Proč má exilový ekonom pocit smutku?

18. července 2005, 00:00 - JAROSLAV ŠTURMA
18. července 2005, 00:00

PRIVATIZACE ANO, ŠOK NE Osmačtyřicetiletý profesor Milan Zelený z Fordhamovy Univerzity v USA odešel z Československa v roce 1967. V té době spolupracoval s akademikem Otou Šikem a podílel se na přípravě první zásadní ekonomické reformy, ke které nedošlo. Nyní je častým hostem ve své původní vlasti.

|| PRIVATIZACE ANO, ŠOK NE

Osmačtyřicetiletý profesor Milan Zelený z Fordhamovy Univerzity v USA odešel z Československa v roce 1967. V té době spolupracoval s akademikem Otou Šikem a podílel se na přípravě první zásadní ekonomické reformy, ke které nedošlo. Nyní je častým hostem ve své původní vlasti.

Profit č. 3/1990, strana 2

* Pane profesore, umíte se vžít do současné situace běžného československého občana?

Snažím se tak cítit, ale nemůže to být objektivní. Mám zahraniční zázemí. Přesto. Říkal bych si, že potenciál, který tu existuje, nebyl uvolněn. Po revoluční euforii mám pocit smutku, že se nedělá tolik, co by se mohlo, že se nepohybujeme tak rychle vpřed, jak bychom měli.

* Takové pocity má více lidí, zejména těch, kteří chtějí rychlou reformu. Proč je máte vy?

Již krátce po revoluci se mohlo ve viditelných a jednoduchých oblastech, které se nejvíce dotýkají bezprostředně člověka, postoupit k podstatné privatizaci a uvolnění podnikání. Mám na mysli restaurace, drobné provozovny služeb, obchod s módou, některá zemědělská družstva a jejich návazné sítě, distribuci potravin, část dopravy. Všední den pro člověka mohl už dnes vykazovat určitý pohyb a směr, aby občan pocítil, že se něco mění a především lepší. Není tomu tak. To vede k určitému rozčarování. Euforie opadá. Lidé říkají: Co se vlastně změnilo? Dynamika změn chybí. Nemám na mysli, co třeba teď se Škodovkou. Jde mi o denní život, kde rozhodnutí nejsou riziková a kde privatizace může proběhnout za několik měsíců.

* Buďte konkrétnější.

Privatizace ve službách měla být za námi. Zbytečně se odkládá, přesouvá, mluví se o vytváření podmínek. Přitom privatizace je podmínkou pro další zásahy do cen a směnitelnosti koruny. Když už se privatizace v konzumentských nerizikových oblastech tak oddálila, musí proběhnout do konce letošního roku, aby se vytvořily podmínky pro fázované uvolňování cen v roce 1991.

* Myslíte si, že praxe šoku přispívá k dynamice změn a že je tím pravým k odstranění ekonomické stagnace?

Šok v Polsku ukázal, že nevede k žádnému zrychlení či radikalizaci, ale naopak. Při zachování existujících monopolistických struktur znamená zpomalení přechodu k trhu. Dochází ke snížení objemu produkce, oběhu zboží a k likvidaci kapacit. V Polsku šlo v některých odvětvích o pokles až o osmdesát procent. Je v našem zájmu polskou situaci studovat a s fakty seznámit naši veřejnost. Měla by vědět, jaké jsou důsledky šokové cesty.

* Teď naposledy jste v Československu navštěvoval především zemědělské podniky. Je jejich privatizace nevyhnutelná?

Stipendiem Fulbrightovy nadace jsem dostal za úkol studovat zemědělství v Československu. Vznikly zde zcela specifické podmínky a není ani tak důležité, jakým způsobem se k těmto podmínkám došlo, jako to, jestli na nich je něco použitelného, z čeho se dá vycházet. Privatizace má dnes největší naději právě v zemědělství. Koncept privatizace zde je však nutné ujasnit. Privatizací se u nás často rozumí pouze převod státních podniků na určité státní akciové společnosti, které by potom byly schopny akcie odprodávat těm, kteří na to mají. Tím dochází k vyvlastnění nejzákladnějších složek, jimiž jsou v zemědělství družstva a jinde zaměstnanecké skupiny v jednotlivých podnicích. Já však vidím privatizaci jako převádění státního a družstevního vlastnictví do rukou zaměstnaneckých a obecných skupin ve formě vnitropodnikových akcií. Nikoli tedy ve formě akcií přímo a veřejně dostupných lidem, kteří v podniku nejsou zaměstnáni a ani nejsou občany regionu, v němž působí. Kladu veliký důraz na to, že za našich podmínek výrobní prostředky třeba v zemědělství musejí přejít do rukou těch skupin lidí, kteří je jsou schopni nejvíce zhodnotit. Ne je tedy svěřit lidem, kteří mají pouze peníze.

* Tito lidé však budou patrně stejně rozhodovat. Nejefektivnější podnik je ten, kde zaměstnanec a vlastník jsou jedna a tatáž osoba. Tenhle systém vlastně vznikl v Československu u Bati! Na to se často zapomíná. Baťův podnik nebyl veřejně akcionářský, ale soukromě akcionářský podnik. Akcie hrály roli podílu, podle nichž se měřila míra kapitálové účasti jednotlivců a skupin na výsledcích podniků. * Zemědělcům se ale v družstvech dařilo vcelku dobře i při ne tak velké odpovědnosti k půdě a niterné spjatosti s půdou jako za soukromničení. To je značná psychologická bariéra privatizace.

Problém je v tom, že došlo k izolaci zemědělství od infrastruktury ve smyslu technologických dodávek, zajištění dopravy a návaznosti na zákazníky. Proto s sebou samozřejmě okamžitá privatizace nese strach a obavu z nespolehlivosti okolí, na kterém by jednotlivý zemědělský podnik byl závislý. Možnost kapitálové účasti, což je jiná forma soukromého vlastnictví, mu zaručí, že nebude ponechán na pospas nedozrálosti ostatních vazeb. Tedy ne bourat a rozkládat družstva, ale přizpůsobovat je. Spousta našich družstev je připravena na urychlenou privatizaci. Měli by předávat družstevní podíly přímo do rukou jednotlivých zaměstnanců. Leckde lidé pracují na katastrech, které mají v plné ekonomické kontrole s plným vlastnickým právem.

* To by chtělo příklad. V zahraničí si družstevník kupuje záhony květin do svého vlastnictví. S družstvem má pouze dohodnutou určitou daňovou a odvodovou účast, ale jinak je podnikatelem sám o sobě. Uvnitř podniku. Jinde dostávají do vlastnictví hejna drůbeže o 30 000 kusech. V tom musí být svoboda. Jestliže některý družstevník zjistí, že má konkurenční schopnost, tak by mu nemělo družstvo bránit v jeho podnikání. Naopak s ním budou moci uzavřít výhodné kontrakty. Otázka není tak problematická. Nestojí tak, jestli všichni mají být soukromníci nebo družstevníci. Podnikatelský duch zaručuje svobodu volby za jakých podmínek a v jakém podnikovém rámci si člověk to podnikání představuje. Podnikat se dá i uvnitř podniku. * Kdybyste měl sestavit podle svého jakýsi žebříček našich ekonomů, těch veřejně známých, jak by vypadal?

Po krátkodobých zkušenostech bych takové řazení neměl provádět. Domnívám se, že ani oni by neměli zájem mne nějak klasifikovat. Mohu jen říci, že se přikláním spíše ke Komárkově verzi pomalejšího, graduálnějšího a promyšlenějšího přístupu k šokům.

* Co vás dnes osobně nejvíce zaujalo v Československu?

Upřímně řečeno, překvapilo mne, že zde existují místa, kde se věci vyvíjejí dobře, kde se k sobě lidé chovají jako lidé, kde kvalita výroby je základním zájmem všech zaměstnanců, kde jsou obchody čisté, obsluha se chová jak se chovat má a kde je všeho zboží dostatek a čistota. Kde je prostě zájem pro toho druhého co nejvíce udělat. Že takové ostrůvky skutečně u nás existují, jsem nevěřil.

* Asi opravdu půjde o ostrůvky. Každého napadne, sakra, kde ten Zelený vlastně byl?

Mohu jmenovat JZD Práče, Slušovice, Bruzovice, Třinec. Neměl jsem růžové brýle a ned
ostatky jsem v lecčems postřehl, ale s plnou zodpovědností mohu prohlásit, že například Slušovice představují mezinárodní standard ve všem, co jsem vyjmenoval.

* Pokusil se vás někdo během vašeho pobytu okrást? Nemyslím jen na kapsáře.

Někdy mám pocit, že jsem trochu využíván a zneužíván. Lidé z odborných kruhů se někdy snaží získat mé přednášky a můj čas poměrně jednoduchým a samozřejmým způsobem. Ovšem ve smyslu duchovním se nechávám okrádat rád.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče