Provazochodecké číslo

21. října 2009, 15:20 - Jefim Fištejn
21. října 2009, 15:20

Rusko balancuje mezi zeměmi, které se globalizaci přizpůsobují, a těmi, jež ji odmítají

Vedení Severní Koreje oznámilo, že v textu připravované nové ústavy nebude žádná zmínka o komunismu. Rozhodnutí je zlomové nejen pro tuto zemi se společenským zřízením, jež je v 21. století ojedinělé. Odrážejí se v něm totiž i radikální změny, které v globální politice postupně nastávají. Pokud se i nejuzavřenější enkláva světa vzdává komunistické doktríny, pak lze tento společenský projekt pokládat za navždy přežitý. Již na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy se zhroutil Sovětský svaz (SSSR) a Čína se vydala cestou urychleného budování kapitalismu, byť pod vedením stále stejné strany, začalo být zřejmé, že komunistický ideál je předurčen k záhubě. Zbytek byl otázkou času. Intrika spojená se současným ideologickým obratem severokorejského vůdce Kim Čong-ila a jeho soudruhů tedy netkví ve zradě komunismu. Na rozdíl od bývalých spojenců SSSR ve třetím světě, kteří se netajili, že alternativu k bájnému socialismu vidí v kapitalistické společnosti, se zdá, že Severní Korea míří opačným směrem. Politická elita se sice vzdává ideologie, která ji vynesla k moci, ale nikoli jí samé ani navyklých způsobů řízení země. Hodlá také zachovat, pokud možno bez sebepoškození, maximální uzavřenost režimu. Ta vždy předpokládá militarismus jako projev připravenosti režimu vzdorovat nepřátelům vojenskou silou. Militarismus tvoří jádro nové doktríny severokorejské politiky, jímž byl dříve komunismus.
To dá rozum. Není možné se nadále upínat ke komunistické doktríně, která ani v rázovité severokorejské variantě coby „učení Čučche“ neztratila mesiášskou složku. Ještě před dvaceti lety mohl Pchjongjang tvrdit, že ideje Čučche vítězoslavně kráčí po planetě, a propagandistický časopis Korea, volně k dostání na ambasádách Korejské lidově demokratické republiky, mohl dát na titulní stranu symbolický obrázek arabského feláha sedícího na velbloudu uprostřed saharské pouště a přitom zabraného do studia spisů velkého vůdce Kim Ir-sena. Dnes komunismus jako světová ideologie nezabírá ani u feláhů. Otočit do protisměru jako Čína nebo Vietnam však Severní Korea nemůže. Takový obrat pchjongjangská elita nemůže přestát, neboť by byl její výkon neustále srovnáván s výkonem vyspělého korejského jihu. Zkušenost Německé demokratické republiky zcela pohlcené Německem západním je jednoznačná. Navíc vyhladovělé obyvatelstvo sotva umožní smírné sjednocení obou Korejí. Ve snaze maximálně prodloužit pobyt u moci se severokorejská věrchuška musí vší silou držet osvědčeného zřízení lehce uzpůsobeného požadavkům doby. Ideologické krytí však bude třeba vyměnit.
V tom spočívá zásadní zvláštnost přežití obdobných režimů v globálním měřítku. Hlavní podmínkou jejich zachování a zároveň zdrojem legitimity se stává uzavřenost. Ta je odůvodňovaná nutností obrany národní suverenity, kultury, tradice vůči četným vnějším hrozbám – piklemi nepřátel počínaje a morovými ranami konče. V souladu s kriteriem uzavřenosti se státy shlukují do nových uskupení: Severní Korea, Myanmar, Zimbabwe. Stupeň uzavřenosti se liší dle role země ve světové a regionální politice. Také ideologie je ve všech případech zabarvená do specifických národoveckých tónů. Z hlediska globální politiky je důležité, že vznikla jasná dělicí čára.
Na jedné straně jsou země připravené přizpůsobit se výzvám globalizace. Ty, jež chápou, že se pravidla hry budou čím dál víc tvořit mimo národní rámec. Do této skupiny patří absolutní většina zemí. Mezi nimi je nemálo autoritářských režimů, v nichž se vládci snaží přežít díky výhodám globalizace. S využitím vymožeností, jako je otevřená ekonomika, výměna kapitálu, export technologií, příprava kádrů v zahraničí, se snaží o urychlenou modernizaci svých zemí. Krátkodobě má taková strategie přežití šanci na úspěch. Dlouhodobě však politické elity budou muset hrát dle nových pravidel volné konkurence, která je nově seřadí.
Na druhé straně se vytvořila skupinka států, jejichž vládnoucí třída si usmyslila, že její jedinou šancí na přežití je maximální izolace před globalizačními procesy. O žádný rozvoj jim nejde – hlavním propagačním heslem je uchovat národní svéráz, suverenitu a tradice. Mezipolohu zaujímá v této nové konfiguraci Rusko, jež balancuje mezi oběma uskupeními. Současné ruské elity natolik touží po zvěčnění své nadvlády, že čistě teoreticky jsou ochotny podstoupit zkoušku izolacionismem – občas je slyšet povyk dožadující se zákazu dovozu zboží, zlozvyků, učenců, idejí, módy a tak dále. Sužuje je však i zlá předtucha, že bez rozvoje bude země odsouzená k marginalizaci. Ten je však nepředstavitelný bez intenzivní výměny s vnějším světem. Otázkou je, jak dlouho dokáží předvádět publiku toto riskantní provazochodecké číslo.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče