Připravte se na transport!

Ještě dnes můžeme na většině českých výtahů, dopravníků a eskalátorů najít logo s velkým T obkrouženým šipkou. Patřilo podniku Transporta Chrudim, jehož historie sahá až do roku 1856. Zakladatelem firmy byl odvážný jihočeský zámečník František Wiesner.

František Wiesner Východočeské město Chrudim leží v Pardubickém kraji, zhruba 110 kilometrů východně od Prahy. První doklady o zdejším osídlení pocházejí již ze 4. tisíciletí před naším letopočtem, město ale vzniklo teprve kolonizačním úsilím Přemysla Otakara II. roku 1263. Až do 16. století zažívala Chrudim rychlý rozkvět, po roce 1620 byla ale tvrdě potrestána za předchozí sympatie k českému králi Fridrichu Falckému. Hospodářský úpadek pak nastal i kvůli silnému vlivu jezuitů, z něhož se město vymanilo teprve na přelomu 18. a 19. století. Průmyslový rozmach přišel po roce 1850, kdy v Chrudimi vzniklo několik významných podniků. Jedním z nich byla Popperova továrna na obuv, vybudovaná nedaleko nádraží. Největším závodem ve městě se ale ještě do konce 19. století stala strojírna Františka Wiesnera, pozdější Transporta. S pár krejcary v kapse František Wiesner z Chrudimi nepocházel. Narodil se roku 1833 v Mladé Vožici na Táborsku v rodině ovčáka. Poté, co se v Libošově u Mělníka vyučil zámečníkem, odešel na zkušenou do Prahy. První práci získal v karlínských strojírnách a roku 1850, údajně s pouhými 40 krejcary v kapse, poprvé zavítal do Chrudimi. Zprvu zde pracoval u zámečníka Josefa Kálese a později u mosazníka Josefa Solfingera. Již roku 1853 ale město opustil. Odešel stavět železnici do Pardubic a následně vypomáhal ještě u kotláře Hyroše v Čáslavi. Na Chrudim však nezanevřel. Roku 1856 se do ní vrátil (tehdy již se 170 zlatými) a otevřel si na Kateřinském předměstí samostatnou zámečnickou dílnu – základ pozdějšího velkého strojírenského podniku. Sázka na cukrovary Zpočátku dělal jen drobné zámečnické práce a opravy různých strojních zařízení. Postupně ale dílnu rozšiřoval a začal i s výrobou menších zemědělských strojů, hlavně ručních mlátiček. Do několika let zaměstnával již deset dělníků a na kontě měl úctyhodných 30 tisíc zlatých. Z výrobce drobných přístrojů, čerpadel a zemědělských strojů se do druhé poloviny 60. let 19. století stal významným výrobcem kompletních zařízení pro cukrovary. Sám se podílel na výstavbě a zařizování téměř dvaceti nových cukrovarnických podniků a po roce 1875 dokonce dva z nich vlastnil. Byly to cukrovary v Močovicích na Čáslavsku a v Libici u Poděbrad. Navíc byl obchodním zmocněncem ve správní radě akciového cukrovaru v Chrudimi, členem správní rady místního lihovaru a předsedou chrudimského městského pivovaru. V podniku tehdy zaměstnával již přes 60 dělníků a jeho majetek se odhadoval na 180 tisíc zlatých. Sídlo po hraběti Landekovi Roku 1871 zakoupil František Wiesner honosné rodinné sídlo. Jednalo se o takzvaný Neuperský dvůr na dnešním Masarykově náměstí v Chrudimi, jehož historie sahá až do 16. století. Tehdy ho vlastnil hrabě Eustach Landek z Trauensteinu a později patřil měšťanskému rodu Kuchynků. Wiesner chtěl z domu vybudovat opravdu velkolepou rezidenci, roku 1879 proto začal s nákladnou klasicistní přestavbou. Projekt svěřil Františku Schromanzovi mladšímu, synovi významného chrudimského stavitele. Nově byla přistavěna nárožní věž, arkýř a do fasády přibyla plastika Adama od rakouského sochaře Edmunda Hellmera. Celý objekt, sestávající ze dvou na sebe navazujících budov, se díky těmto změnám stal nejvýraznější dominantou celé severozápadní části Chrudimi. V majetku Wiesnerů zůstal dalších sedmdesát let a po roce 1989 jim byl v restituci vrácen. FRANTIŠEK WIESNER (1833-1880) Narodil se roku 1833 v Mladé Vožici v rodině ovčáka. Vyučil se zámečníkem a jako tovaryš pracoval v Praze, Čáslavi, Chrudimi a Pardubicích. Roku 1856 si v Chrudimi otevřel vlastní dílnu, ve které opravoval různé stroje. Postupně se vypracoval a začal s výrobou mlátiček, kterou po roce 1860 rozšířil o produkci cukrovarnických zařízení. Podílel se na výstavbě řady cukrovarů a po roce 1875 dva z nich také vlastnil. Kromě podnikání se aktivně účastnil i veřejného života. Významně přispěl na výstavbu chrudimského gymnázia, podílel se na opravě místního kostela a byl mecenášem řady spolků. Zemřel 19. února 1880 v pouhých sedmačtyřiceti letech. Lanovkou na Ještěd František Wiesner si však nového paláce příliš neužil. Roku 1880 v pouhých sedmačtyřiceti letech náhle zemřel a správu rodinného impéria museli převzít synové František mladší a Karel. Strojírenský podnik nadále rozvíjeli a výrobky s úspěchem vyváželi do Polska či na Balkán. Počet zaměstnanců přitom vzrostl již na několik set. Problémy nastaly teprve s nástupem celosvětové hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Firma se dostala do problémů a musela uzavřít kartelovou dohodu s několika velkými strojírenskými závody. Na jejím základě pak omezila výrobu. Přesto se chrudimský podnik, vyrábějící již také různá dopravní zařízení, blýskl i za první republiky několika zajímavými projekty. Nejznámější předválečnou zakázkou se stalo vybudování lanovky na Ještěd, které probíhalo v letech 1932 až 1933. Přes kilometr dlouhá dráha překonávala výškový rozdíl 400 metrů a byla schopna dopravovat až 330 osob za hodinu. V 70. letech 20. století prošla rekonstrukcí a v provozu je dodnes.   Vzestup a pád Transporty**

Za druhé světové války vyráběl podnik dělostřelecké granáty a letecké bomby. Roku 1945 byl proto ihned znárodněn a v následujícím roce dostal název Transporta. Z jeho výrobní náplně zmizely cukrovarnické stroje a produkce se stále více zaměřovala na dopravní a skladová zařízení. Postupně se stal největším československým výrobcem dopravníků, výtahů a eskalátorů a zboží vyvážel do celého východního bloku.

Kapacity podniku přestávaly rychlému rozvoji stačit, v letech 1947 až 1952 proto vznikl na severozápadním návrší nad městem zcela nový závod, do kterého byla výroba přenesena. Komplex o rozloze 460 tisíc metrů čtverečních (zhruba 50 fotbalových hřišť) sestával ze čtyř obřích hal, ve kterých pracovalo přes 4000 zaměstnanců.

Pád Transporty nastal teprve s otevřením trhů po roce 1989. Ztráta odbytišť a zdlouhavá privatizace měly za následek stále se zhoršující hospodářské výsledky. Roku 1997 měl podnik ještě obrat přes dvě miliardy korun, postupně se ale propadal do hluboké ztráty, z níž se již nedostal. Roku 1999 skončil v konkurzu.