Prorážení stropů

25. května 2012, 17:24 - Jefim Fištejn
25. května 2012, 17:24

Plných 91 procent Američanů má za to, že ekonomika země je v prachbídném stavu

O hrozícím bankrotu se v poslední době mluvilo hlavně v souvislosti se stavem dvou zemí – Řecka a Spojených států amerických. Skutečnost, že se dá jedním dechem uvažovat o potenciální neschopnosti těchto diametrálně rozlišných států dostát svým finančním závazkům, svědčí o tom, jak nejistý a nejednoznačný je dnešní svět kolem nás. Ještě nikdy skleslost a malomyslnost nedosahovaly ve Washingtonu takové hloubky jako nyní. Hlavním zdrojem rozčarování je, jak jinak, stav hospodářství: porecesní zotavování proklouzává, gigantické peněžní injekce z roku 2009 nezpůsobily, navzdory očekávání, jakkoli znatelný růst. Nejvíce znepokojuje nezaměstnanost, která se stále drží v dosahu magických deseti procent. V Evropě je tato míra sice běžná, leč to je problém Evropanů s jejich stále ještě štědrým sociálním systémem. Američany zvyklé spoléhat se hlavně na sebe krajně irituje neschopnost vlády pohnout s nezaměstnaností. Celých 91 procent obyvatelstva má za to, že ekonomika země je v prachbídném stavu, a toto číslo se nemění od roku 2008. Navíc 61 procent dotázaných je přesvědčeno, že se ani v příštím roce nic podstatně nezmění k lepšímu. Své osobní vyhlídky hodnotí většina lépe než perspektivy země: 56 procent počítá s růstem vlastního blahobytu.
Na tomto pozadí probíhá letní „bitva o proražení stropu“. Již v květnu Spojené státy dosáhly limitu povoleného státního dluhu, který v daném okamžiku činí 14,3 bilionu dolarů. Je to jen o drobet méně než celý americký HDP. Takový limit se stanoví pravidelně od počátku 20. století a pravidelně se také zvedá – jen po roce 2000 se tak stalo desetkrát. Nyní však zdánlivě rutinní procedura vyústila v regulérní politickou krizi: nová republikánská většina v Kongresu je připravena za každou cenu učinit přítrž Obamově sebevražedné finanční politice. Avšak ani on nepopírá nutnost s deficitem tvrdě bojovat a slibuje, že ho řadou důmyslných opatření sníží o čtyři biliony za pouhých dvanáct let. Pravda, větší část bolestivých zářezů připadne na dobu, kdy samotný Obama v úřadě již dávno nebude. Zdrojem neshod je ideologická neslučitelnost zlepšovacích návrhů, které by měly vést k odbourání deficitu. Prezident a jeho demokraté chtějí klást důraz na zvýšení daňové zátěže a omezení odpisů, zejména pro majetnější. Republikáni zase chtějí krátit především rozpočtové výdaje, včetně sociálních, a šetřit na vládním aparátu. Kdyby ke kompromisu nedošlo, technický bankrot Spojených států by připadl na 2. srpna. Konec světa by to nezpůsobilo, avšak neschopnost supervelmoci obsluhovat svůj dluh by jistě měla za následek zhroucení úvěrového ratingu, zdražení nových půjček, otřesy na světových trzích a celkové zpomalení hospodářského růstu ve světě. Byly by to v podstatě nachlup stejné problémy jako nyní, jen v poněkud vypjatější podobě. Sklíčenost politických elit v Americe souvisí s rostoucí polarizací a vzájemným odcizením dvou hlavních stran zdejšího politického systému. Deník The Washington Post píše v této souvislosti o konfliktu reakcionářů a radikálů, přičemž těmi reakcionáři míní kupodivu liberální křídlo Demokratické strany, zatímco radikály pro něj jsou republikánští konzervativci. Ti první totiž sní o návratu k sociálním praktikám z poloviny 20. století, i když i laikovi je jasné, že dnešní stát jednoduše nemůže donekonečna přibírat další a další závazky. Ti druzí jsou posedlí radikálním krácením daní, což je v současných podmínkách rovněž málo realistické. Konflikt však již dávno pozbyl povahy čistě ekonomických dišputací, do sporu se přimísily volební ohledy. Každý ústupek vypadá jako další projev slabosti, což si prezident Obama vzhledem ke své pověsti váhavého střelce dovolit nemůže. Právě z pocitu neplodného přetahování lana se rodí atmosféra „blbé nálady“ washingtonských elit. Na konci Bushovy vlády společenská atmosféra rovněž nebyla růžová: 80 procent Američanů mělo za to, že země nabrala špatný směr. O to silnější byla naděje mnohých na brzké pozitivní změny. Co se Obamovi za dobu svého prezidentování rozhodně podařilo, tak to je diskreditace samotného principu naděje. Nynější stav mysli v Americe je znepokojivý zejména proto, že úpadkové nálady této společnosti nikdy nebyly vlastní. Problém dluhového stropu bude nejspíše tak nebo onak vyřešen, leč hluboký rozštěp americké společnosti se jen tak nezahojí. Staré a osvědčené přístupy jsou vyčerpány, země se nachází na křižovatce a čeká na přijatelnou nabídku, kolem níž by se mohla znovu konsolidovat. Jenže právě taková nabídka zatím daleko široko není vidět.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče