Příplatky za karty: na vlastní nebezpečí

28. dubna 2008, 00:00 - Petra Sýkorová
28. dubna 2008, 00:00

BEZHOTOVOSTNÍ ÚHRADY - Platební karty a stravenky nemá řada obchodníků v oblibě. Jejich zisk je totiž nižší o provizi, kterou musí odevzdávat karetní nebo stravenkové společnosti. Dva obchodníci přišli s řešením, jak tuto ztrátu kompenzovat. Při platbě kartou či stravenkami zvýšili zákazníkům cenu zboží.

Platit kartou nebo stravenkami má své výhody. Ten první způsob je pohodlnější a ten druhý je, alespoň na první pohled, levnější. Zákazníci tak platí rádi. Mnozí restauratéři ještě před samotnou objednávkou slyší: Berete stravenky? A co karty? Podobné otázky již mnohé z nich dovedly až k podpisům příslušných smluv s bankami a stravenkovými firmami.

Možnost alternativních plateb totiž do obchodů a restaurací přiláká nové zákazníky. Ti jsou navíc ochotnější utrácet. Platba probíhá jednoduše a hlavně – nikomu není třeba dávat peníze v hotovosti. Banky i stravenkové firmy to dobře vědí – a navíc také ony musejí z něčeho žít. A tak si od obchodníků za své služby nechávají zaplatit.

Placení za placení

Banky si za placení kartami strhávají okolo tří procent z celkové platby. Stravenkové firmy, jako jsou Sodexho Pass, Chèque Déjeuner nebo Accor Services CZ, za své služby požadují v průměru tři až čtyři procenta z celkové hodnoty stravenek předložených k proplacení. Podle Jakuba Víta z agentury Mmd, která je mediálním zástupcem Asociace provozovatelů stravenkových systémů, stanovují členové Asociace výši poplatků například podle množství odevzdaných stravenek. Prodejny typu McDonalds tak budou platit mnohem nižší procento než malá restaurace v horách.

Kromě toho bankám a stravenkovým firmám plynou peníze i od zákazníků platících kartou (formou ročního paušálu) či od zaměstnavatelů, kteří stravenky kupují pro své pracovníky. Pro obchodníky jsou ale karty i stravenky práce navíc, která je stojí peníze. Není divu, že některým došla trpělivost a rozhodli se příslušnou částku požadovat po zákaznících, kteří odmítají platit hotovostí. Dva z těch, kteří to udělali, už kvůli tomu skončili u soudu. Čím dál tím poučenější spotřebitelé se totiž nenechají jen tak obírat o své bezhotovostní či poukázkové peníze. Stěžují si. A Česká obchodní inspekce je na jejich straně. Zmínění obchodníci rozdělili své zákazníky na dvě skupiny. Na lidi s hotovostí a lidi bez nich. Ten první, říkejme mu třeba Petr, oznámil svým zákazníkům, že budou-li chtít zaplatit kartou, mohou. Ale nákup bude dražší o tři procenta. Ten druhý, říkejme mu Jiří, jim sdělil, že jejich stravenky rád přijme, ale k běžné ceně zboží budou muset připlatit ještě čtyři procenta z celkové částky. Zákazníci sice nadšeni nebyli, ale platili. Jenže špatné zprávy se šíří rychle. Ani v jednom případě dlouho netrvalo a nakupovat přišli pracovníci České obchodní inspekce.

Provizi zaplatili zákazníci, pokutu nikdo

Při kontrolách inspekce zjistila, že platit kartami a stravenkami skutečně vyjde spotřebitele dráž. Inspekce proto zahájila správní řízení, při nichž oba případy vyhodnotila jako porušení zákona o ochraně spotřebitele.

Petr dostal v únoru roku 2004 pokutu 7000 korun, v květnu o rok později pak Jiří 30 tisíc. Podle názoru inspekce oba porušili tutéž normu. Konkrétně zákaz diskriminace obsažený v paragrafu 6 zákona o ochraně spotřebitele (zákon číslo 634/1992 Sb.). Toto ustanovení říká, že prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.

Petr ani Jiří ovšem nic nezaplatili a proti rozhodnutí České obchodní inspekce podali žalobu k Městskému soudu v Praze. Petr to udělal první a prohrál, nicméně podal dovolání k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten pak rozhodl v jeho prospěch. Jiří vyhrál už u Městského soudu, který si mezitím stihl přečíst rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Petra a řídit se jím. Jenže to se pro změnu dovolala inspekce – a tak skončil před Nejvyšším správním soudem i případ Jiřího. Nejvyšší správní soud ovšem svůj původní názor nezměnil, a tak nakonec uspěl i Jiří.

Podstata obou sporů byla shodná. V rozhodnutí stravenkové kauzy soud nakonec vycházel z právních názorů, kterými odůvodnil rozhodnutí případu platebních karet. Otázka byla zhruba následující: Diskriminují ta procenta navíc spotřebitele, nebo ne? A odpověď zněla: Nikoliv.

CO JEŠTĚ BANKY ZAKAZUJÍ

• Nastavovat limity pro platbu kartou Tvrdí-li prodejce, že u něj nelze bezhotovostně zaplatit částku nižší než například 100 korun, nebo naopak nedovoluje zaplatit kartou více než třeba 10 tisíc, neporušuje obecně platné právní předpisy. Ale s nejvyšší pravděpodobností nejedná v souladu se smlouvou o přijímání platebních karet, kterou uzavřel s příslušnou bankou.

Vázat poskytnutí slevy na zboží či službu na hotovostní platbu Přesto, že k tomu v praxi běžně dochází, obchodníci se k této praktice veřejně nechtějí přiznat. K takovému postupu ale mají dobrý důvod. Sníží-li si totiž marži tím, že zboží poskytnou se slevou, a měli-li by přitom ještě odvést několik procent ze zlevněné ceny bance, výsledkem prodeje by mohla být ztráta.

Co je to diskriminace

Diskriminací spotřebitele jsou podle Nejvyššího správního soudu obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích bezdůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými. To znamená, že se obchodník ve srovnatelné situaci nesmí neodůvodněně chovat vůči dvěma zákazníkům rozdílně.

Jestliže takový důvod má, může se chovat různě. Takový důvod by ovšem musel být v souladu s dobrými mravy. Prodejce, který se pokouší svůj rozdílný přístup k zákazníkům odůvodňovat tím, že jsou to ženy, katolíci nebo Poláci, samozřejmě nemá šanci. Ale nikdo obecně nezakazuje, aby si obchodník nechal za stejnou službu zaplatit od jednoho zákazníka více než od druhého. Může tak postupovat například proto, že službu poskytne přednostně, a tudíž mnohem rychleji. Za takových okolností má totiž k rozdílnému přístupu k zákazníkům dobrý důvod. A z diskriminace by ho nikdo nemohl obvinit. Když obchodník neprodá desetiletému chlapci krabičku cigaret, zatímco pánovi, který stál v řadě před ním, prodal celý karton, rovněž jeho rozhodnutí nebude nikdo stíhat jako diskriminační.

Mohli bychom se tedy zeptat: Je fakt, že je prodejce nucen zaplatit určité procento z kupní ceny bance či stravenkové firmě dobrý důvod k vyšší ceně, kterou požaduje od zákazníků platících kartou či stravenkami? Pro obchodníka to znamená o několik procent nižší zisk – a to by teoreticky nemusel být špatný argument. Jenže v případě platebních karet se do fáze posuzování důvodu k rozdílnému přístupu k zákazníkům Nejvyšší správní soud vůbec nedostal. Bylo to zbytečné. To, že se nejedná o diskriminaci, totiž vyvodil už z toho, že situace, kdy zákazník platí hotovými penězi a kdy kartou, nejsou srovnatelné. Proto rozhodl, že se o diskriminační chování nejednalo.

Obchodník je povinen přijímat zákonné peníze. Od této povinnosti se pak odvozuje právo spotřebitele za poskytnuté plnění zákonnými penězi zaplatit. „Platební karta ovšem hotové peníze nenahrazuje. Jejím užitím vzniká vícestranný vztah. Kupující (spotřebitel) využitím platební karty de facto dává příkaz bance (vydavateli karty – tedy prostředku vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě) k tomu, aby převedla konkrétní část peněžních prostředků na účet prodávajícího. V legislativním rámci České republiky ale nelze dovodit zákonnou povinnost obchodníka přijímat platební karty, a neexistuje proto ani právo spotřebitele na uvedenou formu platby,“ rozhodl Nejvyšší správní soud. „Při platbě v hotovosti a platbě platební kartou se nejedná o srovnatelné transakce. S ohledem na to nemohou založit diskriminaci,“ konstatoval.

Ve stravenkové kauze potom soud v podstatě jen dodal, že „pokud nejsou srovnatelné platba hotovými penězi a platba platební kartou, tím spíše se o srovnatelnou platbu nejedná v případě platby stravovacími poukázkami.“ To je zásadní sdělení plynoucí ze „stravenkového rozsudku“ Nejvyššího správního soudu.

Kam nemůže zákon, tam nastrčí smlouvu

Vzhledem k těmto rozhodnutím by se mohlo zdát, že obchodníci mají při vybírání poplatků volné ruce. Jenže citované rozsudky se týkaly pouze veřejnoprávních aspektů problematických přirážek k běžným cenám. Soukromoprávní smluvní povinnosti ale ruce obchodníkům jednoznačně svazují.

Jak banky, tak stravenkové firmy si totiž pečlivě hlídají, aby lidi, kteří využívají jejich služeb, nikdo neznevýhodňoval. Ve smlouvách, které s obchodníky uzavírají, proto můžeme nalézt následující ustanovení: Platba stravenkou nesmí být zatěžována vůči spotřebiteli žádnými poplatky. Tímto způsobem chrání své odběratele Sodexho Pass. „Pokud bychom zjistili, že u některého z našich partnerů k takovému postupu dochází, určitě bychom to řešili. Nejdříve bychom se snažili domluvit se tak, aby byly zajištěny rovné podmínky pro platbu stravenkami a penězi,“ uvedl k tomu Tomáš Kopřiva ze Sodexha.

Banka UniCredit má zase ve svých obchodních podmínkách výslovně stanoveno, že smluvní partner (obchodník) musí držitelům platebních karet účtovat stejné ceny a tarify jako při platbě v hotovosti. „Když zjistíme, že obchodník tento závazek porušuje, může to v krajním případě vést až k tomu, že s daným podnikatelem ukončíme spolupráci,“ upozorňuje mluvčí UniCredit Bank Milan Vodička.

Česká obchodní inspekce je tedy na podnikatele, kteří se rozhodnou přesunout povinnost platit provizi pro banky či stravenkové firmy na zákazníky, krátká. Před procenty navíc spotřebitele neochrání, protože jí k tomu český právní řád nedává potřebný základ. Alespoň podle uvedených rozsudků. Stravenkové firmy i banky si však své zákazníky (a tím i zisky) dovedou ochránit samy – smluvně. Dobře poučený spotřebitel, po kterém bude prodejce chtít o tři, o čtyři procenta z ceny nákupu více, se proto nebude zdržovat s inspekcí. Obrátí se přímo na ně. Stravenkové firmy a banky udělají vše pro to, aby mu jeho problém pomohly vyřešit.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče