Profil: Génius John Nash nemohl ani zemřít normálně

26. května 2015, 06:37 - Lukáš Kovanda
26. května 2015, 06:37

Hacker. Tohle slovo vymyslel John Nash někdy v padesátých letech. Svým způsobem se jím posměšně ušklíbal studentům, kteří hledali zkratky, aby snáze dosáhli cíle. Výraz „hack“ totiž znamená „sekat“, „osekat“, „zkrátit“. Hořká ironie osudu tomu chtěla, že jeden svým způsobem také hackerský čin stál Nashe život. Podle všeho se totiž matematický velikán v newjerseyském taxíku nepřipoutal.

Osudové nepřipoutání Nashe ještě těsněji – šlo-li to vůbec – spoutalo s životní láskou Alicií, s níž se dvakrát oženil a jednou rozvedl. Teď spolu i zemřeli. Smrt není nikdy banální a tím méně dvojnásobná.

V porovnání s tím, co vše má jeden z největších géniů dvacátého století za sebou, však jeho konci přece jenom jistý nádech nemístné banality upřít nelze. Vždyť tak odešel muž, jehož život se stal námětem filmu, který získal čtyři Oscary. I to o sobě může tvrdit málokdo.

Nash vs. Lennon

S Nashem jsem se setkal v létě před čtyřmi lety. Na Princetonu jsme spolu rozmlouvali docela dlouho. I díky tomu, že byl víkend. Prázdný kampus, prázdné posluchárny. Ticho. Jako tehdy, v šedesátých letech, když tytéž posluchárny po nocích navštěvoval „Fantom z Fine Hallu“.

Fine Hall, toť budova princetonské matematické katedry, kde šílený fantom vychrtlé a vytáhlé postavy na tabule čmárával podivné vzkazy. Prý zaznamenával poselství hlasů, které zněly jeho hlavou. Hlavou, která se stala obětí těžké psychické poruchy, paranoidní schizofrenie.

Nemoc u Nashe propukla na přelomu padesátých a šedesátých let. Už tehdy měl ale hodně za sebou. Bylo mu jen lehce přes dvacet, když v roce 1950 získal na Princetonu doktorát. Stvrdil tím znění doporučujícího dopisu, který mu napsal učitel ze střední školy. „Ten muž je génius,“ zněl celý dopis. Víc nebylo třeba.

O generaci starší matematici pak jen zírali, když Nash předkládal řešení do té doby neřešitelných matematických problémů. Nashovy objevné teorie, především teorie her, dnes nalézají uplatnění v ekonomii, evoluční biologii, účetnictví, politologii, vojenství i při konstrukci umělé inteligence či výpočetní techniky. Z génia se stala hvězda – časopis Fortune ho v roce 1958 označil za hvězdu „nové matematiky“.

Herně-teoretické modelování dává plný smysl na první pohled neintuitivním závěrům

Jiný nobelista Robert Aumann, s nímž jsem se setkal totéž léto roku 2011, je přesvědčen, že teorie her pomohly v šedesátých letech odvrátit třetí světovou válku, ba možná i zkázu světa. Aumann mi při rozhovoru napsal na kus papíru latinské moudro „Si vis pacem, para bellum“ – „Když chceš mír, připravuj se na válku“.

Byla to právě až nashovská teorie her, jež dávnému moudru dala vědecký háv a kredibilitu odpovídající úrovni myšlení druhé poloviny dvacátého století. Je to ale jen jeden příklad z mnoha.

Herně-teoretické modelování dává plný smysl na první pohled neintuitivním závěrům. Není cestou k věčnému míru plné odzbrojení? ptali se v šedesátých letech v duchu pozdější Lennonovy písně Imagine „květinové děti“.

Není, odzbrojení je vlastně nedosažitelné, odpovídali Nash, Aumann a další. Mír, zní jejich neintuitivní závěr, často mnohem lépe zajistí naopak zbrojení včetně zbrojení jaderného.

„Jaderné zbraně jsou tu od toho, aby se nepoužívaly,“ říká Aumann. Slouží k odstrašení. Vzájemně se odstrašující mocnosti se drží v šachu, který plyne ze strachu ze vzájemné zkázy. Tím udržují geopolitickou rovnováhu. Je to naopak „sluníčkářské“ uvažování, jednostranné ústupky, které vedou ke krveprolití.

„Pokud někdo osobně a bezprostředně vyvolal druhou světovou válku, byl to Chamberlain, ne Hitler,“ je přesvědčen Aumann, čtyřiaosmdesátiletý frankfurtský rodák, jehož rodina ve třicátých letech právě před Hitlerem prchla do zámoří.

Schizofrenie a válka

Teorie her ale pochopitelně přispěla mnohem více než jen vědeckým zaštítěním staletých mouder. Analyzuje stavy (hry), při nichž je úspěch té či oné osoby či obecněji subjektu (firmy, státu…) založen na volbách ostatních. Jde tak o disciplínu, která zkoumá širokou paletu konfliktních rozhodovacích situací, při kterých dochází ke střetu zájmu.

Herně-teoretické modely se snaží tyto situace nejen analyzovat, ale pomocí modelování a následného výpočtu také nalézt nejlepší možné strategie pro konkrétní účastníky konfliktu.

Ve specifické podobě, koncentrující se na oblast mezinárodních vztahů, měla teorie her své stoupence i v okruhu expertů kolem prezidenta Kennedyho. Například Henryho Kissingera, pozdějšího ministra zahraničí USA, nebo Hermana Kahna, vojenského stratéga, který se stal inspirací režisérovi Stanleymu Kubrickovi při práci na filmu Dr. Divnoláska.

Paradoxně se tak ukazuje, že za odvrácením třetí světové války dost možná stál jeden případ paranoidní schizofrenie

Dnes se má obecně za to, že teorie her klíčovým způsobem ovlivnila Kennedyho kroky během takzvané kubánské raketové krize v roce 1962. Tehdy světu reálně hrozil jaderný konflikt mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

Herně-teoretické strategie v šedesátých letech významně promlouvaly do studenoválečnického přístupu USA k SSSR. Oficiálně publikovány však byly až v polovině devadesátých let. Nic z toho by se nestalo nebýt muže, který o víkendu zemřel v taxíku. I lidé jako Aumann už totiž na Nashe do značné míry „jen“ navazovali, byť teorii her posunuli zase o notný kus dále.

Paradoxně se tak ukazuje, že za odvrácením třetí světové války dost možná stál jeden případ paranoidní schizofrenie. „Pravdou může být, že existuje určitý vztah mezi zavrhnutím formálních vzorců myšlení a naopak jednáním v souladu s kreativním, tvořivým myšlením,“ řekl mi Nash. „Domnívám se také, že mé vědecké ideje by nebyly objevné, pokud bych smýšlel jaksi normálněji. Albert Einstein také nebyl bůhvíjak normální osobností. Newton byl vyhrocený neurotik.“

Ne šílený, jen zvláštní

Více než půlstoletí poté, co n e -moc propukla, působil někdejší „fantom“ Nash při naší rozmluvě zvláštně, ale ne šíleně. Nemoc totiž začala v osmdesátých letech citelně ustupovat. V roce 1994 se vědec dočkal Nobelovy ceny za ekonomii, později se podruhé oženil.

Opět s Alicií, s toutéž ženou, s níž se kdysi po propuknutí choroby rozvedl. A v Hollywoodu vznikl v roce 2001 vzpomínaný veleúspěšný film Čistá duše na motivy jeho života.

John Forbes Nash Jr.
» Narodil se 13. června 1928 v Západní Virginii do rodiny elektrárenského inženýra a učitelky
» Rodiče velmi dbali na jeho vzdělání, především matematické, a podporovali i vzdělávací instituce, které navštěvoval
» Z vědních oborů nejprve inklinoval k chemii, přesto absolvoval závěrečné středoškolské zkoušky z matematiky a po příchodu na Princeton dál rozvíjel matematické znalosti
» V roce 1950 získal titul Ph. D. dizertací na téma nekooperativních her. Za tento koncept získal o 44 let později Nobelovu cenu
» Se salvadorskou absolventkou fyziky na Michiganském technologickém institutu (MIT) Alicií Lopez-Harrisonovou se poprvé oženil v roce 1957
» Na jaře 1959 přerušil působení na MIT a téhož roku byl hospitalizován s diagnózou paranoidní schizofrenie, následoval rozchod s manželkou (1963), kterou si v roce 2001 opět vzal
» V osmdesátých letech se začal vracet do akademického života, pomocí e-mailu začal komunikovat s tehdejšími významnými matematiky. Ti v něm objevili „toho Johna Nashe“ a zjistili, že jeho práce má opět hodnotu. Zabýval se například úlohou peněz ve společnosti
» Biografie Čistá duše autorky Sylvie Nasarové vyšla v roce 1998, stejnojmenný film byl natočen o tři roky později

„I já jsem o deset let starší, mé zdraví kolísavější, ale na ten film mám stále tentýž názor,“ rozhovořil se na téma Čisté duše. „Byl to úspěšný snímek, i když to není tak docela objektivní biografie. Ale tak to asi musí být – v životě se toho přihodí mnohem víc, než pak lze směstnat do knihy či scénáře.“

Ten film podle něj nikdy neměl ambici být věrným dokumentem. „Už třeba jen pro ten fakt, že začíná mým příchodem na Princeton – přitom v mém skutečném životě se toho hodně podstatného odehrálo už předtím. Také jsem ve filmu ztvárněn výrazně starší, než tomu bylo v reálu. Vždyť v době příchodu na univerzitu mi bylo kolem dvaceti!“ Herec Russell Crowe, který v Čisté duši Nashe ztvárnil, už za sebou v době natáčení měl 35. narozeniny.

Nash, byť zprostředkovaně, přispěl ke světovému míru (lépe řešeno k odvrácení další světové války) více než kdokoli jiný. Získal Nobelovu cenu a svým způsobem i čtyři Oscary. Nově také Abelovu cenu, „Nobelovku pro matematiky“, kterou převzal opravdu jen pár dní před smrtí (právě cestou domů z letiště nasedl i se ženou do onoho „taxi smrti“).

Přesto když se s ním člověk setkal, jako by se jej tyto fenomenální úspěchy vlastně netýkaly. Pomalý krok, určité podivínství a zastřený hlas, snad i jistá plachost, nejsou zrovna atributy, s nimiž si spojujeme úspěšné lidi. Ačkoli říci o Nashovi, že byl „jen“ úspěšný, je tak trochu urážkou, shozením jeho zásluh. Stavíme jej tím totiž naroveň jiným úspěšným, kterých je nemálo. Ale Nash se naprosto vymykal. Vždy a ve všem. I v tom, jak ze světa odešel.

Autor je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen


Čtěte také:

Zahynul držitel Nobelovy ceny John Nash, slavný i díky filmu Čistá duše

John Nash: Nejsem normální. Proto mě svět zná

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče