Přísná pravidla prohlubují krizi

31. května 2012, 13:35 - Adam Junek
31. května 2012, 13:35

Vloni v létě ČNB zavedla pravidelný týdenní monitoring pro velké české banky s ohledem na angažovanost vůči centrálám. Letos podmínky ještě přitvrdí

Čeští zákazníci bank využívají stejné produkty jako lidé v západní Evropě. Rozdíl je jen v míře jejich rozšíření. „Oproti Francii jde třeba o životní pojištění, které je u nás mnohem méně rozšířené. Stejně tak úvěry na bydlení. Třeba hypotéky u nás tvoří asi 20 procent v poměru k HDP, v Německu je to 40 procent a v eurozóně kolem padesáti,“ říká Pavel Čejka, finanční ředitel Komerční banky.

Nedávno Česká národní banka (ČNB) zveřejnila výsledky zátěžových testů tuzemských bank, kdy v nejčernějším scénáři počítá s tím, že by musely být odepsány expozice vůči mateřským ústavům až ve výši jedné třetiny. Co by to znamenalo pro KB? Vzájemné expozice, tedy pohledávky za Société Générale a naopak závazky vůči ní, jsou přibližně vyrovnané. Jejich výše činí přibližně 20 miliard korun. To sice neznamená, že by se závazky automaticky započítávaly vůči pohledávkám, ale myslím, že není možné si představit, že by takto významná evropská banka měla takové problémy, že by k tomuto scénáři došlo. To koneckonců avizovala i ČNB. Pro porovnání je důležité zmínit, že v loňském roce jsme odepisovali přes pět miliard korun kvůli řeckým dluhopisům a stabilitou banky to nijak neotřáslo, pouze se snížil zisk. V tomto kontextu je třetina angažovanosti vůči Société Générale vlastně podobně významná položka.
Ovšem kdyby k něčemu takovému mělo dojít, neznamenalo by to problém jen pro Société Générale, to by byl kolaps celého systému. A to není reálné.

Mluvíme-li o mateřské skupině. Je cítit z centrál tlak na to, aby dcery, zejména třeba ty stabilní, jako je tomu v Česku, pomáhaly rozmělňovat dopad krize, dejme tomu třeba transferem špatných dluhopisů z centrály? Takto to nefunguje, i když nemohu mluvit za ostatní skupiny. Náš majoritní akcionář má podíl 60 procent a má tak velké slovo, ale my musíme dbát na zájmy všech akcionářů a nemůžeme jej před minoritními vlastníky upřednostňovat. Mezi menšinové akcionáře patří významné investiční a penzijní fondy z Londýna či New Yorku a pak ještě tři procenta akcií drží fyzické osoby z České republiky. Také je to předmětem regulace ze strany centrální banky, která by takové transfery nepřipustila. Navíc vloni v létě ČNB zavedla pravidelný týdenní monitoring pro velké české banky s ohledem na angažovanost vůči centrálám. Ta pravidla, kolik mohou české banky půjčovat skupině, jsou poměrně přísná, a navíc letos ještě zpřísní.

V jakém směru?

Nyní smí banka půjčit centrále maximálně do výše dvaceti pěti procent vlastního kapitálu. To zůstane. Ale bude se zpřísňovat posouzení položek, které se do této angažovanosti započítávají. My jsme stropu ještě nedosáhli, takže nebudeme muset současnou angažovanost snižovat, ale po zpřísnění už nebude prostor pro navyšování.

Od mateřské skupiny jste v loňském roce odkoupili majoritní podíl v leasingové společnosti Société Générale Equipment Finance (SGEF) v Česku. Vzhledem k výši transakce v řádu milionů eur to jejich cash flow výrazně neposílí, proč k tomu přesto došlo? Hlavní důvod byl obchodní. My byli vlastně jediná velká česká banka, u níž leasingová společnost stála mimo a u některých klientů i v přímé konkurenci s bankou. A my se po příchodu generálního ředitele Henriho Bonneta již skoro před dvěma lety rozhodli spolupráci zlepšit a došli jsme k tomu, že jediná možná cesta je akvizice nadpolovičního balíku akcií. A podle výsledků z druhého pololetí vidíme, že to funguje. Naši obchodníci prodávají jejich produkty a obráceně, což do té doby nefungovalo. Je to dáno motivací: dokud byli tito lidé konkurenty, neměli důvod vzájemně spolupracovat.

Hned v počátku jste zmínil řecké dluhopisy jako velký zásah do výsledků banky. Můžete obecně přiblížit, co se v souvislosti s Řeckem mění v bankovnictví? Dosud byly státní dluhopisy viděny jako nejbezpečnější aktiva bank… Změnil se jeden ze základních předpokladů korporátních financí, a to že existují bezrizikové investice, za něž byly považovány právě státní dluhopisy. Když se podívám zpět, kde má současná krize kořeny, tak je to v první vlně neúměrné zadlužení privátního sektoru a v té druhé neúměrné zadlužení států. Země již předtím byly vysoce zadlužené, a když se pak v roce 2008 vrhly do stabilizace svých ekonomik, tak se skokově zadlužení zvedlo. A až na několik málo výjimek přestaly státní dluhopisy být bezrizikovou investicí a u některých států se zvedly úroky z dluhopisů, a tím pádem dluhová služba na hranici ufinancovatelnosti.

V souvislosti s krizí se evropské státy vrhly na zpřísňování pravidel pro finanční trhy. Co je podle vás nejproblematičtější pro fungování banky? V České republice nová pravidla, která zavádí takzvaný Basel III dříve, než bylo původně plánováno, nejsou problémem minimálně pro velké banky. Jak změna toho, co zahrnuje základní kapitál, tak také pravidla pro povinnou likviditu se v tuzemsku velkým bankám daří s rezervou plnit již nyní. Jako nejproblematičtější vidím novou úroveň minimálního kapitálu, kterou Evropský úřad pro bankovnictví zavádí na úrovni devíti procent od poloviny letošního roku. Není to potíž pro Česko, my máme třeba kapitálovou přiměřenost na úrovni třinácti až čtrnácti procent. Ale celoevropsky to znamená pro řadu finančních ústavů odprodávat některá aktiva, omezovat aktivity v některých typech financování či regionech. Toto opatření je vlastně procyklické a může prodloužit stagnaci v Evropě, či dokonce prohloubit recesi.

Znamená to zmrazení úvěrování firem v Evropě? Neviděl bych to jako úplné zmrazení, ale jistě omezení. Ten dopad je v některých typech, zejména kapitálově náročnějších operací. Také tam, kde má banka s klientem jen úvěrový vztah a není tam přínos klienta z hlediska depozit. To jsou přirození kandidáti k omezení.
Riziko ve střední a východní Evropě, vyjma Česka, představují zase státy, kde jsou dcery významně závislé na kapitálu a likviditě mateřských společností. Tam hrozí negativní dopad právě v omezení úvěrování, což má vliv na ekonomiky těchto států.

Podívejme se konkrétně na Komerční banku a Řecko. Vy jste začali odepisovat z expozice okolo sedmi miliard korun ve druhém čtvrtletí loňského roku a do konce roku jste umazali přes pět miliard. Nezačali jste pozdě? Očividně jste přece tušili problém, když jste od roku 2010 snížili expozici skoro o miliardu prodejem… Šlo především o snižování celé sumy tím, že Řecko splácelo své závazky. Díky tomu – a také díky vylepšování oficiálních statistik – vypadala situace Řecka lépe, než jaká byla realita. Samozřejmě viděno ex post by bylo ideální ty dluhopisy v té době prodat.
Druhá věc je, kdy jsme účtovali znehodnocení aktiv, a to je otázka účetních pravidel. Znehodnocení se účtuje ve chvíli, kdy o něm existuje nějaký objektivní důkaz. Odpisy pak ve všech evropských bankách spustil první restrukturalizační program z jara loňského roku, kdy byla na světě i první dohoda s privátními investory, jež mluvila zhruba o 21 procentech prominutí dluhu.

Vy jste odepsali 75 procent hodnoty, a přitom dohoda je na 53,5 procenta odpuštění dluhu… Je to složitější. Patnáct procent toho nominálu bude splaceno v jedno- a dvouletých dluhopisech Evropského fondu finanční stability a těch zbylých asi 35 procent bude konvertováno do nových řeckých vládních dluhopisů s třicetiletou splatností a začnou se splácet až po deseti letech s poměrně nízkou úrokovou sazbou. My tyto bondy musíme ocenit vůči kreditnímu riziku, a proto je jejich reálná hodnota výrazně nižší a je kolem deseti procent současného dluhu.

V potížích je i Itálie, v jejíchž dluhopisech máte také uloženo významné množství peněz (cca sedm miliard). Oproti loňsku jste také snížili tuto sumu o necelou miliardu. Nebude to mít tak stejný průběh jako v případě Řecka? Itálie je jiný případ. Její zadlužení oproti HDP je asi na 120 procentech, což je sice vysoké číslo, ale je na této úrovni už poměrně dlouho. Výrazně jí ovšem nyní pomáhá důvěra trhů podporovaná důvěrou evropských institucí. Kroky nové italské vlády míří správným směrem a ECB pomáhá svou politikou. To všechno podle mého znamená, že nebude třeba odepisovat italský dluh.

V čem je podle vás základní potíž eurozóny? Jak v eurozóně, tak v Evropské unii platí, že je tu nízká konkurenceschopnost. Státy různé výkonnosti mají stejnou měnu a měnovou politiku, což samo o sobě je problém, i když jsou země, jež jsou na tom dobře, příkladně Německo. K tomu míra přerozdělování je v unii do určité míry neefektivní, což opět konkurenceschopnost podkopává.

Co v tomto prostředí ohrožuje nejvíce banky? Když to vezmu do extrému, tak nevidím nic, co by ohrožovalo samu podstatu bank. Ale samozřejmě je možné danou hospodářskou situaci vnímat jako hrozbu pro růst a ziskovost. Zejména velké banky jsou závislé na růstu ekonomiky a není pro ně možné výrazně výkonnostně překonávat hospodářství. Pro příští rok dva (?) se proto budou potýkat s minimálním růstem ekonomik v prostředí nízkých úrokových sazeb, což znamená pomalý růst výnosů. Banky se tomu musejí přizpůsobit na straně své vnitřní efektivity.
Druhá věc je v oblasti investičního a velkého korporátního bankovnictví. Mění se model zejména velkých bank, který byl velmi dravý a založený zejména na objemech půjčených peněz a na tom, že si braly krátkodobé zdroje financování a poskytovaly je na dlouhodobější operace. Je to vidět i v tom, že se investiční banky zmenšují, propouštějí lidi v řádu tisíců či desetitisíců.

Sám mluvíte o nákladové efektivitě. Ovšem podle výsledků vám náklady vzrostly, a to zejména i v oblasti personálních nákladů, kde to bylo přes sedm procent… V této oblasti se promítlo několik jednorázových položek, které srovnání let 2011 a 2010 trochu zkreslily. Rozpouštěly se třeba rezervy na doplacené sociální pojištění. I kdybychom tyto věci pominuly, celkové náklady rostly asi o tři procenta a výnosy stagnovaly.
Je to dáno tím, že jsme rok 2011 v plánech investic a nákladů považovali za rok, kdy vyrosteme z krize. Nečekali jsme žádný dynamický skok, ale čekali jsme, že se Česko i Evropa a my spolu s nimi dostaneme na růstovou trajektorii. V některých oblastech se to sice splnilo, ale nepřeneslo se to do výnosů. V průběhu roku jsme proto začali utlumovat růst nákladů.

Plánujete úspory, nebo opět sázíte na růstový rok, který nemusí přijít? Očekáváme stagnaci, což je lepší než prognózy z konce uplynulého roku. Ale právě proto úspory plánujeme a zavádíme. Vracíme se k tomu, co pro nás platilo uplynulou dekádu, že výnosy musejí růst rychleji než náklady. A pokud tedy čekáme, že výnosy porostou o jedno až dvě procenta, pak náklady musejí růst pomaleji.

V rámci prezentace výsledků jste si ale jako priority stanovili pobočkovou síť a distribuční kanály. To s sebou přece nese nové náklady… Nejsme v situaci krizového řízení, že bychom museli propouštět a výrazně omezovat investice. Prioritou pro nás je zlepšení přímých kanálů, tedy internetového a mobilního bankovnictví. Pokud jde o pobočky, tak nejde o rozšiřování sítě, ale jde o zlepšení prostředí, změna toho, jak vypadají, jak jsou uspořádány. Máme řadu nových poboček, ale také pobočky ještě z devadesátých let, které už nemají standard, který naši klienti očekávají. My jsme loni přemístili nebo zrekonstruovali přibližně 40 poboček, tedy asi deset procent sítě, a v tom budeme pokračovat. S těmito prioritami se nicméně musíme vypořádat v rámci omezeného růstu nákladů.

Můžete zmínit konkrétněji, co nového kromě vylepšených poboček klienti mohou čekat? Zcela konkrétní produkty budeme představovat postupně během roku. Nicméně jedním z velkých projektů je pro nás rozšíření portfolia investičních možností na stáří v souvislosti s penzijní reformou a také celkově posílení poradenské činnosti v celé škále investic pro klienty. Protože když se podíváme na to, co zákazníci využívají v rámci bankovních služeb v porovnání s německými nebo francouzskými, tak to portfolio je velmi podobné, ale je rozdíl v jaké míře je využívají. Oproti Francii jde třeba o životní pojištění, které je u nás mnohem méně rozšířené. Stejně tak úvěry na bydlení. Třeba hypotéky u nás tvoří asi 20 procent v poměru k HDP, v Německu je to 40 procent a v eurozóně kolem padesáti. Myslím, že těchto čísel spíše nedosáhneme a je to možná i dobře, ale někam na půl cesty, třeba ke třiceti procentům, bychom se dostat mohli.

Zůstaňme chvíli u plánovaných akcí pro letošní rok. Mezi ně patří s ohledem právě na vámi zmíněnou penzijní reformu změna penzijního fondu na penzijní společnost. Co to bude znamenat pro současné klienty? Penzijní reforma znamená dvě věci. Současný třetí pilíř zůstává a klienti mohou zůstat ve svém fondu a zachovají si všechny výhody i nevýhody. Ta hlavní je, že fond musí mít vždy minimálně nulové zhodnocení, a tím pádem má velmi konzervativní investiční politiku a nezajistí výnosy výrazně vyšší než inflace.
Pokud nebudou lidé chtít v rámci třetího pilíře zůstat v tomto typu fondu, penzijní společnost otevře primárně dva nebo spíše tři fondy – od konzervativního po akciový. A klienti podle toho, jak vnímají riziko, budou moci převést své prostředky na daný typ investic. Zachovají si tím výhodu státního příspěvku, který se zvyšuje, ale zároveň stoupá hranice, od níž na něj vzniká nárok. Zůstává také daňová odečitatelnost.
Druhá část reformy je pak zavedení druhého pilíře, kde budou opět fondy od konzervativního po dynamický, tak jak je navrženo vládou. Tedy spoření při vyvedení tří procent z odvodů na sociální pojištění a přidání vlastních dvou procent klientem.

Mluvil jste také o hypotékách. Letošní rok nabízí velký prostor pro banky v rámci takzvaného refinancování hypoték, protože končí fixace podstatnému balíku smluv z dob velkého boomu… Ano, dostáváme se do období, kdy končí fixace těch nejdynamičtějších let 2007, 2008, a tím je ten objem velký a banky to berou jako na jednu stranu hrozbu, na druhou stranu příležitost. A jako příležitost to berou zajisté takzvané třetí strany, tedy různé poradenské sítě, které při refinancování hypotéky mohou získat odměnu, naopak když klient zůstane u své banky, nic nevyinkasují.
Pro klienty je to každopádně výhodné, protože sazby, které měly tehdy zafixované na pět let, byly vyšší, někdy i výrazně vyšší, než tomu je nyní.
Naší prioritou v tomto případě je ale především udržet si své klienty a nevyvíjíme nějakou agresivní snahu přetáhnout zákazníky od konkurence. Máme podíl na trhu někde okolo 23 procent a naším dlouhodobým cílem je zhruba 25 procent. A souboj v rámci refinancování není dobrý pro většinu bank, protože to zdražuje distribuci.

Když se na hypotéky podíváme očima vašich loňských výsledků, tak tyto půjčky byly jedním z nejrychleji rostoucích segmentů, celkově asi o třináct procent v rámci nových hypoték o 40 procent… Nebylo to dáno ale jednorázovými akcemi jako strach ze zvyšování DPH či nízká základna roku 2010? Ten faktor nízké základny z roku 2010 je jistě podstatný. Ale růst byl dán dvěma podstatnějšími věcmi, a to historicky nejnižšími úrokovými sazbami a také poklesem cen nemovitostí. Jistě, psychologickou roli mohlo hrát i předpokládané zvyšování DPH a s tím související růst cen nemovitostí, což se právě v tom druhém kroku nepotvrdilo. Prodeje hypoték pokračují ve velmi slušném růstu i letos. Počítáme s tak pěti deseti procenty nahoru v celkovém objemu hypoték v letošním roce.

Naopak už druhý rok za sebou se vám nedaří v oblasti spotřebitelského úvěrování. Předloni tam byl citelný propad, tentokrát tam je stagnace s ohledem na objem, ale propad v počtu klientů… Není to právě nejdynamičtější část našeho portfolia. Na druhou stranu přes pokles v počtu klientů a stagnaci objemu poskytnutých úvěrů se nám podařilo zvýšit náš podíl na trhu. Snažíme se na tento segment zaměřit a připravili jsme řadu nových produktů, které se ale s ohledem na ekonomickou situaci v zemi nesetkaly s takovým zájmem. Vliv na to má výrazně nezaměstnanost, a proto nečekáme boom ani v tomto roce. Přesto pro další období je to pro nás jedna z priorit, protože náš tržní podíl je někde kolem devíti procent, což neodpovídá síle banky v jiných oblastech.

Z výsledků ještě vyčteme podstatný nárůst úvěrů firmám, zejména v sektoru středních a malých firem. Je to návrat k normálu, nebo můžeme čekat tváří v tvář dalším problémům v evropských ekonomikách opětovné zpomalení? Je to návrat k normálu v tom smyslu, že to odráží situaci konce roku 2010 a celého roku 2011, kdy tam – když si vzpomenete na makročísla – export rostl o 20 až 25 procent, průmyslová výroba o 15 procent. To pak odrážejí rostoucí objemy úvěrů, které firmy v růstu jsou schopny získat a spotřebovat.
Ale vždy je to dáno ekonomickou situací. Takže pokud čekáme letos stagnaci, tak růst úvěrování podnikům zase zpomalí. Začátek roku zatím vypadá dobře, ale postupem času podle mého k útlumu dojde.

Poté, co jsme probrali jednotlivé oblasti i s jejich výhledy pro letošek, jaký očekáváte celkový výsledek? Na letošní rok máme kvůli turbulentní ekonomické situaci už asi desátou verzi plánu. Vzhledem k tomu, že jsme veřejně obchodovaná společnost, mohu jen zopakovat to, co jsem řekl akcionářům, tedy že čekáme více méně stagnaci ekonomiky a stabilní úrokové sazby, takže celkově naše výnosy čekáme vyšší zhruba o jedno až dvě procenta. Náklady by se měly držet pod tímto růstem. V nákladech na riziko nečekáme další znehodnocení vládních dluhopisů, a tudíž by se měl zisk výrazně zvýšit, protože vliv řeckých dluhopisů byl velký.

Bez tohoto vlivu by byl zisk za loňský rok asi 13,6 miliardy korun. Je to tedy reálná úroveň toho letošního? To nemohu komentovat.

Příběh manažera Obránce na tenkém finančním ledě

Správný vládce kasy velké finanční instituce, nebo chcete-li moderně CFO v bance, jistě již od školky seděl bokem od pískoviště, přepočítával naspořené koruny a vždy snil o tom, že bude sedět v dubem obložené kanceláři a hlídat peněžní toky velkých korporací. Tolik hollywoodské klišé.
Příběh Pavla Čejky, výkonného ředitele pro strategii a finance v Komerční bance, je mu vzdálen více než na hony. Vyrůstal v Litvínově a raději než za korunami se honil za pukem. „Hrál jsem na postu pravého obránce a tehdy právě v Litvínově dorůstala řada hvězd, jež národ oslavoval díky olympijskému zlatu z Nagana. Mým spoluhráčem byl třeba střelec zlatého gólu Petr Svoboda,“ vzpomíná bankéř. Sám ale připouští, že i kdyby u hokeje, který si ještě sem tam zahraje, zůstal, v Naganu by posilou nebyl. „Skončil jsem v dorostu, žádným talentem jsem nebyl.“ Po střední škole v první půli 80. let zamířil na studia zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické. Předměty typu politické ekonomie jej však natolik otrávily, že to po dvou letech vzdal a svou cestu do bankovního světa zahájil neotřele v Český drahách, kde pracoval jako výpravčí a výhybkář.
Dva roky na vojně pak měl zřejmě čas přemýšlet a dospěl k závěru, že jako absolvent řady koncertů rockové formace Jasná páka uspěje v zaměstnání sotva a absolvování vysoké školy bude přece jen prospěšnější. A se zkušenostmi „ajsnboňáka“ se vrhnul na studium ekonomiky a řízení dopravy nejdříve v Žilině na Vysoké škole dopravy a spojů a završil jej na pražském ČVUT.
K jeho prvnímu s finančním světem propojenému zaměstnání u poradenské společnosti Atrhur Andersen mu sice asi jeho půlroční působení v Grand Canyonu ve funkci pomocného číšníka a dvouměsíční cestování po Spojených státech moc nepomohlo, ale tam nabyté zkušenosti a znalosti angličtiny byly v první půli devadesátých let ceněné. „Ve společnosti Arthur Andersen byla tehdy možnost získat neocenitelné zkušenosti. Probíhala řada projektů v celém regionu střední Evropy, velké privatizace a já mohl být u toho, když se prodávala třeba Česká spořitelna nebo ČSOB. Právě u té druhé jsem se seznámil s Petrem Knappem či Janem Lamserem (členové představenstva ČSOB – pozn. red.), kteří mě pak v roce 2000 přetáhli k sobě,“ vypráví Čejka.
Nastupoval v květnu a o necelé dva měsíce později Česko zažilo svou největší bankovní katastrofu – pád IPB. Tu v rychlé akci získala právě ČSOB a Čejka se podílel na spojování obou institucí.
Po třech letech pak přechází ke Komerční bance na post zástupce finančního ředitele, jehož pak sám střídá. Aby si tu poklidnou dobu zpestřil, vrhnul se opět na studium a na University of Chicago si udělal titul MBA. „Po těch dvou letech, kdy jsem týden v měsíci trávil v Londýně, Chicagu nebo Singapuru na přednáškách a pak se snažil stihnout veškerou svou práci po nocích, plus psal práce, si rodina velmi oddechla, že mě zase vidí. A v bance byli také rádi, že se zase práci mohu věnovat naplno,“ uzavírá.

Pavel Čejka (47)

- Vystudoval České vysoké učení technické se zaměřením na management a finance.
- Získal titul MBA na University of Chicago Graduate School of Business.
- Je členem britské Association of Chartered Certified Accountants.
- Svou profesní kariéru začal v roce 1994 ve společnosti Arthur Andersen.
- V roce 2000 nastoupil do ČSOB jako výkonný ředitel pro Finanční řízení.
- Do Komerční banky nastoupil v červenci 2003 jako zástupce finančního ředitele a od ledna 2006 působí v bance jako výkonný ředitel pro strategii a finance.
- Je předsedou dozorčí rady Penzijního fondu Komerční banky a členem dozorčí rady Modré pyramidy, Komerční pojišťovny a společnosti ESSOX.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče