Princ Jean

10. listopadu 2009, 15:24 - Tibor Posa
10. listopadu 2009, 15:24

Stojí za oslnivým vzestupem syna Nicolase Sarkozyho grandiózní plány?

Půl světa se baví na účet Francouzů. Udělali ze sebe šašky, ale mocenská elita si toho nechce nebo netroufá všimnout. V Paříži se před pár týdny div neušlapali Číňané, Arabové a novináři z afrických zemí, aby získali veškerý možný televizní materiál o vzestupu prezidentova syna Jeana Sarkozyho. Pozadu nezůstávaly ani listy ze Španělska a Itálie – i ty s chutí komentovaly kariéru podobající se kometě, zatímco anglické tiskoviny si mohly konečně vybít své dosud jakž takž skrývané antipatie k obyvatelům druhé strany kanálu.
Čemu za tohle všeobecné pozdvižení vděčíme? Veřejná instituce pro správu a rozvoj hypermoderní pařížské čtvrti La Défense, největšího evropského obchodního centra, známá pod francouzskou zkratkou EPAD, si bude brzy volit předsedu, neboť její dosavadní nejvyšší představitel – mimochodem ministr – dovršil 65 let, hranici, do kdy je možné tuto funkci vykonávat.
Čtenář se může oprávněně ptát: no a? Koho to zajímá, vždyť ani převážná většina Francouzů ještě donedávna vůbec nevěděla, co to vlastně EPAD je. Teď však tato veřejná instituce už měsíc plní titulní stránky novin. Vyšlo totiž najevo, že o post předsedy se – bez protikandidáta – ucházel 23letý syn Nicolase Sarkozyho Jean.

PROTEKCE? NE, STRATEGIE Podle kruhů blízkých vládě je jinak mladý Sarko mimořádně nadaný, ovšem je pravda, že dosud absolvoval jen dva semestry na právnické fakultě Sorbonny a v současnosti je ve druhém ročníku, ačkoli svou politickou způsobilost prokázal již dávno. Oprávněnou výtkou je i to, že s řízením tak velké instituce nemá zkušenosti. Odkud by je taky měl? Vždyť nebyl ani den zaměstnán, a to nejen v podobné organizaci, ale vůbec nikde. Takhle ho aspoň nelze nařknout z toho, že by byl při svém rozhodování veden špatnou praxí odjinud. Ohromení francouzského tisku a veřejného mínění postupem Jeana Sarkozyho neboli prince Jeana bylo sice pochopitelné, ale zároveň i překvapivé, neboť všechno v podstatě probíhalo podle dobře promyšleného plánu. Nedlouho po tatínkově pasování na prezidenta syna zvolili zastupitelem departementu Hauts-de-Seine, čímž se stal nejmladším nositelem tohoto titulu v zemi. Následně poté povýšil na předsedu místní organizace vládní strany UMP a šéfa pravicové vládní většiny v departementu. A tyto pozice mají své důsledky, které v té době viděl jen málokdo.
Department Hauts-de-Seine zahrnuje i Neuilly, známé díky dvacetiletému starostování Nicolase Sarkozyho. Honosnou pařížskou čtvrť, kterou si za své bydliště s oblibou vybírá pařížská velkoburžoazie. Patří sem rovněž čtvrť La Défense se spoustou moderních věžáků. Stanout v čele organizace EPAD vytvořené v roce 1958 má tradičně šanci vůdce vládní strany v departmentu, neboť ve správní radě, jež volí předsedu, mají převážnou většinu zástupci kabinetu.
Takže teoreticky nic nebránilo tomu, aby byl 4. prosince Jean Sarkozy, jenž si – jako kdyby chtěl potvrdit své vážné odhodlání – nechal ostříhat dlouhé blond vlasy, díky nimž si nejspíš získal spoustu ženských srdcí, zvolen předsedou společnosti EPAD. Tuto pozici ostatně zastával v letech 2005 až 2006 i jeho otec. Je však třeba zdůraznit, že Jean by byl do této významné funkce zákonnou a demokratickou cestou zvolen, nikoli jmenován.
V polovině října, když cítila významný tlak veřejného mínění, vláda ustoupila o krok zpátky: mluvčí kabinetu oznámil, že zastupitelé za vládnoucí stranu UMP, kterých je v osmnáctičlenné radě devět, nebudou při volbě předsedy hlasovat. O předsedovi tak rozhodnou delegáti místní opozice a místní vládní strany (po čtyřech zastupitelích) a zástupce místní průmyslové komory. Našli tak řešení, s nímž mohli být všichni spokojeni. To sice ano, avšak pařížský tisk bleskově odhalil, kdo je oním zástupcem obchodní a průmyslové komory, který bude mít v případě nerozhodného hlasování rozhodující úlohu: Claude Leroi, jenž byl po celá léta poradcem Nicolase Sarkozyho. Jak prohlásil, Jeana zná od dětství a má o něm velmi dobré mínění. Netřeba se ptát, pro koho by asi hlasoval. Tomu se říká dokonale vychytaná strategie.
Celá záležitost nakonec skončila trošku upatlaným kompromisem. Otec Sarkozy připustil, že protežování syna Jeana do tak vysoké funkce byla chyba, a ten přestal uvažovat o předsednické kandidatuře. „Nechci vítězství poskvrněné podezřením,“ prohlásil 22. října Jean Sarkozy na kanálu France 2. Načež se následující den stal (alespoň) členem správní rady EPAD (ta má 45 členů, z nichž je 30 ze Sarkozyho strany UMP a z formací, které jsou s UMP nějak spojeny – pozn. red.).

CÍLEM VELKÁ PAŘÍŽ Proč je pro prezidenta tak důležité, aby synovi takhle průhledně zametal cestičku? Chce snad přes všechna dobře míněná varování založit republikovou dynastii? Proč chtěl svého syna, který je jinak skutečně obratným diskutérem s přesvědčivými argumenty a gesty napodobujícími otce, dostat na pozici, které on sám dosáhl až v dvojnásobně vyšším věku a s významnými politickými zkušenostmi za zády? Odpověď je třeba hledat zřejmě trochu jinde.
Co je vlastně EPAD? Kdo a o čem v tomto sboru rozhoduje? – položil si otázky francouzský deník Le Figaro. Jisté je, že Jeana nelákala vidina přímého zbohatnutí, předsednická funkce je totiž neplacená. Přináší však s sebou kontakty, jaké je možné získat jen v jednom či dvou městech Evropy. V La Défense je přítomno 2500 světových firem. Se 150 tisíci zaměstnanců. Mezi 40 největšími podniky na francouzské burze bychom těžko našli takový, jenž by v tomto severozápadním koutě Paříže neměl kancelář. EPAD jakožto „ochránce národních zájmů“ vydává stavební povolení, dohlíží na principy rozvoje města, prodává plochy a materiálně se sám podílí na stavbách. Vloni činil obrat podniku jednu miliardu eur, 350 milionů eur přinesly do jeho kasy pronájmy. Předseda disponuje spíše jen „velvyslaneckými“ úkoly – ve vládních kruzích se pokusili jeho pravomoci omezit. V zahraničí seznamuje s přednostmi La Défense, jejímž největším rivalem je londýnská obchodní čtvrť City.
V příštím roce se EPAD sloučí se sousední veřejnou institucí podobného charakteru s názvem EPADSA, díky čemuž se pod jeho správu dostane celkem 770 hektarů metropole. Na tomto území už lze po rozšíření La Défense dokázat něco velkého. „Velcí“ prezidenti rozhodně zanechali na Paříži otisky a zřejmě ani Sarkozy by se po uplynutí svého prezidentského mandátu nechtěl vzdálit „beze stopy“. Právě na to se vztahuje jeho plán „Velké Paříže“. V tradičním centru už není co hledat, ke grandiózním plánům je totiž třeba prostor a k tomu poskytují možnost právě se slučující organizace. Paříž historická – a ta nová, moderní, hledící do budoucna. Nebylo by na škodu, kdyby k tomu v čele místního rozvoje stála „blízká“ osoba, s níž se nemusí ve dne v noci hádat… Za mimořádně silnou podporou Jeana Sarkozyho se nejspíše skrýval tenhle záměr. Na obranu mladíka se postavili i členové vlády, i když by možná bylo lepší, kdyby se k tomu vůbec nevyjadřovali. Do sporu promluvila i vládní strana a použila slov, jež jsou pro francouzské politické dění neobvyklá: některé opoziční poslance nazvala fašisty, protože chtějí politiky posuzovat „na základě původu“.
Přes 70 procent francouzské veřejnosti bylo proti tomu, aby Sarko II. zastával funkci předsedy veřejné instituce s tak významným vlivem. Nicolas Sarkozy přesto dlouho trval na svém a nemínil ustoupit. O pár dní dříve se rozvinula podobná debata kolem někdejší thajské sexuální turistiky homosexuálního ministra kultury Frédérika Mitterranda. UMP vzala ministra rozhodně pod svou ochranu před útoky krajní pravice, přestože jedno křídlo této partaje bojuje za kastraci pedofilů. Zdá se, že i středopravicová strana sdílí Mitterrandův názor vyslovený v souvislosti s případem Romana Polańského, že totiž někteří stojí nad zákonem.
Pravicoví voliči jsou zmateni a nevědí, komu a čemu mají věřit. Platí stále Sarkozyho slib z předvolební kampaně, že za jeho vlády se z Francie stane „výjimečná republika“, v níž nebude žádné nadržování? Nebo čerstvý návrh na reformu gymnázií, předložený hlavou státu, jenž si chce posvítit na propast mezi praxí a teorií: „K tomu, aby se člověk ve Francii prosadil, nebude stačit narodit se na dobrém místě, ale bude muset tvrdě pracovat, osvědčit se během studií i v práci a ukázat své hodnoty.“ To všechno má princ Jean teprve před sebou.

* BOX
Založení dynastie Nepotismus – zneužití moci ve prospěch příbuzenstva, hučela zahraniční i domácí média v reakci na chystané zvolení Sarkozyho mladšího. Především africký tisk je ve svém živlu: konečně můžou Francii – více než dvousetleté demokracii – vrátit lekce, které jim uštědřila v minulosti.
Nemá cenu popírat, že i ve Francii existuje touha zakládat velké politické rody, i když na rozdíl od Ameriky – viz klan Kennedyů – po jednom dvou dědicích upadá v prach. Zároveň jsou tu i v současnosti politicky činní rodinní příslušníci velkých osobností, například členové rodiny Debré, Joxe nebo Poniatowski zastávající hlavně ministerské funkce.
Ve všech prezidentech páté republiky – snad jen s výjimkou Charlese de Gaulla – dřímala touha po „založení dynastie“. De Gaullův syn se stal generálem vojenského námořnictva a poté, co odložil uniformu, působil v senátu. Syn Georgese Pompidoua Alain musel svou dobře zaběhnutou lékařskou praxi vyměnit – i když jen na chvíli – za Evropský parlament. Valéry Giscard d’Estaing chtěl s pramalým úspěchem udělat politika ze svého syna Henriho, naopak z Louise se stal poslanec.
Největší fiasko však potkalo Françoise Mitterranda. V roce 1983 si k sobě do Elysejského paláce vzal syna, novináře Jeana-Christopha, jemuž svěřil záležitosti týkající se Afriky. Z Jeana-Christopha se stal účastník korupčního skandálu proslaveného ve Francii jako Angola-gate, byl několikrát ve vězení a dokonce i v současnosti čeká na rozsudek soudu. S Gilbertem měl otec větší štěstí – byl poslancem a dnes je z něj univerzitní pedagog.
Hrát důležitou politickou roli lze i z pozadí, jak o tom svědčí příklad dcery Jacquesa Chiraka Claude, jež jako poradkyně Elysejského paláce vyřizovala otci celá léta záležitosti spojené s komunikací. A měla dost velký vliv na to, koho může prezident vůbec přijmout.
Politické rody najdeme i na straně opozice. Socialista Jacques Delors stál od poloviny osmdesátých let desetiletí v čele Evropské komise a jeho dcera, bývalá ministryně Martine Aubryová, je v současnosti první tajemnicí Socialistické strany. Až se jednoho dne uvolní křeslo Jeana-Marii Le Pena v čele Národní fronty, je téměř jisté, že ho po něm převezme jeho dcera Marine, která už v minulosti také byla poslankyní Evropského parlamentu.
*

Překlad: Jiří Zeman

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče