Příliš chytrá pro rádia

02. května 2011, 17:30 - Petr Frinta
02. května 2011, 17:30

Jedna z posledních hvězd osmdesátých let, kterou stojí za to poslouchat, míří do Česka

Sade se loni v únoru po odmlce vrátila v životní formě. Tehdy vyšlo její dosud poslední album Soldier of Love a hovořilo se o comebacku roku, ne-li desetiletí. Novinka držela krok s dobou, přesto byla stejně vyrovnaná a působivá jako kterákoli předchozí položka zpěvaččina katalogu. Rádia si však s písničkami z desky nevěděla rady. Média se sice předháněla v upoutávkách na událost sezony, ale když k ní skutečně došlo a album se na trhu objevilo, proběhlo téměř bez povšimnutí.
Sade obtížné sousto pro média představovala odjakživa. Soukromí si vždy úspěšně střežila, většinu rozhovorů dodnes odmítá. A v doprovodném dokumentu o natáčení Soldier of Love se navíc přiznává ke kacířské myšlence. Totiž že pro ni hudba zůstává v první řadě osobní výpovědí, a proto jí psaní písniček a nahrávání připadá důležitější než následující propagační veletoče.
Charakteristický projev Sade vždy vyčníval i z programu komerčních rádií. Ta zaměřená na mladší publikum tradičně považují kohokoli nad třicet za druhohorní nestvůru. Sade nicméně nezáří ani na stanicích, které si pop osmdesátých let vetkly do záhlaví. Zpěvačka je sice jednou z jeho nejznámějších představitelek, jenže její písničky jsou příliš výrazné, než aby zapadly do proudu bezduchých diskotékových kolovrátků.
Navzdory tomuto opomenutí médii je Soldier of Love skutečně jednou z událostí loňské sezony. Nejen proto, že se i bez obvyklé mediální masáže vměstnalo mezi deset nejprodávanějších titulů v uplynulém roce. Sade zároveň zůstává jednou z posledních hvězd osmdesátých let, jejichž současné počínání má smysl sledovat.

Optikou kritiky

Zlé jazyky mají za to, že odborné recenze na nahrávky středního proudu prozrazují více o autorovi a jeho vztahu k popkultuře než o interpretovi nebo „pitvané“ desce. Sade je čestnou výjimkou. Poznámky jakoby na okraj často o její umělecké dráze říkají více než sáhodlouhé popisy.
Podobně jako Whitney Houston pomáhala Sade v osmdesátých letech přibližovat tradiční žánry „černé“ hudby mladé, převážně bělošské generaci posluchačů. Jejími nahrávkami sice rezonovaly jazz, soul nebo funky, ovšem v podobách až opatrnických, aby toto relativně konzervativní publikum neodradily.
Ve skladbách dlouho zůstával prostor pro muzikantské parády a improvizaci. Ovšem pro improvizaci spíše akademickou než tu živelnou, nekontrolovatelnou, s níž bývá spojována černošská hudba. Do písniček se tak navzdory jejich naléhavosti a emoční hloubce postupně vkrádal určitý aristokratický odstup. Tento pocit ještě zdůrazňuje honba po zvukové dokonalosti stejně jako fakt, že na rozdíl od řady kolegyň za sebou Sade nikdy netáhla zástup epigonů.
A konečně: pro popové hvězdy osmdesátých let je charakteristický určitý rozpor, jisté napětí pod povrchem. U Sade jím je kontrast mezi hudbou překračující žánrové hranice a ne vždy šťastnou prezentací ve videoklipech. Se zpěvaččinou exotickou krásou se v nich často zacházelo prapodivným způsobem. Z odstupu let některá videa působí spíše lascivně než dráždivě, u jiných sotva divák dovede zakrýt pobavený úsměšek. Příkladem budiž zpěvačka coby mořská panna v No Ordinary Love.
V jednom bodě však s kritiky souhlasit nelze. Řada z nich aktuální tvorbě Sade vytýká až přílišný příklon k současnému zvuku. Jenže ten zpěvačka s kapelou vždy pomáhala dotvářet. Podobné žánry v podobných kombinacích, jako na raných nahrávkách Sade, přece zněly i z alb jiných interpretů osmdesátých let. Love Deluxe (1992) spíše předznamenávalo typický zvuk devadesátých let, smazávající rozdíl mezi elektronikou a živými nástroji, než že by jej pouze kopírovalo. A Lovers Rock (2000) je inspirativním momentem nového soulu i dnes tolik populárního amerického rhythm’n’blues.

Poselství lásky

Soldier of Love v mnohém na Lovers Rock navazuje, jako by mezi alby ani neuběhlo deset let. Sametový hlas šplhá z hudebních základů, které jsou ryze aktuální. Jen s tím rozdílem, že namísto armády producentů je má na svědomí živá kapela. Celek tak sice zní jako soul jedenadvacátého století, ale s každým tónem se vynořují spodní proudy, které připomínají, koho právě posloucháte.
Sade na posledním albu neprezentuje pouze spoustu muzikantských fórků a detailů, které byste na podobných deskách hledali marně. Je to především stále týž hluboký zastřený vokál, probouzející nejniternější emoce, a texty, kterými se proplétá osobitá poetika.
Tři desítky let staré úsloví praví, že největším uměním v populární hudbě je napsat písničku o lásce, aniž by zněla banálně nebo trapně. O ušlechtilých citech se sice dnes zpívá více než kdykoli předtím, jenže vesměs jde jen o rýmovánky o letmé známosti z autobusové zastávky. Alba Sade jsou oproti tomu plná lásky poetické, až seifertovsky rozkošatělé a barevné, lásky tisíce odstínů a podob.
Desky Sade se možná změnily „na povrchu“, pod ním však zůstávají nadále stejné. Stále je tvoří komorní osobní výpovědi, jimž můžete beze zbytku věřit, že jsou do posledního slova prožité. A v tom se Sade za třicet let nezměnila. Pražský koncert pak prověří další prvek, který jí proslavil – bombastickou show.

Sade Zpěvačka a příležitostná modelka Helen Folasade Adu se narodila v roce 1959 v Nigérii. Jak sama přiznává, zpěvačkou nikdy být nechtěla, stala se jí jen shodou náhod a okolností. Pozornost získala ve skupině Pride, z níž se později rekrutovala sestava spoluhráčů, která jí doprovází dodnes. První tři alba katapultovala Sade mezi nejvýraznější interprety populární hudby osmdesátých let. Její nahrávky vyrůstaly nejprve z jazzu, soulu a funku, později se přiklonily k elektronickému zvuku. V loňském roce vydala zpěvačka žijící ve Velké Británii po desetileté odmlce album Soldier of Love. Na jeho podporu vyráží na celosvětové turné, které mezi sedmdesáti zastávkami zahrnuje i pražské vystoupení v sobotu 14. května.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče