Profil: Válečný premiér Arsenij Jaceňuk

04. března 2014, 07:43 - David Klimeš
04. března 2014, 07:43

Chtěl být prezidentem. Několikrát mnoho nechybělo a mohl se stát premiérem. Nyní se Arsenij Jaceňuk konečně dočkal. Ale jistě si nepředstavoval, že se ujme vlády nad zemí, která míří do ekonomické záhuby a ozbrojeného konfliktu za udržení územní celistvosti.

Radost nové proevropské koaliční vlády na Ukrajině netrvala dlouho. Po pádu režimu prezidenta Viktora Janukovyče se minulý týden dohodli poslanci na prozatímní vládě zástupců hnutí Vlast expremiérky Julije Tymošenkové, strany UDAR Vitalije Klička a nacionalistů ze strany Svoboda populisty Oleha Ťahnyboka. Na post premiéra dosáhl asi nejméně známý z trojice revolucionářů – lídr Vlasti Arsenij Jaceňuk.

Nepříliš charizmatický právník a bankéř nepřitahoval pozornost kamer a davů jako vysloužilý boxer Kličko. Ani nevzbuzoval takové emoce jako nacionalista Ťahnybok. Nakonec zvítězil jako nejpřijatelnější postava, která by měla v klidu dovést zemi k předčasným prezidentským a parlamentním volbám. Jenže realita bude mnohem ostřejší. Už tak křehkou územní celistvost Ukrajiny se rozhodl rozbít ruský prezident Vladimir Putin úmyslem anektovat Krym. Z Jaceňuka se tak stává válečný premiér, který žádá svět o pomoc a opakuje: „Ruská federace nemá žádný důvod k invazi na Ukrajinu.“

Od Františka Josefa II. k Dmytru Firtašovi

Jaceňuk nyní řeší konflikt na Krymu, sám ale pochází ze zcela jiné části Ukrajiny. Nepatří ani k „proruskému východu“, ani k „proevropskému západu“. Jaceňuk je z města Černovice na úpatí Karpat, tedy z regionu, který historicky náležel Rumunsku a ještě předtím Rakousku-Uhersku. Nyní už asi méně překvapí, že Jaceňuk za své peníze nechal v roce 2009 vztyčit sochu rakouského císaře Františka Josefa I. ve vojenské uniformě. „Monument je přiznáním historické pravdy,“ prohlásil tehdy Jaceňuk.

Politikova záliba ve starém mocnáři, který je na ostatních místech někdejší monarchie symbolem rakouského útlaku, ukazuje, kolik různých kultur se na Ukrajině střetává. Jaceňuk sám má z části rumunské kořeny a není divu, že se v jeho rodině tradovala úcta k říši, která do Černovice přinesla nebývalý rozvoj, železnici, vodní potrubí, divadla či školy.
Ale Jaceňuk by se nedostal nahoru díky zálibě ve vzpomínkách na Rakousko-Uhersko. Ještě během studií práva a ekonomie na Černovické univerzitě si založil právnickou firmu. A jak už to u bohatých Ukrajinců v politice bývá, panují kolem počátku jeho podnikání dodnes pochyby.

V pouhých 18 letech dokázal jako student vybudovat úspěšnou právní kancelář Jurek. Bezpochyby mu hodně pomohla podpora tehdejšího guvernéra regionu, a tak mladík brzy zastupoval mnoho zemědělských a průmyslových podniků a radil jim s privatizací. Podle některých zdrojů jeho vzestup umožnilo především to, že se přidal k bukovinskému klanu regionální elity, kam se řadí i jeden z nejmocnějších ukrajinských oligarchů dneška Dmytro Firtaš. V roce 1998 ještě přešel do jedné z největších ukrajinských bank Aval (nyní ji vlastní Raiffeisen), ale pak už ctižádostivý mladík zamířil do politiky.

Od Janukovyče k Juščenkovi

V pouhých 27 letech se stal Jaceňuk ministrem hospodářství. A paradoxně tam, kde nyní prožívá jako premiér nejtěžší chvíle – na Krymu. Po regionální zkušenosti přišel čas postoupit výše. V roce 2003 ještě za tuhého režimu prezidenta Leonida Kučmy a premiéra Viktora Janukovyče se stal v necelých třiceti letech viceguvernérem ukrajinské centrální banky. V roce 2004 byl dokonce faktickým šéfem instituce, když guvernér odešel na čas vést prezidentskou kampaň Janukovyče.

Přestože to mělo být jen formální řízení centrální banky, Jaceňuk vydal v té době jeden z nejdůležitějších dekretů banky. Když propukla takzvaná oranžová revoluce proti zfalšovanému Janukovyčovu vítězství, Jaceňuk vydal zákaz masivního výběru bankovních vkladů. Oprávněně se bál, že revolta se může přelít do runu na banky.

Jaceňuk se v nových poměrech rychle zorientoval. Musel se sice v roce 2005 stáhnout z centrální banky do regionální vlády v Oděse, ale už ve stejném roce se vrátil do Kyjeva, kde na něj čekalo křeslo ministra hospodářství.

Právě tento návrat ukazuje, jak je Jaceňuk přizpůsobivý. Nejprve padl, protože byl příliš spjatý s Janukovyčovým režimem. Ale když se rozhádali lídři oranžové revoluce Julija Tymošenková a Viktor Juščenko a prezident rozprášil Tymošenkové kabinet, Jaceňuk se u Juščenka rád přihlásil o post. A dostal ho.

V této funkci si zjednal značnou část svého proevropského kreditu – zahájil jednání o přistoupení Ukrajiny ke Světové obchodní organizaci, vedl také jednání Ukrajiny s Evropskou unií. Věrné služby Juščenkovi mu vynesly post prezidentského vyslance ve vládě, což byla funkce sice důležitá, ale kvůli věčným hádkám prezidenta s kabinetem i notně nevděčná. V roce 2007 ale přišla od Juščenka zasloužená odměna. V pouhých 33 letech se stal Jaceňuk krátce ministrem zahraničí a pak i předsedou parlamentu.

Od Juščenka k Tymošenkové

Jaceňuk ale pochopil, že na nevypočitatelném Juščenkovi, jehož popularita stále upadala, nemůže dál stavět kariéru. V roce 2008 založil opoziční platformu Fronta změny, která se brzo proměnila ve stranu. Nevyhrávala sice průzkumy veřejného mínění, ale na poslanecká křesla to stačilo. Jaceňuk však měl zájem především o prezidentské křeslo.

V roce 2010 proti sobě stáli dva hlavní favorité – Janukovyč a Tymošenková. Juščenko sice svého někdejšího chráněnce podpořil, ale to byl od nepopulárního dosluhujícího prezidenta spíše polibek smrti. Jaceňuk po kampani za 70 milionů dolarů propadl a získal necelých sedm procent hlasů. Ale i tento hubený výsledek stačil na roli kingmakera. Jak Tymošenková, tak Janukovyč před druhým kolem volby lákali k sobě poražené z prvního kola. Ze tří relevantních kandidátů se nenechal Janukovyčem přesvědčit jediný – Jaceňuk.

Kdyby se byl tehdy nechal Janukovyčem zlákat, nyní by nejspíše jako ministr zahraničí či hospodářství stál na opačné straně ukrajinské revolty. Jaceňuk ale svou Frontou změny vsadil na opozici, byť v té chvíli poraženou. Jaceňuk se spojil s Vlastí Tymošenkové.

V roce 2012 tak do parlamentu kandidovalo poněkud podivné uskupení. Spojenectví Tymošenkové a Jaceňuka si říkalo Jednotná opozice. Ale žádná jednotná opozice to nebyla, protože vedle už úspěšně sílili Kličkův UDAR a nacionalisté. Zvláštní byla i kandidátka. Formálně ji vedla Tymošenková, ale ta byla ve vězení. Takže lídrem byl Jaceňuk, který ani v té době nebyl členem Vlasti. Přesto se uskupení povedlo získat čtvrtinu hlasů, a být tak druhou nejsilnější frakcí po Janukovyčově Straně regionů.

Od Tymošenkové do války s Putinem

Plánované roky v opozici změnilo rozhodnutí prezidenta Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Protesty na kyjevském náměstí Majdanu vynesli nahoru trojici opozičních lídrů Jaceňuka, Klička a Ťahnyboka. Ne všichni svou příležitost před davem proměnili. Kličko nedokázal navzdory své vizáži přesvědčit rozhodností, nacionalista Ťahnybok zase ani nechce oslovit nejširší skupiny. Zato Jaceňuk se na Majdan pravidelně vracel a zapálenými řečmi se snažil setřást image nevýrazného politika a získat podporu jako národní vůdce.

A opět se tak dostal na dosah premiérského křesla. V lednu mu Janukovyč nabídl post předsedy vlády, Kličko měl být vicepremiér. Opozičníci odmítli. Jako o vhodném kandidátovi ale o Jaceňukovi spekulovali i Američané. To se potvrdilo, když unikla nahrávka americké náměstkyně ministra zahraničí Victorie Nulandové: „Myslím, že Jac (přezdívka Jaceňuka) je chlapík s ekonomickými a vládními zkušenostmi. Ale potřebuje se zbavit Kliče a Ťahnyboka.“ Nakonec se přesně tak stalo. Minulý týden 331 poslanců 450členného parlamentu podpořilo volbu Jaceňuka za premiéra. Kličko a Ťahnybok ve vládě nejsou.

Ekonom Jaceňuk se zjevně chtěl nejprve zaměřit na jednání s EU a ekonomickou záchranu: „Chci vám sdělit, že státní pokladna byla vyloupena a je prázdná,“ prohlásil a dodal: „Naše země je na pokraji hospodářského a politického kolapsu. Nemáme jinou možnost než přijmout nesmírně nepopulární rozhodnutí.“

Jenže jinou vládní agendu mu nadiktoval po pár dnech Vladimir Putin. Ten požádal horní komoru o nasazení vojáků na Krymu, aby ochránil etnické Rusy a „normalizoval společensko-politickou situaci v této zemi“. Souhlas k invazi obratem dostal. Jaceňuk tak místo ekonomických reforem mobilizuje armádu a shání ve světě záruky územní celistvosti.


Arsenij Petrovič Jaceňuk

» narodil se 22. května 1974 v podkarpatském městě Černovice do rodiny dvou vysokoškolských profesorů
» vystudoval práva a ekonomii
» v osmnácti letech založil právní kancelář Jurek, pak přešel do bankovnictví
» od roku 2001 zastává politické pozice – nejprve se stal ministrem hospodářství na Krymu
» v letech 2003 až 2005 byl viceguvernérem centrální banky
» v roce 2005 se stal ministrem hospodářství, poté byl ministrem zahraničí a předsedou parlamentu
» v roce 2008 založil opoziční stranu Fronta změny
» o dva roky později neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách
» poté se spojil se stranou Julije Tymošenkové a stal se jejím faktickým lídrem
» koncem loňského roku se stal jedním z hlavních mluvčích protirežimního protestu
» minulý týden byl zvolen premiérem
» bydlí blízko Kyjeva, kousek od rezidence Viktora Janukovyče
» se ženou Terezou má dvě dcery


Čtěte také:

ONLINE: Ke Krymu se chtějí přidat tři ukrajinská města

Rusko zahájilo vojenské cvičení na Baltu

Rusko posiluje vojska u Krymu. Přibývají lodě a transportéry

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče