Problém zvaný soužití

10. března 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
10. března 2003, 00:00

Prognóza soužití prezidenta Klause s koaliční vládou může být celkem optimistickáZ řady současných komentářů zaznívá rezolutní tvrzení, že volba Václava Klause prezidentem republiky znamená konec koaliční vlády. Jsou však tyto názory opodstatněné?

Prognóza soužití prezidenta Klause s koaliční vládou může být celkem optimistická

Z řady současných komentářů zaznívá rezolutní tvrzení, že volba Václava Klause prezidentem republiky znamená konec koaliční vlády. Jsou však tyto názory opodstatněné?

Soužití ideově jinak politicky orientovaných hlav států a exekutivních orgánů není nikde na světě jednoduché. Pouze okrajově se na něm odráží způsob volby hlavy státu, protože ne vždy platí přímá úměra mezi přímou volbou a vyššími pravomocemi. Daleko důležitější než způsob volby je způsob rozdělení pravomocí mezi hlavu státu a kabinet. Důležité rovněž je, zda prezident reprezentuje dostatečně silnou politickou alternativu, která se nachází v opozici a má šanci stát se někdy vládní stranou, či zda je to pouze solitér s odlišnými názory. Takovým solitérem, jenž by svými názory zřejmě stoprocentně neodpovídal názorům koalice, je Jan Sokol. Klaus je naopak příkladem ideového protivníka vlády, který má za sebou zázemí strany aspirující na převzetí vládní pozice. Český příklad je však poněkud netypický.

Začal s tím de Gaulle

Ve Francii či Polsku je volen prezident přímo, a tak může, ale také nemusí reprezentovat alternativní politickou sílu. I když se prezidentské volby stávají v zemích, v nichž existuje přímá volba hlavy státu, i výrazem důvěry v existující vládu, volba v obou případech vychází z lidu, a tak je rozdílné hlasování občanů přirozené. Přirozené, byť pro chod státního stroje nepříjemné, je tedy i soužití rozdílně ideově zaměřeného prezidenta a vlády, odborně nazývané kohabitace. S kohabitací jsme se tak mohli setkat v sousedním Polsku, kde vládla levicová koalice za Lecha Walesy či pravicová koalice za Alexandra Kvasniewského. Nejlépe je tento systém znám z Francie, odkud samotný pojem kohabitace pochází. Celý systém vznikl z ústavy páté republiky, v níž maršál de Gaulle po svém návratu do politiky koncem padesátých let nechal provést změny, jež nakonec vedly k faktickému dvojvládí.

V USA vládne prezidentův tým

Jistým specifikem je situace Spojených států amerických. Zde je pravidlem, že prezidentově stranické příslušnosti neodpovídá složení kongresu. Voliči se tak záměrně snaží o co nejvýraznější dělbu moci. Teprve po více než padesáti letech se v USA utvořila kongresová většina (v tomto případě republikánská), která odpovídá stranické příslušnosti prezidenta. Přestože existuje v USA rozdíl mezi příslušností prezidenta a parlamentu, o klasickou kohabitaci nejde, protože prezident je jediným zdrojem exekutivy. Vláda v americkém podání je pouze prezidentův poradní tým.

Česká anomálie

Jiná situace nastává v případech, kdy volby hlavy státu vychází z parlamentu, jak tomu je například v Německu či Maďarsku. Obecně nemají hlavy státu v politických systémech, v nichž volí prezidenta zástupci lidu, příliš pravomocí. Důležitější ovšem je, že vládní strana či koalice má volbu plně ve své režii. Anomálie tak vznikají pouze v obdobích, kdy se kvůli rozdílnému datu parlamentních a prezidentských voleb hlava státu a odlišný parlament překrývají. A právě v případě České republiky vznikla již zmíněná anomálie. Parlament zvolil opozičního politika, nota bene významného, čestného předsedu strany, která se chystá v příštích parlamentních volbách k převzetí moci. Právě z tohoto zorného úhlu pohledu vyznívají veškeré pesimistické komentáře, líčící konec Špidlova koaličního kabinetu.

Klaus hledí hlavně na image ČR

Tyto komentáře ale opomíjejí současnou politickou situaci, stejně tak jako rozložení jednotlivých sil a jejich šance. Nevnímají ani zázemí konkrétních osob, jejich názory a individualitu. Klaus si totiž je velmi dobře vědom toho, jaká negativa může ve společnosti, ale i v národním hospodářství vzbudit skřípající chod vládní mašinerie. Velmi dobře si je vědom psychologického faktoru v ekonomice a citlivosti investorů, bankéřů a dalších ekonomických subjektů na každý podnět, ať již kladný či záporný. To byl ostatně i důvod Klausova někdy přezíravého pohledu na některé negativní ekonomické jevy a meritum jeho sporů s Václavem Havlem či Milošem Zemanem. Oba politici neváhali v politickém boji proti Klausovi používat i takových argumentů, které možná více než jeho samotného poškozovaly image České republiky jako takové. Nově zvolený prezident si je dobře vědom, že prezentace bezproblémového soužití s vládou je pro ekonomiku přínosnější než hašteření o konkrétní problémy.

Nový prezident reformu neohrožuje

Zavádějící jsou i úvahy na téma ukončení fiskální reformy. Naopak, reformně zaměřená část vlády zvolením Klause získala další významný impulz, a možno dokonce říci spojence. Jestli opravdu Klausovi něco leží v žaludku, tak je to právě stále se zvyšující deficit veřejných rozpočtů. Přestože by si zřejmě dokázal představit radikálnější verzi reformy, než která se zatím rýsuje, uvědomuje si zároveň, že vratký a nahlodaný kabinet neudělá reformu žádnou. Jinou otázkou je, jak se postaví k vládním návrhům, které budou hledat zdroje ke stabilizaci veřejných rozpočtů na straně příjmů, případně k dalším dílčím normám, které mu nebudou po chuti. Klaus ovšem před volbou prezidenta dával najevo, že nemíní vetovat zákony jen proto, že s nimi ideově nesouhlasí.

Střety s vládou prezident vyvolávat nemíní

Větší názorové diskrepance nelze čekat ani v klasicky politických tématech. Přestože se Klaus obecně vyjadřuje k čemukoli, a to mnohdy i velmi razantně, dává zároveň najevo, že je zastáncem parlamentarizmu. Ve svém inauguračním projevu doslova řekl, že nemíní přímo ovlivňovat politické procesy. Nelze tedy čekat, že by se snažil působit v politice nad rámec svých pravomocí, které prezidentovi nedávají příliš možností ovlivnit konkrétní politické dění. Je rovněž nepravděpodobné, že by Klaus se svou premiérskou minulostí zasahoval vládě do personálních otázek, v nichž ústava sice dává hlavě státu jisté možnosti, ale mocenská váha je na straně kabinetu a jeho šéfa.

Sporné body: zahraniční politika

Přesto lze uvažovat i o některých sporných momentech, které se mohou mezi Klausem a Špidlovou vládou vynořit, byť jsou v tuto chvíli pouze hypotetické. Jedním z nich může být nedůvěra vlády k nové hlavě státu, která by vyústila do urychlené přípravy ústavních změn, které by prezidentské pravomoce oklestily. Zatím však celá situace spíše působí dojmem, že vláda vyčkává, zda Klaus skutečně splní to, k čemu se neformálně během prezidentských voleb zavázal. To ostatně platí i o dalším možném problematickém místě vztahu mezi hlavou státu a vládou, tedy o zahraniční politice. V minulosti se Klaus příliš neohlížel na souzvuk s politikou Černínského paláce. Na druhé straně se Klaus s vládou shoduje v tom hlavním, ve vstupu do EU. Skutečnost, že má jinou, razantnější představu o hájení národních zájmů uvnitř Unie, nemusí být zemi vůbec na škodu. Ostatně stejně se chovají i západní státníci, kteří Klause kritizují za údajný nacionalizmus. Ve vztahu k takovým otázkám, jako je válka v Iráku či obecně vztah Evropy ke Spojeným státům, je Klaus vládě dokonce mnohdy blíž než své vlastní straně. Klaus se nakonec deklaroval jako vlastenec a zastánce dobrých vztahů se sousedy. V tom by s vládou mohl najít společnou řeč.

Klaus při podpisu prezidentského slibu. Zatím mu tleskají i členové vlády…

FOTO: ČTK

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče