku k zastáncům federalizovaného Rakouska-Uherska, v jehož rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. Později šel ale dál a začal propagovat myšlenku takzvaného novoslovanství, tedy samostatné federace slovanských států.

Láska bez hranic

V čele tohoto společenství mělo stát Rusko, které Kramář považoval za jednu z nejsilnějších evropských mocností. Roku 1890 se za Ural také osobně vypravil a dá se říct, že to pro něj byla cesta osudová. Nejenže si Rusko zamiloval, ale našel zde i životní partnerku Naděždu Nikolajevnu Abrikosovovou. Byl v tom ovšem jeden háček – Naděžda byla vdaná za majitele továrny na cukrovinky a měla s ním už čtyři děti.

S Kramářem se poznali v salonu jejího manžela, kde se scházela moskevská intelektuální smetánka. Jejich vášeň byla silná a záhy se dočkala naplnění. Naděžda v roce 1893 opustila manžela a odstěhovala se do Vídně. Dosáhnout rozvodu však nebylo lehké – v pravoslavné církvi byl možný jen tehdy, poruší-li některý z manželů manželský slib; viník byl navíc potrestán zákazem dalšího sňatku. Podvedený Abrikosov se zpočátku neozýval, až roku 1898 se Naděžda dozvěděla, že má novou partnerku a několik nemanželských dětí. Podala žádost o rozvod, a počátkem roku 1900 byla volná.

Svatba Karla Kramáře a Naděždy Abrikoso-vové se uskutečnila 17. září 1900 na Krymu, v zámečku Gaspro. V jeho blízkosti si manželé vybudovali letní sídlo, přepychovou vilu Barbo, kterou pravidelně každoročně navštěvovali. V letech 1911 až 1915 si pak postavili sídlo i v Praze na Baště svatého Tomáše – přímo naproti Pražskému hradu. Hlavním architektem stavby byl Rakušan Friedrich Ohmann, její první náčrt ale vypracovala sama paní Naděžda.

Manželé Kramářovi spolu strávili téměř čtyři desetiletí a Naděžda Nikolajevna stála svému muži vždy po boku. Měla na něj obrovský vliv, což však nebylo vždy ku prospěchu. Často se totiž vyjadřovala i k politice, které ne zcela rozuměla. Vztah to tedy byl na jedné straně šťastný a harmonický, na druhé straně velmi kritizovaný.

Odsouzený odbojář

Kramář obecně sázel na posílení ruského vlivu v Evropě, což zapadalo do jeho všeslovanské koncepce. Postupná bolševizace Ruska ale začala jeho plány hatit. Zoufale vyzýval evropské i světové velmoci, aby situaci ještě zvrátily, podpory se ovšem nedočkal. Byl stoupencem pravicové politiky a vzestup lidových mas považoval za osudovou chybu. Všemožně proto pomáhal ruským emigrantům, kteří viděli situaci stejně. Dával jim peníze, hledal pro ně ubytování a organizoval i různé kulturní akce.

Myšlenky slovanské federace se ale ani po těchto událostech zcela nevzdal. V Říšské radě ji nadále prosazoval a po vypuknutí první světové války ji dokonce nabídl i českému odboji, ke kterému se připojil. Jeho koncepce sice neuspěla ani zde, protože o směřování Ruska už tehdy málokdo pochyboval, rakouské úřady však těchto aktivit obratně využily.

Kramář byl roku 1915 zatčen, uvězněn a obviněn z velezrady. Stejný osud pak potkal i jeho spolustraníka Aloise Rašína a další dva kolegy. Proces začal v prosinci 1915 u vídeňského vojenského soudu a přestože proti obviněným neexistovaly žádné přímé důkazy, jednání se rozrostlo v obří monstrproces. Kramáře se týkalo z celkového počtu šestnácti kapitol plných čtrnáct, Rašína patnáct, o zbytek se dělili další dva obvinění. V červnu 1916 byli všichni odsouzeni k trestu smrti. V jejich prospěch se snažili v zákulisí angažovat mnozí vlivní politici, život jim ale nakonec zachránila spíš náhoda. Císař František Josef I. totiž před podepsáním rozsudku zemřel a jeho nástupce Karel nechtěl začínat kariéru popravou. Odsouzeným byl trest zmírněn na 20 let a v červenci roku 1917 byli na základě amnestie propuštěni.

S Rašínem v cele smrti

KAREL KRAMÁŘ (1860–1937)
Narodil se 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou v rodině továrníka Karla Kramáře. V Praze vystudoval práva a vzdělání si rozšířil na zahraničních univerzitách. Roku 1890 vstoupil k mladočechům a byl za ně zvolen i do Říšské rady. Za první světové války se zapojil do odboje, za což byl roku 1915 zatčen a následně odsouzen k trestu smrti. Roku 1917 byl amnestován a stal se národním hrdinou. Role mučedníka mu roku 1918 pomohla do čela národně demokratické strany i k postu prvního československého premiéra, v úřadu ale zůstal jen osm měsíců. Podcenil domácí politiku a po komunálních volbách v červenci 1919 jeho vláda padla. Do čela státu se pak už nikdy nevrátil, zatrpkl a stal se odpůrcem „Hradu“. Zemřel 26. května 1937, pochován je v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech.

Několikaměsíční pobyt ve společné cele s Rašínem ale nebyl pro Kramáře vůbec jednoduchý a nešlo jen o to, že do malé místnosti byly zavřeny dvě autoritativní osobnosti. Problém spočíval spíš v Kramářově nepřizpůsobivosti – nemohl spát, trpěl malomyslností a revmatismem. Vážnější ovšem bylo, že pro svou záchranu byl brzy ochoten podepsat nejeden závazek, kterého by později litoval. Jeho čest tak zůstala neposkvrněna hlavně díky Rašínovi, který jakékoliv ústupky rázně odmítal. Proces oba muže osudově provázal, lidsky je ale spíš rozdělil. Atmosféru v cele dokresluje i fakt, že si přes v podstatě intimní soužití nikdy nezačali tykat a o nějakém přátelství nemohla být ani řeč. Odešli tak, jak přišli – jako straničtí kolegové.

V Rašínových očích sice Kramář výrazně ztratil, národ ho ale miloval. Považoval ho za člověka, který za své názory neváhá obětovat život, což mu vyneslo pověst hrdiny a mučedníka. Při návratu do vlasti ho vítali stoupenci všech politických stran a popularita ho brzy vynesla i do čela státoprávně (později národně) demokratické strany. Ta sdružovala většinu realistů, pokrokářů a velkou mladočeskou základnu, která ovšem válečným chováním příliš nepřesvědčila a chtěla se touto cestou rehabilitovat.

Kramářovi kalila radost jediná věc – místopředsedou strany se totiž stal Alois Rašín, který brzy začal organizovat vnitřní stranický život. Často si přitom počínal velmi tvrdě a Kramář s jeho způsoby nesouhlasil. Neměl ale dostatečnou vůli něco skutečně změnit.

Osudová chyba V průběhu roku 1918 se ve společnosti zrodila také myšlenka státní samostatnosti, k jejímuž dosažení měla přispět práce odboje i Národního výboru – vrchního orgánu české politiky. Do jeho čela byl zvolen právě Kramář jako symbolický vůdce perzekuovaného národa. Jeho místopředsedou se pak znovu stal Alois Rašín.Nikdo tehdy netušil, jak blízko je státní převrat, a tak předsednictvo Národního výboru považovalo za velkou příležitost, že mohlo odjet na konci října 1918 do Švýcarska na jednání s představiteli zahraničního odboje. Nakonec jim to ale spíš uškodilo, protože převrat proběhl úspěšně bez nich a v jeho čele stáli jiní – Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný a František Soukup. Kramář v tom však zpočátku neviděl problém. V listopadu 1918 přešel z čela Národního výboru do čela první československé vlády. Rašín se stal ministrem financí a strana získala i ministerstvo obchodu, takže měla zásadní vliv na ekonomické směřování nového státu. Kramář zastával úřad premiéra odpovědně a iniciativně. Směřoval ale především k zahraničně politickým otázkám a angažoval se například v řešení komplikovaného česko-německého vztahu. Navzdory roztrpčení i otevřené roztržce s Masarykem a Benešem byl za první republiky velikou a uznávanou osobností. Navíc projevoval – především v osobním životě – vždy velkorysost. Atentátníka, který na něj roku 1919 vystřelil (Kramářův život tehdy zachránila jen tabatěrka v náprsní kapse), okamžitě omilostnil. Jeho pozornosti neunikly ani vážné sociální problémy. Bylo poznat, že se jedná o politika působícího ve vysokých funkcích již po dlouhou dobu. Byl i schopným vyjednavačem a celkově noblesním premiérem. Domácí politika mu ale dlouho nestačila, vyniknout chtěl především na mezinárodním poli. Odjel proto jako předseda československé delegace na mírovou konferenci do Paříže, kde zůstal až do pozdního léta 1919. Dění v Praze přitom příliš nesledoval a nedostavil se, ač k tomu byl mnohokrát vyzýván, ani na sjezd své vlastní strany. To byla osudová chyba z hlediska vnitropolitického i vnitrostranického. Volný pád

Pobytem v Paříži Kramář nic nezískal, zato hodně ztratil. Pustit vedení z ruky ve chvíli, kdy se moc nově utváří, bylo naprosto špatným odhadem situace. Neměl k tomu navíc žádný reálný důvod. Práci v zahraničí prokládal dlouhým odpočinkem a opravdu naplno pracoval jen málokdy. Po obecních volbách konaných v červenci 1919 tedy Kramářova vláda padla a novým premiérem se stal Vlastimil Tusar. Paradoxem bylo, že se Kramář o demisi své vlastní vlády dozvěděl až dodatečně. Ještě citelněji ho ale zasáhlo, že parlamentní děkovný telegram za působení na mírové konferenci obdržel pouze Edvard Beneš.

Kramář prožíval premiérský konec velmi těžce. Postupně zanevřel na Beneše, Masaryka i Rašína, kterému vyčítal špatné vedení strany. Stěžoval si také, že Rašín se Švehlou provedli státní převrat záměrně ve chvíli, kdy pobýval v zahraničí a nemohl se bránit. Tato snaha svést vinu na ostatní byla ale zbytečná. O křeslo ministerského předsedy se totiž připravil pouze on sám, s ústupem ze slávy se ale nehodlal smířit. Věřil, že je stále vůdcem národa a jeho šance ještě přijde. Do vlády se však už nikdy nevrátil, ačkoliv k tomu měl po Rašínově smrti ještě příležitost.

Vše pro národ

Karel Kramář zemřel v květnu 1937 a jeho jméno na dlouhá léta zmizelo z obecného povědomí. Za protektorátu byly nepohodlné Kramářovy protiněmecké názory, po roce 1948 pak zase vadila jeho averze k Sovětskému svazu.

Pro Kramářovu politiku bylo charakteristické, že byla politikou národní – cokoliv dělal, mělo být ku prospěchu národa jako celku. Když se měl rozhodnout mezi prospěchem politické strany a prospěchem národa, volil vždy národ. Za první republiky politické strany a jejich vliv dokonce veřejně kritizoval, nelíbila se mu příliš velká moc stranických aparátů. „Národ potřebuje oddanost a práci každého z nás, aby byl zdravý a vnitřně silný, aby v hodině nebezpečí naše sebeobětování nebylo marné,“ tvrdil. „Pracovat, žít, ale také být hotov umírat pro národ, je-li nutno, to je tajemství našeho vítězství. Odoláme všem nebezpečím a svobodni a silni dočkáme se veliké chvíle, kdy se spojí všechno Slovanstvo, aby vyplnilo svůj veliký, krásný úkol být záštitou míru, pravdy a svobody celému lidstvu,“ dodával.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče