Protest proti protestům

22. dubna 2011, 16:36 - Pavel Páral
22. dubna 2011, 16:36

Obavy vzbuzuje to, že české vlády vůči tlaku ulice byly vždy málo odolné

Nemocnice nedostávají od některých pojišťoven peníze na navýšení platů, které si lékaři vymohli při své akci Děkujeme, odcházíme. Ministr se zlobí a pojišťovny argumentují tím, že špitály nejsou schopny dostatečně doložit počty lékařů, na jejichž platy mají přidat. Ministr si pozve ředitele na kobereček, nemocnice zase hodlají na pojišťovny podat žaloby. A lékaři se rozčilují. To je celkem pochopitelné. Měli mít na pásce o pět až osm tisíc víc a ty tisíce tam nejsou.
Nejspíše se do pár týdnů vše srovná a peníze dorazí tam, kam mají. Nicméně celá situace dost názorně dokumentuje neudržitelné poměry v českém zdravotnictví, kde nikdo neví, kolik je vlastně doktorů, protože ti pracují velmi často na částečné úvazky. Nemocnice nyní mají tak trochu problém, protože aby jim pojišťovna proplácela fungování určitého pracoviště, musejí doložit, že na něm mají patřičný počet patřičně kvalifikovaného personálu. A na to se hodí i čtvrtúvazky. Ale když se pak počítají lékaři na navýšení úhrad, tak je příjemné doktory počítat na kusy, a nikoli na úvazky. Je to součást chaosu v organizaci českého zdravotnictví, který vyplul na povrch při oné protestní akci. A je to i doklad toho, že navyšování platů mělo být zásadně spojeno až se zaváděním reforem a zásadních změn ve financování péče.
Lékařské odbory křičely a kvůli zpoždění budou křičet zase. Jiní odboráři zase za sebou bouchli dveřmi na tripartitě, protože se jim reformy včetně té zdravotnické pranic nelíbí. Ovšem vyšší platy pro své členy, zaměstnance ve státním sektoru, stále požadují. Připomíná to trochu chování člověka, který nadává na nepořádek na ulici, a přitom kolem sebe rozhazuje odpadky.
Přiznejme si, že by bylo podivné, aby se odboráři nad úspornými opatřeními objímali s pravicovou vládou. Protesty přijdou a budou určitě hodně hlasité. Obavy žel vzbuzuje právě to, že české vlády byly vůči tlaku ulice vždy málo odolné a ustupovaly až příliš. Dá se k tomu ostatně počítat i únorová dohoda s nemocničními lékaři.
Nyní ale není kam ustupovat. Reformy už tak změkčené koaličními kompromisy jsou minimem, které země potřebuje, aby se vydala na cestu ozdravení veřejných financí. A na tu se prostě a jednoduše vydat musí, i kdyby odboráři naplnili Václavské náměstí.
Svět se zásadně mění. Jestliže po posledních volbách naši sociální demokraté lkali nad tím, že voliči naletěli na řecké báje o českých dluzích, které zdaleka nejsou hrozivé, dnes je jasné, že o žádné báje nešlo. Starosti s financováním svého eráru má dnes i Španělsko, které ještě nedávno mělo skoro stejný státní dluh jako Česko. A nejmocnější země světa se zachvěla poté, kdy agentura Standard & Poor’s upozornila, že USA mohou brzy přijít o jedno ze tří áček ve svém ratingu. Všichni už snad chápou, že řešení krize vzniklé nesplácením privátních dluhů nespočívá v tom, že státy nadělají ještě větší dluhy, které také nakonec nebudou schopny splácet. Celý Západ i Japonsko vážně řeší, co se s tím dá dělat, jenže nedá se říci, že by to řešil vždy dobře. Když v Evropě zaplatí dluhy problémových zemí Německo a samo se tím předluží, tak to bude malér, jaký jsme od let Výmarské republiky neviděli.
Domácí úkoly si prostě musí splnit každý sám a každý sám musí nést následky své nepřiměřené spotřeby. Nějaký generální pardon od nikoho nedostaneme. Řeči o tom, že reformy mají být spravedlivější, jsou jenom řeči. Tohle vždy bolí každého a představy, že zůstane stranou nadpoloviční většina obyvatel, která již dnes patří mezi čisté příjemce státní pomoci – tedy to, co inkasují na různých dávkách, převyšuje jejich odvody – je naivní pohádkou sloužící jen ke sbírání politických bodů.
Proto bude nutné, aby vláda odrazila velmi razantně i veškeré protesty včetně případných stávek. České odbory patří v evropském měřítku mezi ty slabší a méně vlivné. Mají kolem tři čtvrtě milionu členů z pěti milionů zaměstnanců a členská základna se stále zužuje. Odborářští funkcionáři jsou navíc jako jinde těsně spojeni se sociální demokracií a snaží se dělat politiku, takže nelze čekat, že by v pražských ulicích hořela auta jako v Athénách.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče