Princezna se svářečkou a kladivem

14. července 2010, 12:42 - Pavel Hanslíček
14. července 2010, 12:42

EURO light

Její plné jméno zní Gabriela Maria Charlotte Felicitas Elisabeth Antonia von Habsburg a je vnučkou posledního rakousko-uherského císaře Karla I. Patří k významným evropským sochařkám a její rozměrné objekty dominují veřejným prostranstvím jak v Německu, Rakousku a Itálii, tak v USA, Rusku, Kazachstánu či Gruzii. S poslední jmenovanou zemí spojila Gabriela von Habsburg výrazně svůj osud – od roku 2001 vyučuje na Umělecké akademii v Tbilisi, a letos na jaře se dokonce stala gruzínskou velvyslankyní v Německu. „Princeznou se narodíte, to není žádná velká zásluha. Mnohem zajímavější je to, co se svým životem dokážete, a získat uznání jako umělkyně je něco, co si naopak musíte těžce vysloužit,“ řekla habsburská šlechtična týdeníku EURO nad šálkem čaje ve svém ateliéru nedaleko Mnichova. Kdo by čekal služebnictvo nebo audienci v okázalých prostorách, bude zklamán. Ateliér je prostý dřevěný domek s dílnou, kuchyní a verandou uprostřed malé zahrádky. Ale ani v tomto skromném prostředí nezapře Gabriela von Habsburg svůj původ – každého upoutá skromné, ale sebejisté vystupování, vznešené držení těla a pronikavý pohled.

Váš otec Otto von Habsburg se jako následník trůnu učil jazyky národů někdejší monarchie, tedy češtinu i maďarštinu. Prošla jste typem vzdělávání, které se lišilo od vašich vrstevníků?
Můj otec nejdříve bydlel ve Francii, ale pak se přestěhoval do Německa, k Mnichovu. Věřil totiž, že se jednou bude smět do Rakouska vrátit. I proto jsme všichni měli domácí rakouské učitele, aby nás připravili dle rakouského školního systému. Já jsem takto absolvovala základní školu i gymnázium. Přitom jsme ale museli skládat zkoušky i v normální německé škole, takže bylo nutné zvládnout obě vzdělávací osnovy. Když se ale návrat do Rakouska stále odkládal, skončilo se s domácím vzděláváním a moji mladší sourozenci začali chodit do normální základní školy ve vesnici. Co se týká jazyků: můj otec mluví zcela plynně devíti jazyky, i proto kladl velký důraz na jazykové vzdělání. Já i všichni moji sourozenci kromě němčiny zvládáme angličtinu, francouzštinu a španělštinu. Navíc sestra Walburga ještě mluví švédsky a bratr Georg maďarsky. A jazykové nadšení naši rodinu neopouští – rodiče se učili například i japonštinu.

Když si člověk představí vzdělání princezen, pomyslí na předměty, jako je hudba, malba, tanec či vyšívání…
Moje matka pocházela z velmi muzikální rodiny, hodně se u nás zpívalo a všichni jsme se museli učit hrát na hudební nástroje. Přitom si matka vždycky přála mít jakýsi domácí orchestr. To se však nikdy neuskutečnilo – neměli jsme prostě všichni stejný hudební talent. Ale někteří z nás vydrželi, já například dodnes hraju na housle. Navíc mě housle přivedly i k výtvarnému umění. Matka to sice netušila, ale můj učitel hudby byl zároveň poměrně významný abstraktní malíř, a tak brzy zjistil, že mám výtvarné cítění. Já jsem tak získala již v devíti letech kontakt se současným uměním.

Mluvíte o malbě, ale věnujete se sochařství. Proč ta změna?
Můj učitel naštěstí rychle poznal, že dva rozměry mě činí zcela bezradnou, a že naopak potřebuji ke svému vyjadřování všechny tři rozměry. Začala jsem tedy rychle pracovat s hlínou a se dřevem.

Dnes pracujete s ušlechtilou ocelí. Kdy jste objevila tento méně tradiční sochařský materiál?
Během studia na Akademii výtvarných umění v Mnichově jsem postupně vyzkoušela nejrůznější suroviny včetně umělé hmoty či skla. Nejvíce jsem pracovala se dřevem, ale to pro mě má jednu velkou nevýhodu. Všechna spojení vznikala například pomocí hřebíků, a tak byla jaksi umělá, což je omezující. Při jedné příležitosti jsem se rozhodla vytvořit venkovní plastiku obsahující kromě dřeva i ocelové prvky. A tak jsem se naučila svářet, což pro mě představovalo neuvěřitelný objev. Takto ze dvou kusů vytvoříte zcela novou jednotku, a ocel se navíc spojuje přirozeně. Taková spojení vykazují vysokou pevnost, což mi umožňuje vytvářet rozsáhlé instalace. Pocitově to vnímám jako jakousi malbu v trojrozměrném prostoru.

Jak ocel zpracováváte? Nemusíte jako žena za tímto účelem nějak zvlášť posilovat?
Především spojováním, tedy svařováním jednotlivých dílů. Také ji samozřejmě řežu a opracovávám kladivem. Naopak odlévání se moc nevěnuji, to mě nikdy úplně nezaujalo. A nějakou sílu samozřejmě potřebujete, ale nástroje mi hodně pomáhají a hlavní je správná technika. I proto si říkám, že kdybych ještě někdy něco studovala, tak strojírenství. Prostě mě stále více fascinují stroje a dobré nástroje.

Vaše největší instalace váží desítky tun, jak takové dílo vzniká?
Vždy jde o zakázkové projekty. Věc o váze 25 tun si prostě nemůžete dovolit vytvořit jen pro vlastní potěšení. Nejdříve vznikne dřevený model, s jehož pomocí posoudím kvalitu navrhované práce. Skulptura musí totiž vypadat dobře ze všech stran, a to mi pomůže dřevěná maketa odladit. Následuje jeden nebo dva větší ocelové modely, dle nichž přesně spočítám rozměry jednotlivých dílů. V případě ušlechtilé oceli si totiž nemůžete dovolit žádný odpad – je tak drahá, že zbytky z jednoho projektu vždy použijete u nějaké další zakázky. Od zadání až po dokončení velké instalace to může trvat i celý rok.

Kromě statických děl vytváříte i práce dynamického charakteru. Jak ty se rodí?
To hodně záleží na zadavateli. Když jsem pracovala pro jednoho britského výrobce minerálek, bylo zřejmé, že klíčovou roli musí hrát voda. A tak vznikla instalace pracující s vodou, tedy jejími odrazy, a také se směsí vody a vzduchu. Pro německého výrobce automatů na kávu Franke jsem loni podobně vytvořila skulpturu ve tvaru fontány s kávovým zrnkem uprostřed. To zrno má hodně faset a proudící voda vytváří řadu zajímavých optických efektů včetně jakési vodní mlhy. A vodu mám opravdu ráda, jak potvrzuje i další má fontána v kazašské Astaně s názvem Podkova a kolo.

Mluvíte o instalacích pro komerční firmy. Jak se cítíte jako umělec přijímající takovou zakázku?
Určitě je správné, dokáže-li umělec svá díla prodat. To potvrzuje, že někdo jeho práci oceňuje, protože je za ni ochoten vydat peníze. Na druhé straně nikdy nedělám věci, do nichž by mě zadavatel nutil. To se raději zakázky vzdám. Když však naprosto jasně řeknu, že můžu vytvářet jen práce, o jejichž smyslu jsem stoprocentně přesvědčena, tak se vždycky najde nějaká cesta, jak to udělat.

A na kolik přijde jedna taková komerční instalace?
To se nedá jednoduše říci. Záleží hlavně na váze skulptury a složitosti její instalace. V posledních letech dělám až tři velké zakázky ročně, což znamená spotřebu i sto tun oceli za jediný rok. Pro představu: má největší práce má rozměry 35 krát 12 krát 10 metrů a ty nejtěžší váží až 30 tun. I proto je zřejmé, že náklady na skulpturu zásadně určuje aktuální cena materiálu. Jednou v průběhu dojednávání zakázky stoupla hodnota oceli tak razantně, že cena materiálu pro instalaci se mezi počátkem jednání se zadavatelem a podpisem smlouvy zvýšila o 200 tisíc eur.

Od roku 1990 hodně vystavujete v někdejších komunistických zemích. Přijde vám východ evropského kontinentu zajímavější než jeho západní část?
Rozšířila jsem jen svůj záběr. Rozhodně to neznamená, že už nejsem aktivní na Západě. Ale přiznávám, že již ze své první východoevropské výstavy jsem měla skvělý pocit. V západní Evropě se výstavy a vernisáže staly jakousi společenskou záležitostí, lidé se zde ukazují a o umění jde až v druhé řadě. Naopak v zemích někdejšího komunistického bloku jsem měla vždy pocit, že návštěvníkům výstav jde především právě o umění. Poznáte to jednoduše – na východoevropské vernisáži návštěvníci stojí k obrazům a sochám čelem a prohlížejí si je. Na Západě tomu bývá naopak, lidé se spolu baví a umělecká díla mají za zády.

Pro člověka uvyklého na německý životní standard musel být přechod do východní Evropy určitě výzvou. Jak jste ji zvládla?
Pro mou rodinu představoval pád železné opony opravdu zásadní moment. To platí zejména pro otce, který tento okamžik vnímá jako nejkrásnější událost svého života. Pro něj byly i východoevropské národy vždy součástí Evropy, i proto nechal v Evropském parlamentu postavit prázdnou židli symbolicky určenou pro země trpící pod komunistickou diktaturou. Tento přístup promítl otec do naší výchovy, takže jsem tam i já začala hned po roce 1990 cestovat. Hodně mi pomohl velký hlad po západním umění, které se v těchto zemích dříve vystavovalo jen zřídka. Má první výstava se uskutečnila v roce 1992 v maďarském Veszprému a od tohoto okamžiku jsem mířila jen dále na Východ. Nejdříve ve formě výstav, brzy se ale objevily i objednávky. Ze svých východoevropských instalací si velmi cením devět metrů vysoké skulptury vytvořené k výročí panevropského pikniku nedaleko Šoproně, který vedl k otevření hranic mezi Rakouskem a Maďarskem. I proto má práce zobrazuje dvě oka ostnatého drátu tak, že vytvářejí formu kříže. To znázorňuje, že naše společné evropské křesťanské hodnoty byly silnější než ideologie komunistického režimu.

V kterých zemích východní Evropy jste vystavovala?
Spíše by bylo jednodušší říct, kde ne. Kromě zmíněného Maďarska to bylo samozřejmě i Česko, Polsko, Slovinsko, Rusko, Bulharsko, Makedonie, pobaltské státy a řada dalších zemí i dál na východ, jako jsou Arménie a Gruzie, které už samozřejmě geograficky nepatří do Evropy. V České republice jsem například vystavovala v Karlových Varech na lázeňské kolonádě a opakovaně také v Praze.

Jak jste vnímala východoevropské umění, když jste se s ním poprvé setkala po pádu komunismu?
Západní Evropa se vždy trochu orientovala na USA a existovalo zde vzájemné ovlivňování. Naopak východ kontinentu byl zcela odříznutý a musel si vytvořit svůj vlastní směr. Navíc se zde umění muselo vyrovnávat s tlakem režimu a zdejší autoři často pracovali v ilegalitě. I proto jsou díla východoevropských umělců z období před rokem 1989 velmi individuální. Dalším jejich významným znakem bylo, že se zde kladl důraz na konkrétní práce a chyběla abstraktní díla. To dodnes vidím i v Gruzii, kde se při vyučování preferuje figurální umění.

Setkala jste se i s oficiálním uměním komunistických zemí. Jak na vás působilo?
Opravdu mě rozesmutnilo, že často talentovaní umělci byli donuceni pracovat pro oficiální propagandu. Navíc všechny tyto práce vykazují jakousi uniformitu a naprosto postrádají rysy svobodného vyjádření. Zároveň je ale pravda, že tento tlak vedl východoevropské autory k vytváření velmi silných uměleckých výpovědí. V jedné věci se ale západoevropské a východoevropské umění neliší: podíváme-li se na veškerou produkci, v obou částech kontinentu najdeme přibližně stejné množství pokleslého umění i kvalitních prací.

V roce 2001 jste získala profesuru na univerzitě v gruzínském Tbilisi. Proč jste si vybrala zrovna tuto zemi?
Vlastně to byla trochu náhoda a přivedla mě sem hudba. Hrála jsem totiž v orchestru spolu s jedním gruzínským hudebníkem, který mě opakovaně zval na návštěvu své země. Z legrace jsem mu řekla: „Ráda přijedu, ale musíš zorganizovat výstavu.“ K mému překvapení mi brzy přišla nabídka, abych v Tbilisi skutečně vystavovala. Po první výstavě následovala o rok později další, kterou navštívil i rektor umělecké akademie. Nabídl mi, abych uspořádala několik přednášek. Následně jsem se stala nejdříve hostující a pak řádnou profesorkou Státní akademie umění v Tbilisi. A rozhodně toho nelituji. Gruzínští studenti jsou velmi zvídaví, stále chtějí něco dělat a také jsou nadšení výukou odlišující se od tradičního výkladu jejich profesorů.

Vaší zásadní gruzínskou prací je pomník Revoluce růží.
Revoluce růží představuje důležitý okamžik moderní gruzínské historie, proto jsem se rozhodla vytvořit pomník k této události. Do jeho tvorby se zapojili i mí gruzínští studenti, kteří opracovávali kameny, z nichž je instalace složena. Celkově pomník ve tvaru květu růže o průměru 18 metrů tvoří téměř 60 jednotlivých kusů a každý je věnován nějaké gruzínské osobnosti, ať se již jedná o gruzínské krále, sportovce či umělce. Přitom jsme využili velké geologické bohatství této země – všechny použité kameny pocházejí z jiného místa Gruzie a také z odlišně zbarveného druhu horniny. Zároveň jsme pro každý kámen našli sponzora, který zaplatil dopravu kamene z odlehlých vesnic. Tak se nám podařilo do tvorby pomníku zapojit celou zemi. Gruzínského prezidenta Michaela Saakašviliho to nadchlo natolik, že mi udělil gruzínské občanství.

Nedávno jste byla jmenována gruzínskou velvyslankyní v Německu. Jak se cítíte jako umělkyně v politické funkci?
Ale pro mě není politika něčím novým, Habsburkové jsou velmi politická rodina a například u oběda se u nás o ničem jiném nemluvilo. Politika se vnímala jako něco, co se týká každého, čím by se měl každý zabývat. Vyrůstat v rodině Otty von Habsburga znamenalo neustálý zájem o politiku. To pro mě a mé sourozence bylo naprosto normální, jako dýchat vzduch.

Neváhala jste přesto přijmout funkci gruzínské velvyslankyně?
Pozici mi nabídl sám prezident Saakašvili. Přiznám se, že jsem nad tím docela dlouhou chvíli přemýšlela, jednalo se totiž o velmi originální myšlenku. Na druhé straně Gruzii vnímám jako zemi pevně zakotvenou v evropských hodnotách. Pro mě Gruzie patří do Evropy, a proto nemám problém ji zastupovat. Mou hlavní úlohou je ukázat západní a střední Evropě, jak je náš kontinent bohatý i na Východě, a Gruzii tak usnadnit cestu do evropských struktur.

Jak vnímáte prezidenta Saakašviliho? Určitě je to silná vůdčí osobnost, velmi inteligentní a rozhodně není nerozvážný a prchlivý, jak jej někdy média představují. Naopak ví velmi přesně, kam směřuje. Myslím, že je to opravdu silný prezident země, která je v těžké situaci.

Vraťme se ještě zpět do Evropy a k vaší rodině. V Rakousku dosud platí zákon z roku 1919, který příslušníkům habsbursko-lotrinského rodu zakazuje kandidaturu na prezidenta. Co si o tom myslíte?
Právní předpis, který se dotýká celé rodiny, a ne jen nějakého pochybení jednotlivce, považuji za naprosto neodpovídající naší době. Ve svobodné demokratické zemi bychom měli mít všichni rovná práva. Nevidím důvod, proč by někdo z mé rodiny neměl mít možnost kandidovat na prezidenta. I proto vnímám jako správné, že můj bratr Karl usiluje o zrušení zákona. Vztah mé rodiny s Rakouskem byl po roce 1918 skutečně komplikovaný. I když jsem měla od narození rakouské občanství, právě Rakousko bylo jedinou zemí světa, do níž jsem dlouho nesměla. To však byla opravdu schizofrenní situace: měla jsem pas země, kterou jsem až do svých šestnácti let nemohla navštívit.

Zmíněný zákon také vedl k vyvlastnění majetků vaší rodiny v Rakousku. Stojíte o jejich restituci?
V tomto ohledu sdílím přístup svého otce. Ten vůbec není materiální člověk, vždy jej více zajímaly ideje. Proto o navrácení majetku nikdy příliš neusiloval, spíše prosazoval politické cíle jako osvobození evropských národů a znovusjednocení Evropy. A určitě je správné, když si každý z nás musí zajistit vlastní živobytí. Ovšem toto je osobní rozhodnutí. Proto chápu, že se Karl jako hlava celé rodiny majetkových nároků vzdát nemůže. Mně osobně by spíše šlo o osobní věci, k nimž máme jako rodina jakýsi citový vztah a které musejí být umístěny někde v muzeu.

Nejste jediným politicky činným Habsburkem. Jak si vybírali vaši sourozenci svá politická působiště?
Vyvinulo se to samo od sebe, rozhodně to nikdo nekoordinoval. Přitom je pravda, že alespoň u mých bratrů se jednalo o vědomá rozhodnutí. Georg se tedy záměrně vydal působit do Maďarska a Karl zase do Rakouska. V případě mne či sestry Walburgy to byla spíše náhoda. Walburga se provdala za Švéda, a protože byla veřejně aktivní i dříve, ve Švédsku v tom jen pokračovala a nyní je poslankyní tamního parlamentu.

Zdá se, že při své současné politické misi Habsburkové pozapomněli na Česko. Netušíte, zda se někdo z vašich početných příbuzných nechce do politiky vrhnout i u nás?
Moji sourozenci a já máme dohromady 22 dětí, což znamená, že kandidáti na politické působení v Česku by se u nás dříve či později našli. Přitom musím říci, že vaše země má úžasné kulturní dědictví a Praha je jedním z nejkrásnějších měst na světě a je s naší rodinou velmi silně spojena. I proto mi myšlenka Habsburka činného v České republice určitě není proti mysli.

* Gabriela von Habsburg (53)
Je jedním ze sedmi dětí Otty von Habsburga a jeho nedávno zesnulé manželky Reginy, princezny sasko-meiningenské. Povoláním sochařka tvoří především abstraktní skulptury z ušlechtilé oceli, ale věnuje se i grafice. V letech 1978 až 1997 byla provdána za německého právníka Christiana Meistera (jako jediný potomek Otty von Habsburga neměla partnera šlechtického původu – pozn. red.), se kterým má tři děti. Za svá díla obdržela několik významných ocenění, například Uměleckou cenu Unie evropského umění. Podílí se rovněž na tvorbě řady filmových ocenění, jako jsou MediaNet-Award, CineMerit Award nebo Deutscher Filmschulpreis. Její plné označení zní princezna uherská a česká a arcivévodkyně rakouská, po smrti své matky letos v únoru převzala úřad velmistryně Řádu hvězdokřížového, se kterým je spojen titul Nejvyšší ochránkyně řádu. Žije v Německu.
*
praporky:
Na východoevropské vernisáži návštěvníci stojí k obrazům a sochám čelem a prohlížejí si je. Na Západě tomu bývá naopak, lidé se spolu baví a umělecká díla mají za zády.

V posledních letech dělám až tři velké zakázky ročně, což znamená spotřebu i sto tun oceli

V jedné věci se západoevropské a východoevropské umění neliší: podíváme-li se na veškerou produkci, v obou částech kontinentu najdeme přibližně stejné množství pokleslého umění i kvalitních prací

I když jsem měla od narození rakouské občanství, právě Rakousko bylo jedinou zemí světa, do níž jsem dlouho nesměla

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče