Proč krotit veřejné výdaje

16. července 2009, 13:10 - Eva Zamrazilová
16. července 2009, 13:10

Nezodpovědná fiskální politika by mohla rozvrátit veřejné finance

[perex]
Česká národní banka včetně guvernéra Zdeňka Tůmy v posledních týdnech opakovaně vyjádřila podporu střídmé rozpočtové politice. V době recese by ekonomika sice potřebovala fiskální stimuly, vláda je však limitována schodkem rozpočtu na hraně únosnosti. Následující článek členky bankovní rady Evy Zamrazilové je dalším příspěvkem na toto téma.

I přes schodkové hospodaření veřejných financí během konjunktury v posledních letech vykazuje Česká republika v mezinárodním srovnání stále poměrně nízkou úroveň veřejného zadlužení. To se na hrubém domácím produktu podílí asi třiceti procenty. V debatě posledních týdnů však bylo možné setkat se s názorem, že toto relativně příznivé číslo dává státu stále značný prostor pro další růst veřejných výdajů a veřejného zadlužení. Tento mýtus je nebezpečný - nezodpovědná fiskální politika by mohla rychle rozvrátit veřejné finance.

Ostře sledovaný indikátor Při pohledu na historickou časovou řadu je zřejmé, že během uplynulé dekády (1998–2008) se relativní zadluženost českého státu zdvojnásobila a celkově zvýšila o patnáct procentních bodů (viz Stagnující zadlužení). Toto zhoršení připadá ale výhradně na období 1998 až 2003. Od roku 2003 je výše zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu (HDP) víceméně stabilní. Pozorného čtenáře musí logicky napadnout otázka, jak je možné, že každý rok byly veřejné finance v deficitu, a relativní výše zadlužení přitom nerostla. Například v roce 2005 činil deficit veřejných financí 3,6 procenta HDP a relativní výše dluhu k HDP klesla z 30,4 na 29,8 procenta. Můžeme si také snadno odvodit, že pokud by se k relativní výši zadlužení jednoduše přičítala každoroční salda veřejných financí v uplynulých 11 letech, bylo by dnes veřejné zadlužení těsně pod šedesáti procenty HDP, tedy na samé hranici příslušného maastrichtského kritéria. Co vysvětluje tento zdánlivý paradox? To, že propočet relativní výše zadlužení je o něco složitější operace, než by se na první pohled mohlo zdát. Ostře sledovaný dluhový indikátor totiž není výsledkem prostého přičítání sald veřejných financí k minulé výši zadlužení. Klíčem k jeho pochopení je bližší pohled na to, jaké faktory jeho vývoj ovlivňují. Prvotní je samozřejmě výchozí relativní výše zadlužení v procentech HDP a pak i výše deficitu veřejných financí v procentech HDP v příslušném roce. Důležitou roli však hraje i výše úrokových sazeb placených z dluhu, poměřovaná k nominálnímu růstu hrubého domácího produktu (viz Jednoduchý vzoreček).

Riziko dluhové pasti Poměr mezi úrokovými sazbami, které země za půjčování platí, a nominálním růstem HDP v konkrétním roce je pro vývoj zadlužení velmi podstatný. Hodnota tohoto poměru je vyšší než jedna v případě, že nominální úroková sazba z veřejného dluhu převýší nominální růst HDP v konkrétním roce; potom platí, že výše zadlužení ve srovnání s minulým rokem vzroste, i kdyby veřejné finance v daném roce skončily jako vyrovnané. Hodnota je nižší než jedna v případě opačném, tedy pokud výše úrokových sazeb z dluhu zaostává za nominálním růstem HDP. Potom také relativní výše zadlužení při vyrovnaných veřejných financích meziročně poklesne. Nyní lze již snadno vysvětlit, proč česká míra zadluženosti kolísá v posledních pěti letech kolem třiceti procent HDP navzdory deficitním veřejným financím. Mezi lety 2003 a 2008 rostl nominální HDP – tedy HDP v běžných cenách - průměrným tempem 8,5 procenta ročně, zatímco úroková míra z dlouhodobých státních dluhopisů se pohybovala mezi třemi a čtyřmi procenty. Poměr mezi úrokovou mírou a nominálním růstem byl tedy příznivý – v průměru kolem 0,96. Pokud by se v tomto období podařilo udržet vyrovnané veřejné finance, relativní zadlužení by se dokonce snižovalo o něco více než jeden procentní bod ročně. Zde je tedy klíč k vysvětlení, proč celková výše zadlužení České republiky zůstává relativně nízká. K tomu, aby nastala situace, kdy k relativní výši zadlužení v předchozím roce deficit z dalšího roku přičítáme, by musely být úrokové sazby placené z veřejného dluhu rovny růstu HDP v běžných cenách. To se zatím nestalo. Je však tato situace skutečně nereálná?
Ještě před rokem se zdálo, že ano. Stačí přece, aby růst HDP v běžných cenách překročil čtyři až pět procent. To znamená reálný tříprocentní růst HDP a inflaci kolem dvou procent, tedy žádný hospodářský zázrak. Jenže makroekonomické prostředí se změnilo. Reálný HDP letos poklesne nejméně o tři procenta, průměrná inflace (v našem případě pro zjednodušení vyjádřená indexem spotřebitelských cen, nikoli deflátorem HDP) se bude pohybovat kolem 1,5 procenta. Nominální HDP tedy poklesne, a to poprvé od roku 1995. Jaký význam to bude mít pro výpočet relativního zadlužení pro rok 2009? Bohužel naprosto jednoznačný. Výše zadlužení, které odpovídalo vloni 29,9 procenta HDP, se nezvýší pouze o odhadovanou výši deficitu veřejných financí (minimálně čtyři procenta), ale také kvůli překlopení poměru mezi úrokovými sazbami a nominálním růstem HDP do nepříznivých čísel. Relativní zadluženost tak v roce 2009 dosáhne nejméně 35,5 procenta HDP, protože k rozpočtovému schodku se přidá vliv změny poměru úrokové sazby vůči nominálnímu růstu HDP, který dosáhne hodnoty minimálně 1,05 a bez ohledu na deficit rozpočtu sám o sobě zvýší míru zadlužení na více než 31,5 procenta HDP. Uvedená výše koeficientu přitom předpokládá ještě relativně příznivé hodnoty výše sazeb kolem čtyř procent a pokles nominálního HDP o jedno procento. Každé další snížení růstu, případně vzestup sazeb, které stát z dluhu platí, se projeví ve vyšší hodnotě koeficientu a vyšší úrovni zadlužení. Proto je také tento poměr nazýván faktorem rizika dluhové pasti.

Je třeba šetřit Na základě zmiňovaných čísel je poměrně snadné si propočítat, jak dlouho by České republice při pokračování rizikové tendence „nižší nominální růst HDP než úrokové sazby placené z veřejného dluhu“ trvalo vyčerpat „dluhový polštář“, který dnes má do maastrichtského kritéria. Přitom rozhodně nejde pouze o možnost „kvalifikovat“ se na vstup do eurozóny, pokud se tak česká politická reprezentace v budoucnu rozhodne. S růstem zadlužení se snižují ratingy a zvyšují úroky, které stát za půjčování peněz platí. Tím se dále roztáčí nepříznivá spirála, jejíhož vrcholu určitě dosáhnout nechceme, a to zejména při pohledu na zkušenost zemí jako Maďarsko, Lotyšsko, ale i Kalifornie, jimž se rozpočtovou disciplínu držet nedařilo. V Kalifornii se úvěrový rating propadl hned o dva stupně na dohled spekulativním úrovním, což této osmé největší světové ekonomice, která zápolí s vleklou rozpočtovou krizí, prodraží náklady na půjčování. V Maďarsku a Lotyšsku se snižovaly platy a důchody.
Letošní rok je mimořádný. Při schvalování rozpočtu loni na podzim nebylo možné očekávat pokles nominálního HDP, a nebylo proto možné předvídat razanci výpadku daňových příjmů. Pro rok 2010 jsou ale základní ekonomické kontury jasné. Reálný růst lze čekat kolem 1,5 procenta, inflaci rovněž mezi jedním a dvěma procenty, růst nominálního HDP tedy dosáhne s mírnou dávkou optimismu tří procent. Poměr mezi sazbami z dluhu a nominálním růstem HDP bude tedy opět nad jedničkou a zadlužení se pouze z tohoto titulu zvýší minimálně na 36 procent. K tomu musíme přičíst nově vytvořený deficit, a proto doufejme, že se rozpočet pro letošní rok podaří sestavit s co nejnižším schodkem. Kdyby zadlužení přesáhlo čtyřicet procent, byl by to během dvou let nárůst o deset procentních bodů, což jasně ukazuje, jak rychle může k destrukci veřejných financí docházet.
Udržení makroekonomické stability je pro malou otevřenou ekonomiku zásadní, neboť zvyšuje její odolnost vůči nákaze jakýmikoli krizovými infekcemi. Stabilní ekonomika byla také jedním z hlavních důvodů, proč domácí finanční sektor úspěšně odolal primárnímu náporu globální finanční krize – nákaza totiž hrozí především oslabeným. Je proto důležité tuto zásadní výhodu české ekonomiky neztratit a udržet ji i do budoucna. V příštích letech bude navíc třeba řešit úpravu architektury veřejných financí i z hlediska dopadů stárnutí populace, a proto by v současné době bylo extrémně nezodpovědné pomáhat hospodářské aktivitě krátkodobými fiskálními impulzy.

BOX:
Jednoduchý vzoreček Výpočet relativní výše zadlužení veřejných financí lze popsat vzorcem: zt = z t-1 * (1+gt)/(1+rt) + Dt, kde
zt a z t-1 je relativní výše zadlužení k HDP v konkrétním a předchozím roce, gt představuje průměrnou nominální úrokovou míru placenou za dluh, rt značí nominální růst HDP a Dt vyjadřuje výsledek veřejných financí – vše pro konkrétní rok.

Graf:
Stagnující zadlužení Vývoj salda veřejných financí a podílu výše veřejného dluhu v procentech k HDP v letech 1998–2008 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Saldo veřejných financí -5,0 -3,7 -3,7 -5,7 -6,8 -6,6 -3,0 -3,6 -2,6 -0,6 -1,5
Veřejný dluh 15,0 16,4 18,5 25,1 28,5 30,1 30,4 29,8 29,6 28,9 29,9
Pramen: ČSÚ

Eva Zamrazilová
Autorka je vrchní ředitelkou a členkou bankovní rady České národní banky

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče