PROFIL: Netanjahu slibuje historický kompromis s Palestinci. Ten ale nepřijde

22. března 2013, 07:38 - David Klimeš
22. března 2013, 07:38

Podruhé za sebou vyhrál volby a má šanci se stát jedním z nejdéle sloužících izraelských premiérů posledních dekád. Výhra Benjamina Netanjahua ale asi znamená červenou pro mírový proces s Palestinci.

Při pondělním představování 33. izraelské vlády poslancům staronový premiér Benjamin Netanjahu nešetřil sliby: „S palestinským partnerem, ochotným vést jednání v dobré vůli, bude Izrael připraven k historickému kompromisu, který ukončí konflikt s Palestinci jednou provždy.“ Podle izraelských listů ale tato slova byla spíše určena americkému prezidentovi Baracku Obamovi, který těsně po sestavení vlády přijel postrčit zamrzlý mírový proces mezi židovským státem a Palestinci kupředu. Návštěva Obamy je podle Netajahua příležitostí „ukázat naši vděčnost americkému lidu“.

Při pohledu na novou vládní sestavu ale nikdo nemůže pochybovat, že Benjamin Netanjahu se chce zapsat do historie mnohem spíše jako jestřáb, který nemíní Palestincům ustoupit ani o krok. Vztahy Obamy a Netanjahua jsou napjaté už od roku 2010, kdy zkrachovala i díky Netanjahuově neústupnosti mírová jednání podnícená právě Obamou. Netanjahu tehdy odmítl zastavit další výstavbu domů na Západním břehu Jordánu a v oblasti východního Jeruzaléma, tedy tam, kde by rádi Palestinci ustavili vlastní stát. A se zastavením výstavby to nyní vypadá hůř než kdy předtím. Izraelský list Haaretz rovnou překřtil novou Netanjahuovu sestavu na „vládu osadníků“.

V kanceláři s Mittem Romneym

Netanjahu pochází z důležité židovské rodiny a svět si to připomněl minulý rok, když zemřel premiérův otec Benzion. Ten byl znám jako renomovaný historik, ale také jako sionista krajně pravicového smýšlení. To vtiskl i do svého syna Benjamina. Tradovalo se, že premiér Netanjahu nikdy neustoupí Palestincům, dokud bude naživu Netanjahu starší. K tvrdému národoveckému postoji prvního premiéra, který se narodil až po vzniku izraelského státu, přispěla i armádní zkušenost ve speciálních jednotkách a jistě i smrt bratra Jonatana, jenž zahynul v roce 1976 při protiteroristické armádní misi v Ugandě.

Po excelentním studiu na americkém Massachusetts Institute of Technology se na čas koncem sedmpak desátých let stal konzultantem v Boston Consulting Group, kde se sešel i s pozdějším republikánským kandidátem na post prezidenta USA Mittem Romneym. Romney Netanjahua dodnes považuje za „silnou osobnost“, a kdyby minulý rok vyhrál prezidentské klání, Netanjahu by byl jistě mnohem radši.

Problém jménem Ariel Šaron

V osmdesátých letech se poprvé dostal do kontaktu s politikou, když se stal izraelským velvyslancem při OSN. Nakonec se v devadesátých letech rozhodl v barvách největší pravicové strany Likud vstoupit i do aktivní politiky. Netanjahu v izraelské politice zažil v roce 1996 jednu senzační výhru, ale následovalo poměrně dost proher. V tomto roce se mladému Netanjahuovi podařilo porazit favorita voleb Šimona Perese, dnešního prezidenta státu. „Těsné vítězství Netanjahua v roce 1996 bylo nečekané. I když se Šimon Peres snažil vystupovat jako přirozený nástupce zavražděného Jicchaka Rabina, série sebevražedných atentátů přesvědčila veřejnost, že mírový proces z Osla nepřinesl ani mír ani bezpečí,“ píše Colin Schindler v Dějinách moderního Izraele.

Jenže první tříletá Netanjahuova vláda byla dost ostudná. Nedokázal sjednotit nejen vládní koalici, ale ani svou stranu, kde permanentně válčil s Arielem Šaronem. Ten Netanjahua například veřejně zesměšňoval za jeho mimomanželské aféry a špatné vládnutí, když prohlašoval, že existují vůdci, „kteří řeší problémy, a ti, kteří jsou přistiženi s kalhotami na půl žerdi“. Za tři roky přišla zasloužená prohra Likudu ve volbách.

Netanjahu se pak vrátil na scénu jako ministr financí v roce 2003 ve vládě svého někdejšího konkurenta Šarona. Prosazoval liberalizaci a privatizaci, jenže v roce 2005 na svůj post rezignoval kvůli principiálnímu odporu vůči stažení izraelských sil z pásma Gazy. Když jeho konkurent Šaron odešel v roce 2006 do nové strany Kadima prosazující mírová jednání s Palestinci, vytvořil Netanjahu ze zbytků Likudu ostře pravicovou partaj, která je proti vytvoření palestinského státu, dělení Jeruzaléma a stahování z Golanských výšin. Operaci v Gaze z roku 2008 označil tento jestřáb izraelské politiky jako příliš mírnou a „vydělal“ na tom další procenta popularity.

Nepřítel, úhlavní nepřítel, koaliční partner

Netanjahu ale nikdy pro svůj ideologický zápal nezapomněl, že v židovské politice s nepřehledným množstvím různě se měnících stran je vždy důležité se umět pragmaticky dohodnout. Schopnost „Bibiho“ dohodnout se skoro s každým je pověstná. V roce 2009 získal ve volbách s Likudem až druhé místo, přesto byl pověřen prezidentem Peresem sestavením vlády, protože pravicové strany měly v Knesetu (parlament) většinu. Netahjahu se však překvapivě nejprve obrátil na vítěznou Kadimu, tedy stranu odpadlíků od Likudu vedených donedávna Netanjahuovým rivalem Šaronem.
Teprve když jednání zkrachovala, vytvořil vládu za účasti krajně pravicových a náboženských stran. Byl do ní však schopen jmenovat na post ministra obrany třeba i Ehuda Baraka, který ho v roce 1999 odstavil od vlády. Nepříliš sourodý kabinet se ukázal mnohem pevnější než Netanjahuova první vláda.

Premiér si udržel popularitu, kterou chtěl zúročit v předčasných volbách letos v lednu. Jenže přestože Likud vyhrál, výsledek byl o dost slabší, než premiér očekával. Netanjahu se tak opět pustil do toho, v čem je v židovské politice nepřekonatelný – do vyjednávání nesourodých vládních koalic. Dokázal do kabinetu nalákat jak centristickou stranu Budoucnost existuje, která prosazuje mírový proces, tak i krajně pravicový Židovský domov, který je rozhodně proti. O vyjednávacích schopnostech svědčí i to, že ministryní spravedlnosti je Cipi Livniová, která s ním v roce 2009 odmítla jít do vlády.

Prohra ortodoxních, výhra osadníků

Nový Netanjahuův kabinet je prohrou pro ultraortodoxní Židy, kteří odmítají službu v armádě a žijí při studiu tóry ze sociálních dávek. Stejně tak zadrhávající se ekonomika bude v centru pozornosti nové vlády. Ale jak říká expert na Blízký východ Barry Rubin z institutu Gloria, „ve věcech, kterými žije svět, je nová vláda Izraele jen pokračováním té staré“. Vyjednávačkou s Palestinci se sice stala „holubičí“ politička Livniová a ústupky naznačil v první velké řeči i sám Netanjahu, ale Izraelci pokrok nečekají.

Premiérův klíčový spojenec Avigdor Lieberman, který se asi ujme ministerstva zahraničí, už prohlásil, že mír s Palestinci je iluzí. Dohodu znemožňuje i účast Židovského domova ve vládě, který vede rozhodný obhájce osadníků na palestinských územích, miliardář Naftali Benet. Netanjahu před návštěvou amerického prezidenta však raději mírnil rétoriku a zavdal naději: „Nabízíme v míru svou ruku Palestincům. Izrael v minulosti stále znovu prokazoval, že je připraven k ústupkům výměnou za skutečný mír, a situace dnes není nijak odlišná.“

Podle Chemiho Šaleva z listu Haaretz ale současná situace Netanjahuovi vlastně vyhovuje. Neústupní Palestinci, kteří nechtějí jednat bez předběžných podmínek, i Obama, pro kterého mírový proces už není tou hlavní zahraničněpolitickou prioritou USA, vlastně zachovávají současný status quo. Na ten si nemůže stěžovat ani jedna z rozličných stran pětičlenné vládní koalice. A kdyby se ledy přece jen pohnuly, pragmatik Netanjahu podle Šaleva bez uzardění rozpustí koalici a nově si zajistí podporu od ultraortodoxních stran. Před Netanjahuovým předvolebním heslem „Silný premiér“ prostě není v současném Izraeli úniku.


Benjamin „Bibi“ Netanjahu

» narodil se 21. října 1949 v Tel Avivu do rodiny známého profesora historie a sionistického aktivisty Benziona

» v padesátých a šedesátých letech rodina žila v USA, kde i Netanjahu mladší vystudoval Massachusettský technologický institut

» po armádní službě ve speciálních jednotkách a krátké práci v soukromých firmách vstoupil do diplomacie, v osmdesátých letech byl velvyslancem Izraele u OSN

» v roce 1988 vstoupil do Knesetu, později obsadil post ministra ve vládě Likudu

» v roce 1996 se stal premiérem, v roce 1999 ho však vystřídala levice vedená Ehudem Barakem

» v roce 2003 se na dva roky vrátil do vlády jako ministr financí

» v roce 2009 dokázal sestavit vládu a od té doby je premiérem Izraele

» je potřetí ženatý, má tři děti

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče