Příští zastávka Teherán?

15. září 2011, 13:38 - Milan Vodička
15. září 2011, 13:38

Bývalý šéf CIA říká, že je na řadě Írán. Je však možné, že by arabské jaro mohlo zemi nakonec ještě prospět

Zatímco Arabové na Blízkém východě svrhávají jeden režim za druhým, ten z nejbizarnějších v regionu se chová, jako by vše bylo při starém. Když Teherán v létě sevřela vlna veder, sešlo se několik set mladých lidí v jednom parku, aby se ochladili a pobavili zároveň: svedli bitvu stříkacími pistolkami. Stát to vyhodnotil jako bezbožné chování, provedl zatýkání a jeden poslanec jejich happening označil za „spiknutí, které má odvrátit mladé lidi od islámských hodnot“. Vypadá to jako zpráva z nejtužších časů za ajatolláha Chomejního. Jako by se vlna revolucí bratranců ve víře téhle země ani nedotkla. Je Írán skutečně tak nehybný?
Jak pro koho. Americký ministr obrany Leon Panetta si myslí, že íránské ovoce už nenápadně dozrálo a sklizeň přijde brzy. „Revoluce je jen otázkou času,“ prohlásil před několika dny. Je to docela překvapující, protože přesně tohle už slýcháme aspoň dvacet let. Ale Panetta byl donedávna šéfem CIA. Ví snad něco víc?
Zatím říká jen to, že v dohledné době se změn a revoluce, jaké procházejí arabským světem, dočká i Írán. „Myslím, že reformní hnutí v Íránu se hodně poučilo z toho, co se stalo v Tunisku, Egyptě, Libyi a Sýrii.“

Už to tady bylo

Zní to hezky. Bohužel z ohlašování konce islámského režimu v Íránu už by šlo spíchnout jednu z nejdelších kapitol v knize falešných proroctví. Kromě toho už si tahle země několikrát marně vyzkoušela totéž, co dělají Arabové v ulicích svých hlavních měst. Jenže Íránci na rozdíl od nich neuspěli, režim vše ustál, a navíc ukázal, že má nejen železnou ruku, ale kupodivu pořád i podporu značné části lidí.
Demonstranti za posledních patnáct let vyšli do ulic ve velkém množství přinejmenším třikrát. Naposledy v únoru – to už v souvislosti s arabským jarem. Režim to jako obvykle označil za dílo nepřátel a západních špionů a poslanci vyzvali k popravě dvou vůdců opozice i bývalého prezidenta Rafsandžáního. Íránci demonstrovali také v roce 2009 kvůli zfixlovaným prezidentským volbám a prokázali značnou výdrž. V ulicích vydrželi tři měsíce a zatímco podle vlády měli 36 mrtvých, podle rebelů jich byl přesně dvojnásobek. Podobné masové protesty se odehrály i dříve a vždy se říkalo, že režim to má už pěkně nahnuté.
O „teheránském jaru“ se mluvilo už v 90. letech, kdy byl tamní umírněný prezident Chátámí považován vzletně za íránského Gorbačova. Konec islámské revoluce se jako z kávové sedliny tipoval podle toho, nakolik Íránci nosí zakázané kravaty či zda už opět ženám zpod čádorů vykukují vlasy. Vždy se však ukázalo, že režim má situaci pevně pod kontrolou.
Při ohlédnutí v čase Írán vypadá jako doklad francouzského přísloví „čím více se to mění, tím je to stále více stejné. A to nyní platí i přesto, že režim vypadá aspoň zdálky dost zranitelně.

Poněkud jiná opozice

Panetta možná ví něco víc, ale pokud ne, byla by na místě spíše opatrnost, byť jak ukazuje pohled do Arábie, realita může předčít i politickou sci-fi.
Hlavní důvod k opatrnosti je, že to, co se nazývá opozicí, je jiná opozice, než si představujeme. Je to opozice uvnitř režimu. Řečeno naší zkušeností, je to Štrougal, nikoli Havel proti Jakešovi. Vůdci opozice byli vzornými islámskými revolucionáři. Spor mezi nimi je spíše bojem o moc v rámci systému. To je velký rozdíl v porovnání s Egyptem, Tuniskem a Libyí. Ale aby situace nebyla tak jednoduchá, je tady třetí síla. Mladí lidé, kteří by rádi žili svobodně jako hrdinové amerických a indických filmů, které sledují ze satelitů nebo na pašovaných DVD. Zatím jsou však jen loďkou vydanou na pospas vlnám vyvolaným zápasem režimních harcovníků.
Ale na druhé straně: důvodů k revoltě je dost. Mladá generace těžko hledá práci a íránská ekonomika rozhodně není tak silná, jak by měla být. Vysoké ceny ropy v posledních letech umožnily Íránu nastrkat do kasičky státních rezerv 100 miliard dolarů. Ale i tak je nezaměstnanost pořád nad čtrnácti procenty, přičemž mladí lidé jsou postiženi ještě mnohem víc. Chabé jsou i investice z domácích zdrojů. Výsledkem je to, že Íránci se snaží vycestovat za zajímavou prací do ciziny. Protože se to týká i vzdělané části populace, Írán trpí celkem výrazným odlivem mozků.
Zdálo by se tedy, že arabské jaro by mělo přidělat duchovním v islámské republice těžké vrásky. Ale ono to je naopak. Vidí ho jako skvělou věc.

Bez většího úsilí

V první řadě íránští vůdci doufají, že vlna revolucí smete anebo vážně ochromí proamerické režimy v arabském světě. Íránský náboženský vůdce Chameneí se dokonce pokusil arabskou rebelii ukrást tím, když začal vážně tvrdit, že je to „islámské probuzení“ inspirované íránskou revolucí z roku 1979. Zřejmě vyznává heslo „pozdě, ale přece“.
Ale konec legrace: prozatím se nezdá, že by arabské jaro Írán ohrožovalo. Naopak mu jde k duhu.
Ukázalo se to už v jeho počátcích. Po jednatřiceti letech opět propluly íránské válečné lodi Suezským průplavem, protože jim to Egypt dovolil. A udělal to proto, že už byl svržen prezident Mubarak, za jehož vlády by se Íránci o povolení ani nepokoušeli žádat. Věděli dopředu, že ho nedostanou. Jenže ted jsou karty rozdány úplně jinak.
Mubarakův proamerický Egypt byl hlavní protiváhou íránského vlivu v regionu. Podobně Saúdská Arábie – ta se také obává posílení Íránu v Perském zálivu i jinde už dlouhá desetiletí. Saúdové jsou posledními událostmi znejistělí a stahují se do sebe.
A tak se vývoj podobá tomu po invazi do Iráku: aniž by Íránci museli něco dělat, Američané vytvořili sice trochu demokratický, ale docela proíránsky orientovaný Irák.
Teď zase okolnosti Íránu přihrály přijatelnější širší Blízký východ. Staří rivalové jsou odstraněni nebo oslabeni, vliv Ameriky v oblasti klesá a nedůvěra v USA, kterou dávali najevo demonstranti v Káhiře i jinde, je ideálním klíčkem, který jistě budou íránští manipulátoři pečlivě obdělávat. A to se zatím nezabýváme spekulacemi, co by bylo, kdyby třeba v Egyptě skutečně vyhráli volby islamisté.
Íránu jde vývoj k duhu ještě v jednom ohledu: odvádí pozornost od jeho jaderných ambicí.

Nepříjemné věci

Jenže arabská vlna přináší současně i nějaký ten kal. Revoluce zasáhla i Sýrii, což se Íránu rozhodně nehodí do krámu. Tamní režim je s ní v přátelských vztazích, tvoří přirozenou spojnici na proíránské hnutí Hizballáh v Libanonu, ale také na palestinský Hamás. Pokud by došlo k pádu Asadova syrského režimu, je jasné, že se tam vlády ujme nepřátelská sunitská většina. To by byla pro nynější teheránské vládce pohroma. Ale celkově vzato, pokud Íránce nenapadne vyjít opět do ulic a vzít to tentokrát až do vítězného konce, hraje arabské jaro íslámskému režimu v Íránu pěkně do karet.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče