Příliš nestálá pro další změny

03. května 2011, 16:47 - Lucie Rytířová
03. května 2011, 16:47

Česká republika musí stabilizovat ekonomické prostředí, jinak daňová reforma nemá smysl

I když se vláda v poslední době věnovala spíše zákulisním aférám, stále se podle vyjádření svých představitelů drží programového prohlášení. Jeho součástí má být také zjednodušení a zpřehlednění daňového systému. Je však daňová reforma v současné podobě tím, co skutečně potřebujeme? Změny daňových předpisů u nás probíhají téměř neustále. Jednou se upravuje DPH, další měsíc daň z příjmů, následně sociální zabezpečení. Frekvence těchto změn staví firmy do velmi svízelné situace – nemohou dlouhodobě plánovat své investice, protože netuší, jaké budou za pár měsíců náklady na práci ani zdanění firem.

Emigrace před zmatkem

Firmy i občané nejvíce postrádají dlouhodobou strategii či koncepci, podle níž by se mohli řídit. Vždyť jsme si za poměrně krátkou dobu museli zvyknout na zavedení a následné zrušení společného zdanění manželů, zrušení progresivního zdanění, zavedení superhrubé mzdy (a teď snad výhledově její zrušení) a jiné překotné změny. Z pohledu firem je situace ještě komplikovanější. Často zvažují, zda se jim vyplatí setrvávat v dlouhodobé nejistotě, nebo zda se raději nevydají za štěstím jinam. Pokud se rozhodnou pro druhou variantu, přesouvají sídla svých holdingových společností do zahraničí. Podle jakých kritérií si vybírají cílový stát? Nerozhoduje pouze konkrétní sazba daně z příjmů, důležitým kritériem je i stabilita podnikatelského prostředí. Zatímco sazba daně se dá poměrně snadno měnit (což nám čeští zákonodárci často dokazují), vytváření stabilního podnikatelského prostředí je úkolem na dlouhá léta, ne-li desetiletí. Je proto nutné, aby politické strany, které jsou zrovna u moci, dokázaly potlačit touhu zanechat za sebou vlastní stopu v daňové či související legislativě (samozřejmě natolik atraktivní, aby ji dokázali ve správnou chvíli ocenit voliči). Jak může například existovat a fungovat dlouhodobá koncepce podpory bydlení, když lze jeden den navrhnout zrušení odpočtu hypotečních úvěrů a druhý den, po „analýze potřeb voličů“, odpočet znovu do zákona vrátit?

Jak se píše zákon

Smutnou skutečností je, že úpravy zákonů často nejsou vyvolané reálnou potřebou řešení nově vzniklého problému nebo reakcí na předpisy EU, ale jde výhradně o politické rozhodnutí. Teprve po zveřejnění záměru se vymýšlí, jak jej uplatnit v praxi a zda to vůbec bude možné. Typickým příkladem je novela zákona o DPH: nejdříve se na tiskové konferenci vyhlásí, jaké budou sazby daně a na co se bude uplatňovat snížená sazba, a teprve poté se začne domýšlet, jaké to přinese ekonomické dopady. Dalším příkladem nedotažené novelizace mohou být paušální výdaje na automobil používaný v podnikání. Na veřejnosti bylo vyhlášeno, že tato změna zprostí podnikatele nutnosti vést neoblíbenou „knihu jízd“. Příslušné ustanovení bylo horkou jehlou načrtnuto a doplněno do zákona. Teprve po nabytí jeho účinnosti musely daňová správa i odborná veřejnost společně dovozovat, co tím vlastně autoři zákona mysleli. Následně se zjistilo, že se knihy jízd podnikatelé stejně nezbaví, protože paušál platí jen pro účely daně z příjmů a nikoli DPH. Důsledkem takového přístupu jsou nesrozumitelné a obtížně použitelné zákony. Bylo by tedy jistě užitečné vyslyšet volání odborné veřejnosti a zapojit ji do přípravy zákonů už během tvorby jejich základních tezí. V praxi nerealizovatelné myšlenky by se tak daly odchytit a odstranit včas, nikoliv až po několika měsících práce legislativních odborů jednotlivých ministerstev. Přitom neplatí, že pokud je zákon dlouho promýšlen a diskutován, musí být vždy dokonalý. Opět konkrétní příklad: nový daňový řád, upravující postupy a řízení při správě daní. Přestože jej legislativci psali několik let a mezi jeho přijetím a začátkem účinnosti uplynulo poměrně dlouhé období, v praxi se velmi brzy ukázalo, že finanční úřady na něj nejsou dostatečně připraveny. Několik týdnů byly zcela ochromeny a nevystavovaly žádná rozhodnutí ani výzvy, protože školení jejich zaměstnanců probíhalo postupně a informační systém finančních úřadů se s novými pravidly podle daňového řádu prostě nedokázal „popasovat“. Stabilní podnikatelské prostředí tedy není tvořeno jen propracovanými, vzájemně provázanými a logicky navazujícími zákony, ale také jejich správným uplatňováním a jednoznačným výkladem v praxi.

Daňové (ne)plánování

Prostředí, ve kterém dochází k častým změnám, není pro podnikání ani pro státní správu příznivé. Namísto dlouhodobého strategického plánování tyto změny nutí firmy i jednotlivce operativně reagovat na aktuální situaci. Podnikatelské prostředí se tak stává méně přehledným, příjmy a výdaje podnikatelů jsou plánovány krátkodobě a spíše s ohledem na využití okamžitých daňových úspor než na dlouhodobý strategický rozvoj dané firmy. Jsou-li uzákoněny mimořádné odpisy, podnikatelé této situace logicky využijí, byť by jinak své investice rozložili do delšího časového období. Dodavatelé pak jen s většími náklady reagují na produkční výkyvy ve výrobním cyklu. Meziroční změny ve výdajových paušálech zase vedou podnikatele k tomu, aby časově „optimalizovali“ své příjmy a výdaje s cílem maximálně využít výdajové paušály. Nehledě na to, že nesprávně nastavené výdajové paušály mohou spolu s enormním odvodovým zatížením závislé práce podporovat rozšíření takzvaného „švarcsystému“ i do oblastí, kde pro to nejsou objektivní předpoklady.
Využívání možností daných daňovým systémem přitom není záležitost, kterou by představitelé státu mohli vyčítat soukromé sféře. Představa, že ekonomické subjekty nebudou nebo nemají reagovat na měnící se daňové podmínky, je mylná a jde zcela proti logice podnikání.

Zbožné přání

Je tedy daňová reforma ve své současné podobě tím, co skutečně potřebujeme? Není, pokud se zároveň nebude řešit systémový přístup k budování stabilního ekonomického a podnikatelského prostředí.
Jak z toho tedy ven? Obrovským úspěchem by byla reflexe politických stran (bez ohledu na to, zda jsou v koalici, nebo opozici), tedy pokud by se dokázaly v rámci prací na daňové reformě shodnout na vytvoření jednotného rámce daňového systému s obecnou a dlouhodobou platností, a respektovat tak naléhavé potřeby podnikatelského prostředí i státní správy. Zaměření konkrétní vlády by poté mohlo měnit pouze jednotlivé parametry v rámci tohoto systému, například sazbu daně nebo výši odčitatelných položek, nikoli systém jako takový. Tím by byla zajištěna dlouhodobá jistota firem a dalších daňových poplatníků o tom, s čím mají počítat. Nemuseli by téměř každý rok přemýšlet nad kompletní restrukturalizací svých aktivit kvůli nutnosti přizpůsobit se novým zákonům a mohli by se místo toho věnovat rozvoji podnikatelských a občanských aktivit. Uvidíme, zda se u nás něco takového někdy vůbec podaří.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče