Proevropská vláda je chimérou

22. září 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
22. září 2003, 00:00

Dosavadní vládní prognózy, které zvěstovaly zavedení evropské měny v roce 2002, padly. Česká národní banka totiž oznámila, že počítá spíše s termínem o dva až tři roky pozdějším. Na první pohled se nic tak zásadního neděje.

V Evropské unii už beztak budeme od května příštího roku, a tak si stejně budeme moci o zcela samostatné a nezávislé měnové, fiskální či daňové politice nechat jenom zdát. Pro některé politiky je to nakonec to nejlepší řešení, jaké by mohlo nastat, neboť Evropská unie je pro ně stejným vrcholem lidské civilizace a ztělesněním absolutní idey, jako jím byl svého času pro filozofa Hegela pruský stát. Z právně praktického hlediska je však daleko podstatnější ustanovení o povinnostech původních a přistoupivších členů Evropské měnové unie, která vznikla tzv. maastrichtskými dohodami v roce 1992. Tato ustanovení totiž v praxi nastolila dvourychlostní Unii, když pro původní dvanáctku členů zachovala možnost zavedení jednotné měny. Pro ty, kteří budou přijati později, to však znamená povinnost. Není sice řečeno, dokdy od data vstupu musí členský stát ke společné měně přistoupit, počítá se ale s tím, že bude co nejdůsledněji plnit vytčená měnová kritéria. Pro stabilitu společné měny jsou důležité především úrokové sazby, zadlužení veřejného sektoru a výše státního dluhu a po dvouleté přechodné období od ohlášení přijmout euro i kurzové odchylky národní měny. Z nejrůznějších důvodů se ale ani některým dnešním členům Evropské měnové unie nedaří udržet kritérium vyrovnanosti státního rozpočtu, kdy schodek smí dosáhnout maximálně tří procent. Tím především Francie a Německo dávají špatný příklad jedenáctce kandidátských zemí, které se naopak všechny, na rozdíl od některých starých členů, snaží dát do pořádku především veřejné finance. Česká republika je přesně uprostřed těchto odporujících snah. Vláda se sice zavázala, že bude snižovat své výdaje, aby zmenšila každoroční deficit na povolená tři procenta, plánuje však tuto konsolidaci v tempu hlemýždích závodů. Pro českou ekonomiku je predikované posunutí data předpokládaného přijetí společné měny vcelku neutrální zprávou. Ani centrální banka, ani na financích nemohou mít zatím úplně jasno, jak se bude společný měnový prostor vyvíjet, zda se jej vůbec podaří udržet, a kdy proto bude nejlepší do EMU vstoupit. Podstatnější je však něco jiného. Zatímco Švédové, kteří v referendu euro odmítli, kritéria plní a mohou si tedy svobodně vybrat, my volbu vinou vlády nemáme. Naopak, z kandidátských zemí jsme v perspektivě přijetí jednotné měny bezkonkurenčně na úplném chvostu. Ukázalo se tak, že „huráevropanství“ vládních politiků je programovou zásadou a klackem na každého s jiným názorem jenom potud, pokud je nic nestojí. V případě drastičtějšího a rychlejšího snižování deficitu by nepochybně utrpěla jejich popularita. A to je pro ně evidentně větší ztráta než ztráta evropského ideálu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče