Proč Češi nenašetří

30. května 2012, 17:44 - Jakub Křešnička
30. května 2012, 17:44

Český státní dluh každou chvíli překonává nový rekord a ekonomická krize v Evropě rozděluje dříve spolupracující národy. Drama může mít na svědomí gramatika

Státní dluh České republiky na konci března narostl na 1,61 bilionu korun. Za uplynulých dvanáct měsíců stát svoje zadlužení zvýšil o téměř 209 miliard. I když ministerstvo financí tvrdí, že čistý dluh poskočil „jen“ o 16,7 miliardy a za nárůst hrubého dluhu může především zvýšení rezervy financování o 96,9 miliardy korun, pořád není příliš důvodů k radosti.
Přidají-li se ke zprávám z ministerstva financí i informace od České národní banky o tom, že celková zadluženost České republiky vůči zahraničí loni vzrostla o 106 miliard na 1,87 bilionu korun, vyhlíží bilance ještě o něco smutněji. Navíc se zdá, že příklad ze státu si stále více berou domácnosti. Jejich zadlužení u bank a finančních institucí se v letošním únoru zvýšilo o 988,6 milionu na 1,12 bilionu korun a meziročně stouplo o 60,2 miliardy korun. Z tohoto důvodu už by měl i štamgast ve čtvrté cenové přestat svalovat vinu na nešikovné ministry financí a rozhazovačné politiky. Čím to, že Češi nenašetří a čím dál tím více se zadlužují? Podle amerických vědců ani nemohou jinak. Z finanční nezodpovědnosti jednotlivých národů viní gramatiku rodného jazyka.

Gramatická ekonomika

Proč by na tom čeština měla být jinak než třeba mateřština našich západních sousedů, kteří pod vedením kancléřky Angely Merkelové drží hlavním dílem krizí zmítanou Evropu nad vodou? Podle behaviorálního ekonoma Keitha Chena z americké univerzity Yale je důvodem vnímání budoucího času. Čeština totiž po mluvčích vyžaduje, aby události gramaticky lokalizovali v čase – zatímco Němec může říci „morgen regnet es“, v češtině otrocky přeložené „zítra prší“ neprojde. A právě výraznější oddělení času přítomného a budoucího vede k tomu, že stejně jako ostatní národy s obdobným jazykem ji Češi vnímají jako více vzdálenou. Tudíž je na rozdíl od Němců až tolik netrápí. „Existuje možnost, že pokud člověka jeho řeč netlačí k tomu, aby o budoucnosti přemýšlel jinak než o přítomnosti, je pro něj jednodušší spořit na budoucnost. Zdá se mu totiž bližší,“ vysvětluje Chen závěry své práce The Effect of Language on Economic Behavior, která zatím prochází posudky a čeká na svou publikaci, ale je dostupná například na jeho osobních internetových stránkách.
Ve své studii ekonom vychází z práce Östena Dahla a jiných lingvistů, jejichž jazykovou typologii kombinuje s průzkumy kultur a hodnot World Values Survey, evropským průzkumem zdraví, stárnutí a důchodu SHARE i statistikami národních úspor OECD od roku 1970. Čísla, která z jeho práce vycházejí, rozhodně stojí za zamyšlení. Vyplývá z nich, že lidé s řečí se slabším vztahem k budoucnosti do důchodového věku našetří o 170 tisíc eur více, je u nich o 24 procent méně těžkých kuřáků, o 29 procent více fyzicky aktivních lidí a o třináct procent méně obézních. „Japonci i přes negativní úrokové sazby spoří po několik desetiletí. Číňané šetří jako blázni, Němci jsou známí jako střadatelé, to samé platí pro nordické země. To byl první vztah mezi jazykem a chováním, který mě zaujal,“ tvrdí Chen, který k finanční zodpovědnosti následně přidal i hledisko odpovědného přístupu ke zdravému životnímu stylu.

Dramatická gramatika

V aktuální ekonomické atmosféře v eurozóně není těžké si představit, které země budou mít mateřštinu se silným vztahem k budoucímu času, a jež jsou tak s finanční zodpovědností na štíru. Jak je vidět z tabulky Spoření národů, shrnující míru úspor podle OECD v letech 1998 a 2010, přehled uzavírají v souvislosti s krizí často skloňované Portugalsko a Řecko. Na „temné straně“ podprůměrných hodnot se ostatně nachází většina států v poslední době známých pod nelichotivou zkratkou PIGS.
Chenovy studie vycházejí z předpokladu, že jazyk svým způsobem formuje myšlení člověka. To může potvrdit celá řada lidí ovládajících více řečí. Po vzoru rčení „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“ popisují při přechodu mezi jazyky změnu melodie hlasu, výrazu v obličeji, gest i způsobu uvažování. „V Estonsku mluvíme pomalu a téměř neotevíráme ústa, nemusíme tolik artikulovat. Je to pro nás přirozené. Je to i kvůli tomu, že je zde větší zima a více času trávíme uvnitř. Myslím si, že je velký rozdíl mezi Čechy a Estonci, i v tom, jak se vyjadřují a projevují,“ říká Regiina Nohova pro Rádio svobodná Evropa.
Ač rodilá Estonka žije s českým manželem v Praze a sama už ovládla češtinu, rozdíly mezi nimi přetrvávají, třeba i v přístupu ke zdravému životnímu stylu. Ona upřednostňuje zdravější stravu a je instruktorkou jógy, kterou její manžel ani necvičí. Keitha Chena by taková informace nepřekvapila, přesně zapadá do jeho statistik, vzhledem k tomu, že estonštinu spolu s finštinou řadí k jazykům, kterým chybí systematické značení budoucího času.

Slepice, nebo vejce

Překvapivé závěry Chenovy teorie, které dotažené ad absurdum předpovídají Řekům neschopnost vymotat se z ekonomických obtíží, způsobily na internetu poprask. Pod palbu se například mezi lingvisty dostal samotný předpoklad mateřského jazyka jako formy k utváření a myšlení. Zapadá totiž přesně do takzvané Sapir-Whorfovy hypotézy z první poloviny minulého století, která řeči takové schopnosti přisuzuje. Většina lingvistů a antropologů se k ní ale staví skepticky, tvrdí naopak, že řeč je výrazem kultury a myšlení. Zastánci a odpůrci teorie v očích laika v podstatě vedou stejný spor jako otázka, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice.
Nepřeberné množství literatury na témata „jak dosáhnout svých cílů“ a „jak se stát lepším člověkem“ může čtenáři nesčetněkrát opakovat, že má svoje předsevzetí formulovat v přítomném čase, čímž jich lépe dosáhne. Tento populární přístup ale lingvisty už vůbec neobměkčí. O Chenově studii někteří z nich mluví jako o klasickém příkladu, kdy se jazyku věnuje ekonom nebo jiný „amatér“. „Pořád se objevují dojmy, že některé jazyky jsou logičtější, s větším řádem nebo romantičtější než jiné. To ale spíše vyplývá z asociací, které si spojujeme s mluvčími, než aby vycházely z prostředků, které nabízejí samotné jazyky,“ reaguje na hypotézu gramatické ekonomiky Julie Sedivy, která učí lingvistiku a psychologii na kanadské univerzitě v Calgary. Chen ovšem tvrdí, že podobné námitky vyvracejí to, že do průzkumu zapracoval i „kulturní“ rozdíly mezi lidmi, když se věnoval skupinám se stejným vzděláním, vyznáním a příjmy. Z jeho úhlu pohledu byla v podstatě rozdílem jen řeč. Mluvčí jazyka s větším důrazem na budoucnost prostě spořili s o 30 procent nižší pravděpodobností. „Pokud se takové závěry někomu opravdu podaří potvrdit, byl bych dokonce ochoten uvažovat o přehodnocení svého skepticismu k hypotéze, že jazyk utváří myšlení,“ nechává Chenovi naději další z řady skeptiků John McWhorter, lingvista, komentátor a autor knihy Co je jazyk (co není a co by mohlo být).

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče