Proti plné hale se nedá vyhrát

12. října 2010, 13:38 - Andrej Halada
12. října 2010, 13:38

Rozhovor s nejlepším českým tenistou současnosti.

(perex)
Češi uměli vždycky hrát hokej a dodnes máme výborné tenisty. Asi to není náhoda, protože oba sporty se původně, v meziválečných časech, prolínaly a doplňovaly. Dnes je nemyslitelné jít ve stopách legendárního Karla Koželuha, úspěšného hokejisty i tenisty v jedné osobě. Tomáš Berdych (25) by sice se svými 196 centimetry výšky zapadl i mezi hokejisty, ale určitě by nedošel tam, kam ho dovedla tenisová cesta. Do finále letošního Wimbledonu a na post sedmého nejlepšího hráče světa.

Když jste s tenisem začínal, měl jste doma v pokoji plakáty slavných hráčů? Neměl. Nebyl jsem typické tenisové dítě, táta mě musel lehce postrkávat. Až když mi bylo jedenáct, tak jsem se chytil. I po hraní jsem doma ještě seděl u televize a díval se na zápasy.

Představoval jste si, že se s těmi „televizními“ hráči sejdete na kurtu? Viděl jsem Samprase i Agassiho, ale to byl jiný svět. Člověk bojuje v zápasech se stejně starými kluky, žije si to své. Nedokázal jsem si vůbec představit, že bych se někdy na takovou úroveň dostal.

Pak jste ale najednou proti Agassimu hrál. Ve druhém kole Australian Open v roce 2004. Taky to byl zážitek! Ale přišlo to nějak samozřejmě, ani jsem si neuvědomil, že už jsem došel až sem. Člověk se nemůže dívat moc dopředu, aby nebyl v oblacích. Jdete od zápasu k zápasu, zlepšujete se, přicházejí důležité okamžiky, které vás posunou dál. Hlavně když porazíte někoho lepšího.

Letos jste se dostal na sedmé místo v žebříčku ATP, to je vaše nejlepší umístění. Je těžší dojít z padesátého místa na patnácté, nebo z patnáctého na páté? Určitě to druhé, dostat se na vrchol. Z padesátky na patnáctku musíte vyhrát určité množství zápasů, ale systém turnajů, nasazování a losování je takový, že to není až tak obtížná cesta. Pak už ale narazíte na někoho z absolutní špičky. Pokud chcete ještě výš, nezbývá než začít porážet i ty nejlepší. A to je hodně těžké.

Jak se nad takovými hráči vyhrává? Musíte hrát na sto deset procent. Musíte mít i trochu štěstí, aby váš protivník nebyl zrovna ve formě. Ale když vyhrajete, posune vás to dál. Získáte zkušenosti, vyzkoušíte si tu situaci. Čím více zápasů se špičkou odehrajete, tím se odstup mezi vámi a jimi nebude jevit tak velký.

Nedávno jste hrál Davis Cup v Srbsku, kde jste podlehl světové dvojce Novaku Djokovićovi i Jankovi Tipsarevićovi, který je třicátý čtvrtý. Bylo v tom zápase i trochu smůly? Nebudu ten, který by říkal, že jsme v Srbsku prohráli kvůli smůle. To určitě ne. Tipsarević hrál skvěle. Ale ke každému zápasu patří štěstí. Někdy prostě potřebujete, aby míček líznul lajnu nebo se překulil přes síť. I tohle hraje roli.

A co domácí prostředí? Zrovna u Davis Cupu… To je zásadní. Vždycky říkám: když my hrajeme doma, je pro nás divák pátým členem týmu. V případě Srbska to ale nebyl jeden hráč navíc, ale rovnou pátý až desátý. Publikum dokáže hodně pomoci.

Dokáže rozhodovat zápasy? V případě Davis Cupu určitě. To je úplně jiná atmosféra než na normálním turnaji. Ale i na Grand Slamech publikum umí své. Když jsem hrál v roce 2008 na turnaji Rolland Garos s Francouzem Michaelem Llodrou pět setů, tak to bylo jako Davis Cup. Na US Open nebo Australian Open však domácí hráč nezíská takovou podporu.

Jaké reakce diváků nemáte rád? Když diváci tleskají a aplaudují, člověk to na kurtu ani nevnímá. Je to součást hry. Ale pokud se připravujete na servis a někdo v takové chvíli křičí, je to nepříjemné. Nemluvě o tom, když si nadhodíte balon a někdo pískne, bouchne a podobně. To mi vadí, jako každému. V Srbsku jsem si vyzkoušel, že je to náročnější než fyzická stránka zápasu.

Co proti tomu může hráč dělat? Jediná obrana je udržet hlavu v klidu. Samozřejmě je snadné vybouchnout, začít mávat rukama a protestovat. Tím ale divákům dáte najevo, že vás dostali. V tu chvíli končíte. Pak už to není zápas s tenisovým protivníkem, ale s celou halou. To se nedá vyhrát.

Hodně hráčů po vyhraném míči zatne pěst, zahrozí, udělá silácké gesto. Dodává to sebevědomí? Je to součást psychologického boje? Určitě ano. Ale musíte rozlišit, kdo a jak často to dělá. Někdy už to není tenisové, k tomu bych se taky nechtěl snížit. A pak, hráč se v takové chvíli povzbuzuje spíš sám, než že by tím něco vzkazoval soupeři. Pomáhá to udržet se v určitém nabuzení. Zápasy bývají dlouhé a je tam hodně prostojů.

Všiml jsem si, že se na taková gesta protihráči nedívají. Po prohraném míči rychle otočí hlavu, odvrátí se. Nejde jen o to, že nechcete vidět soupeřovu radost. Vás by při zápase nemělo zajímat ani to, jestli se soupeř chytá za nohu, o něčem diskutuje. Člověk se ptá sám sebe: proč to dělá, co tím sleduje, je teď nahoře, nebo dole? Zbytečně pak spekulujete. Musíte jet po své linii a soustředit se na hru.

Některé hráčky při hře hlasitě hekají. Opravdu musejí, anebo je to taky psychologická finta? To je těžké posoudit. Asi by konkrétní hráčka musela přiznat, jestli tím něco sleduje, nebo je to přirozený projev. Troufám si říct, že v některých případech je to záměr. Osobně to nemám rád a při mužské hře jsem se s tím nesetkal. Když hráč heká, obvykle toho má už plné zuby a snaží se z těla dostat maximum.

Musíte chtít při hře protivníka skutečně srazit, rozdrtit? Je těžké najít správný termín, ale v zásadě to tak je. Vždycky říkám, že člověk musí být hladový. Na soupeře, na každý balon. Ať proti vám stojí stý hráč světa, první anebo třeba jen parťák pro tréninkovou hru. Jakmile vyhodí rozhodčí minci a losuje se o stranách, zápas začíná. A když hra skončí, podáte si ruce a je to pryč.

Končí to opravdu? Lze tak snadno přehodit v mysli výhybku téhle „nenávisti“? Ano, jde. Samozřejmě někdy záleží na tom, jak vám je dotyčný sympatický. S někým vycházíte skvěle a s jiným hůře. Nemohu říct, že by s kýmkoli boj z kurtu trval dál, že bych ještě pár dnů po zápase cítil rivalitu.

Například Roger Federer moc bojovně nepůsobí. Jeho projevy jsou na sportovce velice distingované. U něho je to klam. V žádném případě by nedošel na vrchol, kdyby ten zabijácký instinkt neměl. Dokáže ho ale rafinovaně skrývat. A to je ještě vyšší úroveň. Vypadá nevinně, protihráči mu dají příliš mnoho času, on toho využije. Je to lišácký hráč. Nemá problém změnit styl hry, jednou je to servis–síť, pak zase hraje míče od základní čáry. Ve svých nejlepších okamžicích byl schopen vytáhnout během hry dva nebo tři různé styly. Na to je těžké reagovat. Člověk jde s nějakou taktikou do zápasu, jenže najednou hrajete proti třem různým hráčům.

Kolik vlastně zmůže psychická stránka? Je to půlka vítězství? To záleží na okolnostech. V dětském věku nehraje tak velkou roli. Jste mladej, dravej, nekoukáte nalevo napravo a prostě hrajete. Postupem doby si ale začnete uvědomovat, kde jste, co zápasem získáte a co můžete prohrou ztratit. Čím výše se dostáváte, tím je psychika důležitější. Technika špičkových hráčů je stejná, ale rozdíl spočívá právě v tom, nakolik jste na kurtu silný mentálně.

Myslíte, že někdy dojdete do absolutní špičky? Věříte v to? Kdybych v to nevěřil, tak by to byl asi marný boj, ne? Taky až jednou skončíte – a všechny nás to čeká – mohlo by mě mrzet, že jsem se o to ani nepokusil.

Jsou důležitým motivem v cestě za vítězstvím peníze? Prize money bývají v tenise skutečně hodně vysoké. Záleží na tom, v jaké fázi jste. Když jdete z juniorů, tak to má opravdu něco do sebe. Vydělal jste si své první skutečně peníze! Máte klučičí radost, něco si můžete koupit. Pak vám ale výhry umožní, abyste mohl více jezdit po světě a po turnajích. V tu chvíli se výdělek stává součástí hry. A když se dostanete ještě dál, peníze už moc neřešíte.

Vy jste za kariéru vydělal na prize money už přes šest milionů dolarů. Jak s takovou částkou nakládáte? Máte na to někoho? Jen to zkoriguju – cifra vypadá hezky, ale je nezdaněná. Už na turnaji vám ji pěkně zkrouhnou. Spoustu peněz taky spolknou náklady na trenéry, cestování a tak dále. Ale je fakt, že ještě něco zbyde, a na to skutečně někoho potřebujete. Mám zásadu, že když něco děláte, musíte tomu rozumět a dělat to naplno. Jinak to za moc nestojí. Takže i na peníze mám člověka.

Kolik stojí provoz vašeho týmu? Sezona může stát zhruba 200 až 250 tisíc dolarů. Tým je docela malý, tenisový trenér, kondiční trenér a já. Do stálých výdajů patří i ubytování a letenky. Pak jsou ale další výdaje na manažera, sportovního psychologa a podobně.

Co si rád kupujete? A co byla ta první větší věc, kterou jste si za vydělané peníze pořídil? Hodinky. První radost jsem si udělal tím, že jsem si koupil klasické švýcarské omegy. Hodinky se mi líbí, je to taková nevelká věc, se kterou jste pořád. Nechystám se je nějak sbírat, jako se třeba Ivan Lendl dal na sbírání Alfonse Muchy. Možná až budu starší… Teď mě to zatím jenom baví.

Kolik už jich máte? Osm. To není zase tolik.

BOX1 CV:
Tomáš Berdych Narodil se 17. 9. 1985 ve Valašském Meziříčí. S tenisem začal v pěti letech. V juniorském věku přesídlil do Prostějova, kde měl lepší tréninkové podmínky, byla tu také díky tenisové tradici větší konkurence. Byl nejlepším českým tenisovým juniorem do dvanácti let, posléze i v kategorii do čtrnácti let.
Do profesionálního tenisu vstoupil v roce 2002. Zatím vyhrál pět turnajů ATP, šestkrát byl ve finále. Na začátku roku 2002 byl na čtyřsté pozici, o rok později už se dostal do první stovky. Od roku 2006 je v první dvacítce. V roce 2007 a 2008 byl krátce i v první desítce, nejdéle se v ní ale drží v letošním roce, kdy došel až na sedmé místo. Především díky skvělým výsledkům na letošních Grand Slamech. Na turnaji Rolland Garos došel až do semifinále, když předtím vyřadil světovou čtyřku Andyho Murrayho. Ještě lépe zahrál ve Wimbledonu, kde porazil dvojku Rogera Federera a trojku Novaka Djokoviće. Podlehl až ve finále Rafaelu Nadalovi, současné světové jedničce.

BOX2:
Hvězdné nebe českého tenisu Na počátku českého tenisového příběhu stojí úspěšný fotbalista, hokejista a tenista Karel Koželuh (1895–1950). V meziválečném období se stal mezinárodním mistrem profesionálů, v letech 1947 až 1949 byl kapitánem daviscupového týmu. Prvním poválečným velikánem se stal Jaroslav Drobný (1921–2001). Po únoru 1948 odešel z Československa, hrál za Egypt. V roce 1951 vyhrál Grand Slam v Paříži a v roce 1954 triumfoval ve Wimbledonu. Ve finále obou turnajů byl celkem osmkrát.
Jiří Javorský (1932–2002) byl na přelomu 50. a 60. let nejlepším domácím hráčem a v roce 1957 vyhrál French Open ve smíšené čtyřhře s Věrou Pužejovou-Sukovou. Na jeho místo československé jedničky nastoupil koncem 60. let Jan Kodeš (1946), který v letech 1970 a 1971 vyhrál French Open a v roce 1973 triumfoval ve Wimbledonu. Dvakrát se dostal do finále US Open.
Skvělým tenistou-specialistou byl Tomáš Šmíd (1956), který v půlce 80. let dobyl post světové jedničky ve čtyřhře. V roce 1984 vyhrál čtyřhru na US Open, v roce 1986 na French Open. Byl také členem vítězného týmu Davis Cupu v roce 1980. Se Šmídem tvořil častý pár Pavel Složil (1955), jenž v roce 1978 zvítězil ve smíšené čtyřhře na French Open a proslavil se i jako trenér světové jedničky Steffi Grafové.
Hráčem nejvyšší třídy byl Ivan Lendl (1960), který se už v roce 1980 podílel na úspěchu v Davis Cupu. V letech 1984–1990 získal osm grandslamových titulů – třikrát French Open, třikrát US Open, dvakrát Australian Open. Navíc se jedenáctkrát zúčastnil finále, z toho dvakrát ve Wimbledonu. Byl 270 týdnů světovým hráčem číslo 1.
K výrazným postavám patří rovněž Petr Korda (1968), jenž v roce 1992 vyhrál Australian Open a v témže roce byl ve finále French Open. Sedm turnajů ATP vyhrál Jiří Novák (1975), který na světovém žebříčku dosáhl nejvýše pátého místa. Radek Štěpánek (1978) byl zatím nejvýše osmým hráčem světa (2006) a v roce 2002 si zahrál finále čtyřhry na US Open.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče