Přikázání jako Ústava EU?

18. prosince 2008, 19:17 - Jan Schneider
18. prosince 2008, 19:17

Politici nemohou přijmout Desatero, Osmero ani Sedmero, ve všech zůstalo nepokradeš

Mnoho více či méně výtečných řečí se již vedlo o zastřešující právní normě Evropské unie, ať byla nazývána ústavou, nebo nikoli. Je něco takového vůbec třeba? Ve většině států ústavu mají, jsou však též neméně znamenité země, které ji nemají! Nutná tedy není. Prospěšná? Může být. Záleží jen na ní. Bude-li štíhlá, jasná a spravedlivá, proč ne. Bude-li však rozvláčná a nepřehledná, bude podezřelá – pryč s ní.

Zdroje

Ústavy bývají dvousložkové. Podstatná část se týká vymezení zásad. V další části jsou uvedeny základní mechanismy, jež mají zaručit provádění těchto zásad. Našemu účelu zcela vyhoví ústava jednosložková. Prováděcí mechanismy, které je nutné čas od času novelizovat, odkážeme do nižších legislativních pater. Budou-li platit ústavní zásady, není třeba zakotvovat tyto mechanismy až do ústavy. A nebudou-li ústavní principy brány vážně, pak je to stejně všechno jedno. Aspoň se tím vyhneme nebezpečí ústavně kodifikovat normu, která by na dvou stránkách ukládala všem členským státům stejné povinnosti a na několika stech pak skrývala obezličky, proč nejsilnější země je dodržovat nemusejí.
V návrhu evropské ústavní smlouvy byl diskutován odkaz na křesťanské základy evropské civilizace (těmi vzdělanějšími na židovsko-křesťanské zdroje). Znáte je, politiky! Odkazovat se, to ano - ale co se takhle zeptat, co konkrétně tvoří základy oné tradice, jíž se chtěli lacino chlubit? Názorů může být samozřejmě mnoho, ale důvodně lze předpokládat, že největší shoda by byla na souboru přikázání zvaném „Desatero“ (viz Porovnání desatera a sedmi noachitských přikázání). Obyvatele EU tvoří monoteisté, ateisté a vyznavači jiných náboženství. Mohli by akceptovat desatero jako Ústavu EU?
Evropští monoteisté čerpají z jednoho zdroje. Křesťané ani židé nemají se zněním desatera problémy (nemluvíme o jeho dodržování). Jak jsou na tom muslimové? Na několikerý e-mailový dotaz se nepodařilo od českých muslimů dostat kloudnou odpověď. Nedávno zesnulý nestor české muslimské komunity, emeritní profesor Mohamed Ali Šilhavý však potvrdil to, co naznačovali odborníci znalí islámu, kteří se však neodvážili vyřknout závazný výrok. Ani muslimové nemají se zněním desatera problém, protože je součástí jimi respektované tradice. Závěr první: Evropští monoteisté by mohli akceptovat znění desatera coby evropské ústavy.

Od „Desatera“ k „Sedmeru“

Judaismus není misijním náboženstvím a nevnucuje ostatním lidem své věroučné pohledy. Dokáže však ocenit kohokoli, jehož jednání zasluhuje úctu. Proto se v rabínské době objevila koncepce hovořící o lidech, jimž též bude patřit budoucí svět (opisná formulace významově srovnatelná s „vykoupením“ či „spásou“). Okruh těchto lidí byl vymezen dodržováním takzvaných „Sedmi noachitských přikázání“ (viz Porovnání desatera a …). Mluvíme tedy o jinověrcích či dokonce ateistech, jejichž činy však svědčí, že kráčejí podobnou cestou, o kterou usiluje judaismus. V hebrejské tradici tedy byl učiněn pokus, jak definovat vzájemně sdílené hodnoty společně obývaného prostoru. A to v podmínkách, kdy již sám název Babylónie evokuje dnešní pluralitní EU. Stavitel předpotopní archy Noe (odtud „noachitská“ přikázání) symbolizuje jednotu lidstva, neboť všichni lidé žijící po potopě jsou dle biblického příběhu vlastně jeho potomky. A judaistický důraz na konání dobrých skutků blahořečí „boha“ (ať jde o pohnutku, motiv, přesvědčení, víru) toho, kdo je koná.
Závěr druhý: „Jinověrci“ ani ateisté by nemuseli mít problém s kodifikací zásad chování dle sedmera noachitských přikázání.

Řecké patero a americké překvapení

Dle filozofa Zdeňka Kratochvíla bylo pět řeckých náboženských zákazů: incest; zabití někoho jiného než nepřítele ve stavu války; zrada státu ve stavu války; nechat rodiče ve stáří bez péče zajít hladem; násilím znemožnit průběh oficiálního rituálu. Filozofie byla sice domovem v řecké kultuře, ale láska k moudrosti není vždy totéž co moudrost. Řecké intermezzo je zajímavé, ale nepříliš podnětné.
Dne 5. května 1991 přijal 102. Kongres Spojených států amerických zákon, jímž se stanoví Den vzdělanosti USA (Public Law 102-14, H.J. Res 104). Tímto zákonem je americký prezident žádán, aby při této příležitosti vyzval lid USA k příslušným oslavám tohoto dne. Pozoruhodná je proklamativní část zákona. Kongres totiž konstatoval, že civilizace je založena na dávných etických hodnotách a principech, známých jako „Sedm noachitských přikázání“. Oslabení těchto principů vedlo k ohrožení civilizačních struktur. To však dle Kongresu nesmí ovlivnit odpovědnost amerického národa za předání těchto hodnot z naší slavné minulosti budoucím generacím. Za významného nositele těchto hodnot Kongres uznal takzvané lubavičské hnutí, jednu z důležitých větví chasidského judaismu. A konstatoval, že duchovní hlava lubavičských chasidů, rabín Menachem Mendel Schneerson (1902-1994), byl obecně respektován a ctěn. Proto se rozhodl den jeho narozenin prohlásit Dnem vzdělanosti USA.
Takto se tedy stalo sedm noachitských přikázání de facto součástí legislativy Spojených států amerických. A nám nezbývá než se zeptat: Nechtěli někteří významní evropští státníci učinit jakousi náboženskou proklamaci v Ústavě EU? A nebyl by lepší konkrétní výčet zásad, jež vyznává a jimiž se snaží řídit obyvatelé EU, než nějaký efektivně prázdný historický odkaz? A existuje něco vhodnějšího pro splnění přání utužit euroatlantické vazby než společně sdílený výčet etických hodnot a principů? Nabízí se nějaká stručnější, jasnější a výstižnější cesta jak nově příchozím z jiného civilizačního prostoru dát najevo, co se od nich vyžaduje dodržovat v euroatlantickém prostoru, aby zde byli vítáni? Shoda na sdílených hodnotách by navíc byla ranou všem fundamentalistům, kteří vyčítají modernímu světu i navzájem mezi náboženstvími ztrátu hodnot.

Desatero či sedmero?

Jako dva body definují přímku, můžeme i z existence desatera a na něj navazujícího „noachitského“ sedmera usuzovat, že myšlenka dalšího vývoje těchto principiálních textů je legitimní. Jinak řečeno, nepracujeme s dogmaty, ale s dynamickými koncepcemi. Zkusme učinit pokus vysledovat logiku vývoje od desatera k sedmeru a v jejích intencích přeinterpretovat principy těchto kodexů do dnešní doby. Pokus to bude jistě nedokonalý, jeden z mnoha možných. Vzbudí-li však pozornost k novému promýšlení moudrosti našich předků, bude učiněno zadosti.
Oproti desateru je sedmero přikázání „odteologizováno“ a ještě více zdůrazňuje aspekt konání. Chybí preambule desatera o vyvedení z Egypta. Zákaz vyznávání, uctívání a zobrazování jiných bohů je v sedmeru vyjádřen zákazem modloslužebnictví. Současným jazykem bychom mohli říct, že se tím vyjadřuje hodnotová i právní jednota, že platí toto napsané a že není jiných výkladů či způsobů, jak sedmero obejít.
Užívání božího jména nadarmo je spolu s křivou přísahou (kdy zejména bylo bráno jméno boží nadarmo) přeformulováno v zákaz rouhání. Současně znamená základ (náboženské) tolerance a výslovně vylučuje nárok některých ultraliberálů formulovaný jako „právo urážet“.
Uspořádání týdenního cyklu s uzákoněním sedmého dne odpočinku (šest plus jedna) v sedmeru chybí. Vzhledem k dnešnímu zavedenému schématu pět plus dva by původní znění nevyhovovalo, nicméně zase může leckdo citelně postrádat stanovení byť i jediného dne odpočinku. Toto sociální ustanovení znamenalo obrovský předěl v lidských dějinách. Lze se však domnívat, že staří moudří měli jeho výslovné uvedení za zbytné, protože platí nařízení o ustavení soudů ke spravedlivému řešení sporů, rozumějme včetně pracovněprávních.
Zajímavá je absence přikázání o úctě k rodičům, jehož paralelu nacházíme i v poměrně zvláštním výčtu řeckém. Vidět jeho naplnění v ustanoveních jiných by bylo velmi kostrbaté. Nicméně v současné době by mohl být tento apel pociťován jako velmi prospěšný a zasloužil by si být uveden.
Zákaz vraždy, regulace sexuálního chování a respekt k cizímu majetku – to jsou evergreeny, na nichž není co měnit. Ustanovení o zákazu chamtivosti, dychtění po cizím, je obsaženo v zákazu krádeže, která jí začíná.

Pozoruhodné ustanovení

Dostáváme se k pozoruhodnému ustanovení, které není v desateru výslovně uvedeno, přestože by se dalo z jeho přikázání odvodit. Co vedlo naše staré moudré k výslovnému zařazení do sedmera? Nesmíme se nechat zmást formou, jakou je „zákaz krutosti“, jak se obecně uvádí, v onom sedmeru formulován. Praví se tam o zákazu pojídání masa z živých zvířat – první větou bývaly tradičně uváděny celé traktáty. Tento je o respektu ke všemu živému.
Fascinující je poslední ustanovení. Je zakázáno selhat při zajišťování spravedlnosti. Míní se tím vytvoření soudního systému, tedy i právních jistot. Zlatými písmeny by to mělo být tesáno do evropské ústavy. A v této souvislosti dlužno zmínit podstatnou věc - prováděcí předpis k celé ústavní deklaraci. Pravidlo, které v naší tradici máme spojené s rabim Hillelem, je známé též v jiných východních tradicích. A vyjadřuje moudrost vskutku univerzální: „Nečiň druhému to, co nechceš, aby on dělal tobě.“ Krásný příklad uplatnění této zásady traduje zenový buddhismus v příběhu o dvou mládencích, kteří si chtěli spravedlivě rozdělit dědictví. Zašli proto za mistrem, a ten jim poradil: Jeden z vás rozdělí dědictví na dva díly a nechá toho druhého si vybrat.

Skeptický dodatek

Když prý Mojše sešel z hory Sinaj, lid izraelský se ho ptal: „Mluvil jsi s Hospodinem?“
„Mluvil. Kterou zprávu chcete slyšet dřív, dobrou, nebo špatnou?“
„Tu dobrou!“
„Tak slyš, Izraeli,“ řekl Mojše, „z původních pětatřiceti přikázání jsem to usmlouval na deset!“
„Sláva Mojšemu, je to velký syn Izraele!“
„A teď tu špatnou: Nesesmilníš tam zůstalo.“
Náš pokus skončil na pouhých osmi přikázáních (sedm „noachitských“ plus „úcta k rodičům“). Jakou má šanci být přijat eurounijními politiky? Iluze si rozhodně neděláme. Skepse je snad přímo domovem ve střední Evropě. Kde jinde by si pochutnali na uvedeném vtipu, aniž by jej aktualizovali? Evropští politici přece nemohou akceptovat desatero, osmero ani sedmero, protože ve všech případech tam zůstalo „nepokradeš“! A „nesesmilníš“ ke všemu ještě také.

Důrazy
Evropská ústava může být pouze štíhlá, jasná a spravedlivá.
Evropa by měla být založena na zachovávání osvědčených etických hodnot a principů.
Nejlepším euroatlantickým svorníkem by bylo dodržování hodnot a principů odvozených z desatera.
Desatero a sedm noachitských přikázání mohou tvořit základ Evropské ústavy.

Souvislost
Judaismus, křesťanství, islám a antická tradice tvoří základy evropské civilizace.
Evropští monoteisté akceptují znění desatera.
Již ve 2. století bylo desatero vzhledem k jinověrcům upraveno na sedmero přikázání.
Odkaz na sedmero „noachitských“ přikázání je součástí legislativy USA.
Euroatlantická civilizace bez dodržování etických hodnot a principů nemá do budoucna šanci.

Box:
Porovnání desatera a sedmi noachitských přikázání (jedno z možných řazení, znění a srovnání těchto dvou kodexů)

Deset Mojžíšových přikázání Sedm noachitských přikázání
1. Nebudeš mít jiných bohů 1. Zákaz modloslužebnictví
2. Nezobrazíš si Boha
3. Nezneužiješ Boží jméno 2. Zákaz rouhání
9. Nebudeš křivě svědčit
4. Svatý je den odpočinku
5. Úcta k rodičům
6. Nezabiješ 3. Nezabiješ
7. Nezesmilníš 4. Zákaz incestu
8. Nepokradeš 5. Nepokradeš
10. Nebudeš chamtivý
6. Zákaz krutosti
7. Ustavení soudů

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče