PROFIL: Pražské cihly plzeňského řezníka

06. ledna 2013, 16:41 - Hana Boříková, Euro
06. ledna 2013, 16:41

Robert Schneider vybudoval jeden z nejvýznamnějších tuzemských podniků na výrobu masa a uzenin. Firmu, jejíž největší devizou byl plzeňský masokombinát, prodal před několika měsíci skupině Penta a za utržené miliardy nakupuje pražské reality. Nemovitosti jej přitahují, přestože ví, že od nich nemůže očekávat nijak závratný a rychlý zisk.

„I maso nese dvakrát tolik, když se to umí,“ přitakává. Podobně jako řada jeho kolegů „v balíku“ do nich „ukládá peníze a diverzifikuje rizika“. „Baráky jsou takovým mým penzijním připojištěním,“ směje se. Na důchod se letos zajistil nákupem jedné pražské radnice s poliklinikou a bývalým pivovarem.

Americký sen mezi buřty

„Řezník z Plzně“, jak se mu přezdívá, předvedl v krajském městě americký sen po česku. Necelé dva roky po revoluci si s bratrem otevřeli první krámek s malou výrobnou. „Já mám ekonomku, všichni v rodině ale byli řezníci. Za komunismu šlo mít jen zelinářství, hospodu nebo řeznictví,“ vysvětluje svou „masnou linku“. Rodinná tradice ale sahá až do roku 1897.

Do roku 2003 expandoval s bratrem, po jeho smrti budoval uzenářské impérium sám. „Pojal jsem to trochu ve větším,“ říká. To „trochu“ v jeho případě obnáší firmu s 1600 zaměstnanci a ročním obratem přesahujícím čtyři miliardy korun. V roce 2009 byl masokombinát Schneider největší v zemi. Řeznictví Zeman – prodejen má přes stovku – si nechal. „Síť rozšiřuji,“ dodává.

Prodat firmu se rozhodl někdy před dvěma roky. „Jestli toho lituji? Rozhodl jsem, tak jsem to udělal,“ odpovídá podnikatel, který už deset let žije v Praze. Po dvaceti letech práce na plný plyn se dostavila krize středního věku, celková únava, hodnocení sebe sama a „ostatní nesmyslné pohnutky pro to, abych si řekl: Konec, odcházím, už si budu jen užívat…“.

Původně si plánoval, že dožene to, na co kvůli buřtům neměl čas. Chtěl se naučit anglicky, vystudovat vysokou, věnovat se rodině a alespoň dvě hodiny denně cvičit. „Dostanu se do formy i fyzicky,“ maloval si. V mládí závodně vzpíral. Jenomže zjistil, že neumí zvolnit. A musí běžet.

„Hloupost. Když od dvaceti neděláte nic jiného, než jenom děláte, po čtyřicítce už neumíte dělat nic jiného než zase jenom dělat. Jen jsem si nechtěl připustit, že vlastně ta práce je moje hobby,“ říká dnes. Zřejmě si znovu pořídí nějaký větší potravinářský podnik. „Tomu rozumím a baví mě to. Největší už jsem byl, teď bych chtěl být nejlepší,“ podotýká.

Kompletní text naleznete v aktuálním čísle týdeníku Euro

Mohlo by vás zajímat

  • Jiří Strach: Nejsem kaskadér. Bál bych se vložit peníze…

  • Radomil Doležal z CzechTrade: Nejvíc náš těší, když…

  • Největší mýty o bolesti zad

  • Profesor Sameš: Porucha lícního nervu není legrace

  • Rekola mění dopravu v českých městech

  • Roman Šmucler: Češky jsou posedlé zvětšováním prsou

  • Vinař Pavel Chrást: Víno se v Česku předražuje

  • Finance.cz pozvaly klienty na curling

  • Adam Hazdra: Třetina lidí je v práci nespokojených

Hry pro příležitostné hráče