Privatizace jasná a nejasná

18. července 2005, 00:00 - LIBUŠE BAUTZOVÁ
18. července 2005, 00:00

JAK DLOUHO BUDEME ČEKAT NA SILNÝ SOUKROMÝ SEKTOR? Diskusí okolo privatizace už bylo a stále se ještě vede tolik, že snad žádný aspekt nezůstal opomenut. Víc než jisté zůstává, že zestátnění větší či menší části ekonomiky a její postupný přechod na jiné formy vlastnictví, tak jak jej navrhla vláda, tedy prostřednictvím akciových společností, je způsob velmi zdlouhavý.

|| JAK DLOUHO BUDEME ČEKAT NA SILNÝ SOUKROMÝ SEKTOR?

Diskusí okolo privatizace už bylo a stále se ještě vede tolik, že snad žádný aspekt nezůstal opomenut. Víc než jisté zůstává, že zestátnění větší či menší části ekonomiky a její postupný přechod na jiné formy vlastnictví, tak jak jej navrhla vláda, tedy prostřednictvím akciových společností, je způsob velmi zdlouhavý.

Lze souhlasit s názorem, že kritériem pro použití té či oné cesty reformy není rychlost, ale úspěšnost. V tomto případě však o výsledném efektu varianty „Klausových akcií“ nemohou být patřičně přesvědčeni ani sami její autoři.

Většina československého obyvatelstva má asi zcela jasnou a jednoduchou představu o tom, jak by bylo možné privatizovat například podnik, ve kterém pracují a není přitom důležité, zda s tím souhlasí, či nikoli. Prostě by byl určitým způsobem rovnou předán konkrétní fyzické osobě nebo několika osobám. Pomineme fakt, že mnozí z nich kladou rovnítko mezi rozvoj soukromého podnikání, což u nás zatím představuje ve své většině jen činnost začínajících drobných živnostníků, a privatizaci: skutečností zůstává, že se záměry ministra Klause se jejich jednoduchá představa shoduje jen málo.

Má-li v Československu vzniknout skutečně silný a prosperující soukromý sektor, pak je podle mého názoru třeba cestu k němu zbytečně neprodlužovat. Podle dosud preferované vládní koncepce se zjednodušeně řečeno počítá s tím, že vzniknou miliony vlastníků, z nichž každý bude mít nárok na kousek určitého podniku. Zatím na tak malou část (v první fázi se ani nepočítá s tím, že by se s akciemi mohlo obchodovat), že rozhodování o takovém subjektu bude stejně v rukou někoho jiného, pravděpodobně více či méně schopného manažera. Oč více ale leží osud podniku na srdci skutečnému vlastníkovi, který s osudem své továrny stojí či padá.

Nelze pochopitelně přistupovat ke všem ekonomickým subjektům stejně. Jinak se musí „zacházet“ s velkými podniky, jinak s malými a středními. To není nic nového. Co už se toho namluvilo o tom, že například některé drobné provozovny (zejména v obchodu a službách) by bylo možné a zejména užitečné převést do soukromých rukou hned. Uvádět, jaká je deset měsíců po sametové revoluci skutečnost, by bylo přinejmenším nošením dříví do lesa.

Zkusme to vzít od konce. Co má být cílem veškerých privatizačních opatření? Nikoli vyloučení státního vlastnictví úplně, nikoli znemožnění činnosti prosperujících družstev. Jde o to, aby se v ekonomice vytvořilo konkurenční prostředí, které by bylo polem pro konfrontaci mezi všemi formami. Aby se na tržním poli utkávali soukromí podnikatelé se státními podniky, se subjekty se smíšeným kapitálem a třeba i se zahraničními firmami. Takový konkurenční boj by měl probíhat téměř ve všech oborech a oblastech, kde je to jen trochu možné, tedy nejen ve službách, ale třeba i ve zdravotnictví. Všechny tyto formy podnikání by měly vznikat současně. Převést deetatizované podniky (akciové společnosti s mnoha anonymními vlastníky) na jednoho nebo skupinu soukromých podnikatelů by se mohlo v budoucnu ukázat jako velmi obtížné. A zůstat uprostřed cesty není žádným řešením.

Možná by stálo za zamyšlení, jestli by nemělo na samém počátku být vypořádání se s minulostí, tedy reprivatizace. Nikdo zatím neřekl ani A - vyjma zemědělců. Bude se vracet, nebude? Když ano, tak komu a co? Teprve až se rozhodne, které majetky byly jejich vlastníkům odebrány neoprávněně a tyto jim (nebo jejich dědicům) budou znovu dány do užívání, nebude hrozit riziko, že se budou majitelé přetahovat u soudu a podnik bude spravovat den ze dne někdo jiný.

Verbálně dala vláda soukromému sektoru zelenou. Bude-li však čekat, až vyroste sám od sebe, z holé země nebo jen z nevelkých úspor části našich občanů objeví se možná pár výjimek, ale na ten skutečný silný soukromý sektor se bude čekat dlouho. Kolik? Deset, patnáct let? Přitom času jsme ztratili již tolik.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče