Protistresová medicína aneb Česko čistýma očima

01. března 2004, 00:00 - MARTINA ŠRÁMKOVÁ
01. března 2004, 00:00

ŘEDITEL PRAŽSKÉ BOTANICKÉ ZAHRADY VÁCLAV VĚTVIČKA NENÍ VEŘEJNOSTI NEZNÁMÝ. BOTANIKA A DENDROLOGA NOSÍCÍHO TOTO "NOMEN OMEN" VŠAK LIDÉ NEVNÍMAJÍ JEN JAKO VYNIKAJÍCÍHO ODBORNÍKA A POPULARIZÁTORA VĚDECKÉ DISCIPLÍNY, ALE TAKÉ JAKO VNÍMAVÉHO POZOROVATELE A VLÍDNÉHO GLOSÁTORA ROZHLASOVÉHO POŘADU DOBRÉ JITRO.

ŘEDITEL PRAŽSKÉ BOTANICKÉ ZAHRADY VÁCLAV VĚTVIČKA NENÍ VEŘEJNOSTI NEZNÁMÝ. BOTANIKA A DENDROLOGA NOSÍCÍHO TOTO „NOMEN OMEN“ VŠAK LIDÉ NEVNÍMAJÍ JEN JAKO VYNIKAJÍCÍHO ODBORNÍKA A POPULARIZÁTORA VĚDECKÉ DISCIPLÍNY, ALE TAKÉ JAKO VNÍMAVÉHO POZOROVATELE A VLÍDNÉHO GLOSÁTORA ROZHLASOVÉHO POŘADU DOBRÉ JITRO.

Právě tuto Větvičkovu tvář nabízí kniha Moje květinová dobrá jitra. Tedy ne, že by v ní botanik svou profesi zcela zapřel. Jedna kapitola se přímo jmenuje „O stromech“, jiná „O růžích“. Návody na pěstování či rady, jak se zbavit škůdců, v nich však nehledejte. Václav Větvička se nechal inspirovat Karlem Čapkem a Františkem Nepilem. Pod všední slupkou každodennosti odhaluje zdánlivě obyčejné podoby naší země v nečekaných souvislostech. Ať už vychází ze svých vodáckých zážitků, z vlastní rodové historie mlynářů na Sedlčansku nebo ze vzpomínek na hledání polodrahokamů se synem, vždy nám mezi řádky připomene, že pokud se umíme pozorně dívat kolem sebe, není život ani zdaleka jen stres a honička. Část knihy věnuje autor také svému koníčku: amatérské etymologii. Jeho pátrání po původu zeměpisných jmen přináší pro většinu lidí nečekané objevy. Většinu čtenářů však knížka okouzlí něčím jiným. Větvička je velký znalec české země a jednotlivým regionům věnuje celé kapitoly: Novopacko, V Plzeňsku, O Hrabalovském Polabí, Vysočinou… Téměř každý tu najde kraj, ze kterého pochází buď on, anebo alespoň jeho babička. Autor ale není žádný naivní idealizátor. Tak třeba v kapitole „O žulovém kraji“ připomíná historii svého rodu. Na příkladu své tety, pomocné učitelky, ukazuje, že kantoři neměli nikdy na růžích ustláno. Nabídne nám i starosvětsky uctivý milostný dopis svého budoucího dědečka budoucí babičce. Sotva si však čtenář povzdychne: „Staré zlaté časy,“ narazí na anonymní hanopis, který o dědečkovi krátce před svatbou kdosi poslal jeho budoucímu tchánovi. „No uznejte, není to hezky česky?“ glosuje Větvička. Moje květinová dobrá jitra rozhodně nejsou knihou, kterou čtenář otevře, aby ji odložil až s poslední stránkou. Mnohem lepší je vychutnávat si páně ředitelovu knížku po douškách: jednu kapitolu před spaním - a svět hned vypadá jako bezpečnější a srozumitelnější místo k životu.

(Václav Větvička: Moje květinová dobrá jitra, vydavatel: Vašut)

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče