Příběhy vycucané ze skutečnosti

14. února 2008, 18:39 - (red)
14. února 2008, 18:39

Poptávka světového filmového trhu se míjí s českou nabídkou

Seshora vypadá Potsdamské náměstí v Berlíně jako prkénko plné sýrů. Jeden je půlkulatý a bílý, druhý trojúhelníkovitý a červený. Jeden má hrany ostré jako břitva, druhý je má laskavě zaoblené, aby celá ta futuristická koláž hermelínů a rokfórů vypadala trochu lidsky. A kousek dál vedle paláců zůstal v proluce prázdný prostor po Berlínské zdi.
Francouzská filmová společnost The Coproduction Office (natočila film, který loni vyhrál v Cannes) si tu nechala smontovat squatterskou buňku, nad níž je na zdi činžáku pověšen velký červený portrét Che Guevarry. Před buňkou stojí otlučený kadilak, ve kterém jezdil bolívijský vůdce, a před ním se fotografují skupiny lidí. Možná i proto, že Guevarra jde opět do módy, jak ještě uvidíme.
A právě tohle je Potsdamské náměstí: na jedné straně prosklené mrakodrapy, nákupní pasáže a věčný oheň ve skleněném jehlanu před nejluxusnějším evropským kinem - Palácem Berlinale. Na druhé straně squatterský kout filmového anarchismu, který v Berlíně ještě zbývá jako jizva na švu po dvou oddělených Berlínech. Poblíž atriového Sony Centra s restauracemi a kiny se dokonce záměrně uchovávají její zbytky jako připomínka studené války. A u těhle zbytků mávají sovětskými vlajkami dva prodavači suvenýrů odění do uniforem socialistické východoněmecké armády.

Mučit a prosím nefotit.

Strach ze železné opony býval černou můrou západoberlínského festivalu Berlinale, později zase festivaloví hosté jezdili k demontované berlínské zdi odlupovat kusy hrubozrnného betonu. Euforické období však bylo poměrně krátké. Od poloviny devadesátých let opanovaly festival diskuse o válce v Zálivu, Jugoslávii a v Iráku, o terorismu a o hrozbě globálního hladu. Hollywoodské hvězdy, například Dustin Hoffman, tu otevřeně varovaly před americkou invazí do Iráku. Festival uvedl řadu filmů z té části světa, kde se dnes píšou dějiny – z Izraele, Palestiny, Pákistánu, Indie nebo severní Koreje.
Letos se válka v Iráku vrátila na scénu opět, tentokrát v podobě soutěžního filmu Standard Operation Procedure význačného amerického dokumentaristy Errola Morrise. To, že přímo v soutěžním, tedy nejviditelnějším programu prestižního festivalu je uváděn dokument, o něčem svědčí. Přinejmenším o tom, že určitou část diváků stále víc zajímá, co se kolem nás skutečně děje, nikoli příběhy vycucané z prstu. Nebo o tom, že hraný film a dokument se stále více sbližují. Na novinářském představení Morrisova filmu to někteří novináři nevydrželi. Buď odešli, nebo si skrývali obličej v dlaních. Přitom právě novináři jsou odchováni současným drastickým filmem více než kdo jiný, virtuální násilí je pro ně takřka denní chléb a krev považují za zvláštní druh limonády. Standard Operation Procedure popisuje okolnosti, které vedly k mučení mnohdy nevinných iráckých vězňů ve vězení Abú Ghraib na podzim roku 2003. Morrisovi se podařilo získat výpovědi několika klíčových svědků, většinou příslušníků americké vojenské policie. Důstojník Charles Graner, který byl patrně mozkem nejhrubší šikany a později byl odsouzen na deset let, ve filmu na pokyn CIA vystoupit nesměl. Většina amerických vojáků si na mučení vzpomíná v poměrně dobrém rozmaru a ani dnes ničeho nelituje. Jeden z nich říká: „Nebýt fotografií, nikdo se o tom nedozvěděl. Můžete mučit lidi, ale nesmí to nikdo zachytit.“ Ve filmu vypovídá i Sabrina Harmanová, která nejen fotografovala, ale zapisovala si typy mučení do deníku, který se stal také součástí filmu. Jak se fotografie dostaly ven, je dodnes nejasné. Jisto je, že obrázky vypálené na cédéčku se kopírovaly a prodávaly dál, až je někdo z britských vojáků nabídl médiím.
V Morrisově filmu vystupuje i Lynndie Englandová, známá z fotografií, na nichž vodí irácké vězně na vodítku. Dnes je mimo službu. Ve filmu vysvětluje, že vše dělala z lásky ke Granerovi. Film se snaží oddělit, které mučení patřilo ještě do kategorie Standard Operation Procedure (tedy povolené vyšetřovací metody) a co byl už zločin. Například Iráčan, jehož známe z fotografií a jenž stojí na krabici, má na sobě kapuci a k jeho rukám vedou elektrické dráty pod napětím, byl vyšetřován v rámci SOP, šlo o legální proceduru v rámci povoleného nahánění strachu. Řezání vězňů noži, nucení ke kolektivní masturbaci či orálnímu sexu, štvaní psů na vězně, mučení pomocí mravenců a pomočování krvácejících či umírajících byl už zločin. Většina pachatelů však odsouzena nebyla kvůli nedostatku důkazů. Věc však uzavřena není. Jeden z vojáků je například vyšetřován, že pořídil fotografie mrtvého Iráčana, zabitého CIA. Je zajímavé, že bývalí vojáci, kteří ve filmu vystupují, jsou schopni přesně popsat a reflektovat, co se tehdy dělo. Mluví bez zadrhnutí, někteří popisují mučení, jako by vzpomínali na dobrý oběd. Nikdo si nesype popel na hlavu. Většina z nich lituje především toho, že si mučení vězňů zaznamenávali. Film naznačuje, že ani Graner nebyl ve věci sám, že vše musel mít posvěceno od tehdejšího amerického ministra obrany a že k podobným praktikám patrně dochází na mnohých dalších místech po Iráku i jinde, ale nikdo tam nefotografuje.

Jak pracuje konkurence.

Festival však také ukázal, že propast mezi filmy, které jsou schopné nasvítit dnešní svět a myšlenkově chatrnými takzvanými star filmy se bohužel prohlubuje z několika příčin. Filmový průmysl ničí rozsáhlé pirátství, zisky filmových společností klesají. V hlavních kinematografických zemích už jen polovina až třetina diváků platí za lístky do kina nebo za DVD. Návštěvnost v evropských kinech se v roce 2007 opět snížila. Placená internetová distribuce zatím vázne. A tak třeba francouzští producenti hledají odbyt svých filmů v Libanonu nebo Jordánsku, aby vyplnili finanční propad. Na takové filmy však musejí mít movité koprodukční partnery. Pro malé filmy z malých evropských zemí zbývá stále méně mezinárodního prostoru. Proto je logické, že čeští producenti natáčejí stále víc takzvaných hloupých komedií, které na mezinárodním trhu nemají šanci, zato se dají dobře prodat doma. Na letošním Evropském filmovém trhu, který probíhá v rámci Berlinale, se však alespoň odehrála například prezentace zlínského festivalu a koprodukčního trhu dokumentů East Silver, své zástupce tu měl MFF Karlovy Vary, promítalo se několik ambicióznějších českých filmů, například Václav nebo Bestiář.
Je příznačné, že nejvíc filmů dovezli na filmový trh do Berlína francouzští, italští, američtí, korejští, čínští, izraelští, kanadští, argentinští a kupodivu i dánští producenti, většinou tedy ti, v jejichž zemích funguje velkorysé státní zabezpečení filmu. Menší evropské země s horším podpůrným systémem zůstaly poněkud stranou. Přitom se dá se říct, že filmový trh zastínil celý festival. Největší poptávka byla po předkupu chystaného amerického životopisného filmu o Che Guevarovi v režii Stevena Soderbergha a o film o Georgi Bushovi, který točí Oliver Stone.

Prodává se smrt.

Festival, a nejen ten berlínský, se tím dostává do začarovaného kruhu. Na jedné straně potřebuje hvězdy, ty ale většinou reprezentují průměrné, ačkoli dobře prodejné filmy. Na druhé straně se nemůže obejít bez objevných uměleckých filmů, které nejsou k vidění nikde jinde. Poptávka po nich však stále víc vázne. Letos trh projevil zájem jen o několik titulů z téměř dvou set oficiálních festivalových film. Příkladem je „feel-good-movie“ Happy-Go-Lucky významného britského režiséra Mika Leigha o učitelce základní školy, která má ráda školní děti a svou vlastní svobodu. Druhým takovým filmem byly Třešňové květy – Hanami známé německé režisérky Doris Dörieové. Trochu veselý a trochu smutný film o stárnutí. Manželka zemře, muž odjede do Japonska, kde žije jeho syn a kde se snaží najít ztracenou rovnováhu.
Dá se říci, že filmy, které poskytují klíč k pochopení dnešního světa, festival nabídl převážně v sekci Mezinárodní fórum mladého filmu. I když to byly často filmy nenápadné. Japonský film United Red Army v režii Wakamatsa Kojiho ukazuje na historické periodě počátku sedmdesátých let věci, které jsou stále platné. Po americkém obsazení Japonska a importu americké demokracie se v zemi začalo tvořit hnutí odporu, které vyvrcholilo radikalizací univerzit v šedesátých letech a v organizaci komunistických ozbrojených buněk na základě proletářského internacionalismu a diktatury proletariátu. Revoluční vojska studentů měla své základny v horách a spolupracovala s německou teroristickou RAF. Ve skupinách revolucionářů panovaly brutální poměry, tekla krev, za „nesprávné“ názory se střílelo. Cílem bylo revoluční povstání a destabilizace západních zemí, tedy přesně totéž, čeho se dnes snaží dosáhnout jiní teroristé jinými prostředky. Není bez zajímavosti, že mnozí členové tehdejšího hnutí odporu emigrovali do oblasti Blízkého a Středního Východu. Druhý film této sekce festivalu, který stojí za zmínku, je Lví syn australského režiséra Benjamina Gilmoura. Film byl natočen v Pakistánu a pojednává o mladém chlapci Niazovi, z něhož chce otec vychovat nebojácného snipera. Niaz ale touží po tom, aby mohl chodit do školy. Otec, prošlý boji se Sověty v Aghánistánu na straně mudžahedínů, však vzdělání neuznává. „Počítač a televize jsou od ďábla,“ říká. Oba dva tyto filmy přesně a ostře osvětlují historické souvislosti. Jeden ukazuje, že snaha destabilizovat západní společnost trvá od konce druhé světové války, druhý ukazuje terorismus a sniperství jako hrdinskou potřebu mužů, hodných toho jména.

Ne přímo srágora, ale… Berlínský festival byl vždycky oceňován kvůli důležitým filmům, které ťaly do tepny mezinárodní politiky. Na rozdíl od Cannes se tu nikdy nevěnovalo přespříliš pozornosti mezinárodním hvězdám. Od konce devadesátých let, kdy si Berlinale pořídilo zvláštní filmový palác na Potsdamském náměstí s červeným kobercem a lóžemi pro celebrity, však začala hvězdná honička i tady. Pravda, davy čekajících jsou podstatně menší než v Cannes a německý tisk si dovolí napsat, že Filth and Wisdom - filmový debut Madonny, která patřila mezi nejhalasnější hvězdy festivalu - je přece jen „ne přímo srágora, ale je kýčovitý, hloupý, ušitý horkou jehlou, je to jeden z nejhorších filmů festivalu“. Její film byl uveden mimo soutěž. Madonna se v Berlíně postarala o větší rozruch než Rolling Stones, o nichž natočil velmi dobrý dokumentární film Shine a Light americký režisér Martin Scorsese. Postěžovala si, že se jako popstar vždycky snažila dostat blíž k filmu, ale že se jí producenti vždy vysmáli a její filmové nápady odmítli. Další hvězdnou osobností Berlinale byla španělsko-hollywoodská hvězda Penélope Cruzová a bollywoodský idol Shah Rukh Khan. Ten platí v rodné Indii za poloboha, točí několik melodramat ročně, miluje zpěv a tanec a sex ve filmu odsuzuje. Ani film Elegie s Penélope Cruzovou nebyl nic velkého – hraje kubánskou studentku, emigrantku, do které se zamiluje chlípný profesor literatury ztvárněný Benem Kingsleym.

Česká politika na tapetě V mimosoutěžní sekci Mezinárodní fórum mladého filmu se promítal Kouteckého a Jankův Občan Havel. Zahraniční, většinou němečtí diváci, kteří český film hojně navštívili, považují Občana Havla za jeden z nejlepších českých filmů poslední doby. Na film šli především kvůli hlavní postavě. Jak vyplynulo z diskuse, považují Václava Havla za politika evropského formátu, který mimořádně obohatil mezinárodní politickou scénu. Současné české tápání kolem prezidentské volby viděli berlínští diváci přesně v intencích filmu: jako střet „čecháčkovské garnitury s provinciálním pohledem na svět“, o níž ve filmu hovoří Václav Havel, s politikou proevropskou a evropsky významnou.

Radovan Holub, spolupracovník redakce, Berlín

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče