Přestupní stanice

16. prosince 2011, 16:11 - Blahoslav Hruška
16. prosince 2011, 16:11

Zahraniční vědce u nás netrápí jen špatné platy. Svazuje je byrokracie a nejistota, že přijdou o místo

Mexičan Filiberto Hueyotl-Zahuantitla působí ve spořilovské kanceláři Astronomického ústavu Akademie věd poněkud nepatřičně. Mladý badatel v sobě nezapře indiánské geny a spíše než suchého vědce v oboru matematického modelování černých děr připomíná hudebníka, který si sem odskočil od bubínků a Panovy flétny ze Staroměstského náměstí.
Pro mexického postdoktoranda je Praha vůbec prvním zahraničním působištěm, dosud bádal jen doma v Pueble. „Nabídku pracovat v Česku jsem okamžitě bral. V mém oboru je tady vědecká špička, a navíc Praha není tak drahá jako západní metropole,“ říká astrofyzik. Hueyotl-Zahuantitla by mohl být vzorovým příkladem, jak do české vědy nalákat stovky na prestižní evropské projekty zahraničních badatelů ze zemí mimo EU. Takových badatelů tu není mnoho. V Česku stále pracuje jen kolem dvou set vědců z nečlenských zemí sedmadvacítky. Těch unijních může být několik stovek, a zahrneme-li do nich i Slováky, kteří nemají problém s asimilací, musíme počítat s několika tisícovkami. Přesná čísla ale nikdo nemá – vzhledem k tomu, že občané EU nepotřebují žádná víza, nikdo nesleduje, kde přesně pracují. A koneckonců není ani podnětné lovit vědce ve vodách, které jsou díky unijnímu financování tak trochu našimi vlastními. Česko by se mělo zajímat především o badatele z neunijní ciziny. Ti se k nám ovšem nehrnou. Mezinárodní audit Technopolis, který si před dvěma lety nechala zaplatit česká vláda, spočítal, že čtyři pětiny všech vědeckých kontaktů udržujeme právě v rámci Evropské unie.
Hlavním argumentem, proč do Česka vědci příliš nejezdí, jsou peníze: na „západní“ platy nemáme, a tak nám prý chytré mozky mizí na Západ. Jenže na případu Filiberta Hueyotla-Zahuantitly je zřejmé, že horší než špatné finanční ohodnocení je byrokratická mašinerie a zákony, které cizincům znepříjemňují život. Pokud jde o mladé a svobodné badatele, je Česko plně srovnatelné se zahraničím. Relativně levné živobytí dorovnává nižší stipendia a platy. Za rodinu je ale třeba pořádně si připlatit – pokud se do Česka nakonec vůbec dostane.
===== Čekání na razítko =====
„Ačkoli jsem o víza pro syna i manželku žádal v lednu, dodnes nic nedostali. Ještě štěstí, že za mnou mohli přijet alespoň jako turisté,“
krčí rameny mexický astrofyzik. Chybu udělala pravděpodobně česká ambasáda v Mexiku, která badatelovu žádost vyhodnotila jako sloučení rodiny. Na první pohled jde jen o záměnu kolonky v zeleném formuláři žádosti o pobyt. Jenže s fatálními důsledky – zatímco pro rodinné příslušníky vědců platí stejně jako pro vědecké pracovníky devadesátidenní lhůta pro vyřízení, na sloučení rodiny si úřady vyhrazují rovných 270 dnů. Právě ambasády, které jsou prvním styčným bodem zájemce o bádání v Česku, často působí jako brzda. „Stává se, že některá velvyslanectví požadují po vědcích třeba vyplnění žádosti o vízum nebo potvrzení ubytování, ačkoli spadají do kategorie dlouhodobého pobytu za účelem vědeckého výzkumu, která je administrativně mnohem jednodušší. Úředníci na ambasádách občas o existenci takového předpisu ani nevědí,“ říká Viktória Bodnárová, projektová manažerka kanceláře Euraxess, která se pod záštitou Evropské komise v Česku stará o zahraniční vědce. Mimochodem z Bruselu k nám dorazila i směrnice, kvůli které Parlament před čtyřmi lety zavedl snazší cestu pro cizince do českých laboratoří, ústavů a kateder.
Letos se situace nicméně zlepšila i v Česku. Po příjezdu do země už vědci nemusejí potupně stát frontu na cizinecké policii. Agendu na základě novely cizineckého zákona převzaly úřadovny ministerstva vnitra. Kromě vstřícnějších úředníků se změnil i princip povolování pobytu. Už o něm nerozhoduje policie, která má v popisu práce naopak pobyt cizinců znepříjemňovat represemi. Přesto ale zahraniční badatelé leckdy narazí. „Naštěstí máme s ministerstvem gentlemanskou dohodu a vědce posíláme rovnou k jednomu okénku v Praze, kde jejich agendu úředníci ovládají,“ popisuje Bodnárová.
Ani po absolvování úředních formalit ale nemusí být vyhráno. „Bydlím přímo tady v ústavu, takže mám nízký nájem a rodinu z platu uživím,“ pochvaluje si Hueyotl-Zahuantitla. Kdo by ale pomýšlel na to, že v Česku přivede na svět potomka, musí sáhnout hlouběji do kapsy.

Průšvih jménem dítě

Zatímco rodina českého zaměstnance akademického ústavu nebo univerzity spadá do veřejného zdravotního pojištění, děti a manželky cizinců takové štěstí nemají. Pokud badatelova žena zůstane v domácnosti s dítětem, znamená to zaplatit navíc 2500 korun na komerčním pojištění. „Těhotenství je pak opravdu průšvih,“ říká Elena Tulupova z občanského sdružení Amiga, které se snaží o zapojení migrantů do běžného života.
Pojistka kryjící i těhotenství a porod stojí v průměru 5500 korun měsíčně. Má to ale háček – částku je nutné zaplatit na rok dopředu. Jenže složit „na dřevo“ téměř 70 tisíc korun je při průměrném platu vědce bez půjčky nebo pomoci přátel nemožné. Pokud se navíc dítě narodí předčasně, je pro komerční pojišťovny jako budoucí nový klient nezajímavé a rodiče vše hradí v hotovosti. Tulupova, která pochází z Petrohradu a v Česku žije sedmým rokem, upozorňuje na to, že podobné bariéry vedou často k tomu, že se zejména mladí badatelé často rozhodnou odjet na Západ, kde je rodinný život snazší. „Já sama jsem měla zajištěné místo na Technické univerzitě v Mnichově, ale nakonec jsem dala přednost Praze,“ říká ruská vědkyně, která se v tuzemsku podílela třeba na výzkumu vlivu kvality ovzduší na genetické změny. Čeština je jí sice blízká, upozorňuje ale na to, že blízkost jazyka může hrát roli jen pro ty, kteří se chtějí rychle a intenzivně zapojit do života většinové společnosti. „Výzkum beztak probíhá v angličtině a je jedno, jestli sedíte v Praze nebo jinde v Evropě,“ zdůrazňuje Tulupova. Relativně mizivý význam češtiny v práci dokazuje ostatně i skutečnost, že třetí badatelskou menšinou ze zemí mimo EU jsou v Česku Indové.
Elena Tulupova uznává, že právě pro vědce z bývalých zemí Sovětského svazu je Česko lákavou destinací. „Zvláště v přírodních vědách jsou tu špičková pracoviště. A není tu taková konkurence jako na Západě,“ zdůrazňuje. „Zájem českých studentů pracovat ve špatně placeném výzkumu kromě toho opadá,“ dodává ruská badatelka, která přednáší na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Ukrajinská liga

I její někdejší kolegyni Ukrajinku Olenu Beskidovou mrzí, když se píše o úpadku české vědy a mizerných platech. „Tady si mohu dovolit jet jednou za rok na dovolenou, to bych v Kyjevě nemohla,“ říká pracovnice Ústavu experimentální medicíny AV ČR. A hned dodává, co pro ni byl přelomový okamžik, který znamenal dát vale ukrajinské vědě. „Do Česka jsem odešla poté, co můj ústav začal vyrábět šampony pro farmaceutické firmy,“ vypráví Beskidová, která zastupuje vůbec nejpočetnější „menšinu“ v české vědě. Odejít do zahraničí je často jedinou šancí, jak si udržet rodinný život. Průměrný plat na Ukrajině se pohybuje v přepočtu kolem 7500 korun. Většina vědců na něj ale ani nedosáhne a zvláště v humanitních vědách, které na rozdíl třeba od chemiků nebo fyziků nemohou získat přízeň velkých firem, je bádání luxusním koníčkem.
Zatímco třeba pro ruské nebo ukrajinské badatele se může Česko jevit jako ráj vědců, v mezinárodním srovnání země silně pokulhává. Blízkost mentalit a snadná cesta za příbuznými domů jsou nakonec pro zahraniční posily českých univerzit a akademických ústavů z postsovětského prostoru hlavním důvodem, proč u nás pracovat. Což je na zemi, která chce lákat na špičková vědecká centra placená z evropských grantů, chabá útěcha.
Ze všeho nejvíce chybí Česku představa, jak vědcům ze zahraničí v záplavě nabídek ze západní Evropy vůbec říct, co jim život a práce u nás může nabídnout. Drtivá většina badatelů sem totiž přijíždí na základě osobního pozvání. Pokud by se měli spoléhat na to, jak nabídku míst v české vědě v cizině propaguje stát, nepochodili by. „Dotazovaní vědci si stěžovali na netransparentnost v získávání místa a nedostatek otevřenosti na pracovním trhu jako na silnou bariéru pro vysoce kvalifikované výzkumníky,“ konstatuje mezinárodní audit Technopolis.
Jediný státem posvěcený projekt, který měl cíleně „odchytávat“ mozky v zahraničí, vláda před rokem zrušila. A to přesto, že program Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, který běžel sedm let, dokázal nalákat 1800 odborníků a zhruba stejný počet jejich rodinných příslušníků. Ministerstvo práce a sociálních věcí ale čísla ani pochvalná hodnocení od neziskových organizací nezajímala. Argumentem nebyl ani fakt, že celý projekt vyšel velmi levně. Loni za něj erár zaplatil pouze 1,4 milionu korun, což je částka, která se jinak platí za lepší propagační leták. Přestože zájem o působení v Česku neustával a univerzity i Akademie věd bily na poplach kvůli odlivu českých mozků do zahraničí, ministerstvo práce se vymluvilo na krizi a vzkázalo, že práce už není.
Cílem projektu, který zaštítila Mezinárodní organizace pro migraci, přitom bylo fachmany z třetích zemí nejen do Česka dostat, ale především je tu udržet. A právě s tím, abychom kvalifikovaným lidem uměli nabídnout nějakou perspektivu, má české věda největší problémy. Markantní je to zejména u postdoktorandů, tedy těch, které by si český zaměstnavatel měl předcházet jako nadějné síly. A to se naděje. Dokud jde jen o čtvrtúvazek a stipendium na fakultě k tomu, je spolupráce výhodná pro všechny: nikdo nezaplatí moc a na život v Česku to stačí. Plné místo se ale hledá těžko.

Příliš mnoho nejistoty

Stejné problémy jako mladí výzkumníci ale mají i „hotoví“ vědci s rodinami. Pracovní místo zaručené obvykle maximálně na dva roky pro ně není v atmosféře, kdy se ve vědě peníze především krátí, příliš lákavé. Potvrzuje to i hodnocení Technopolisu. „Příliš mnoho nejistoty je velkou překážkou pro profesionály ve středním věku a jejich rodiny. Částečně to zdůvodňuje praxi, kdy zaměstnavatelé preferují krátkodobé návštěvy namísto dlouhodobých úvazků,“ napsali auditoři. Ani bádání ve špičkovém oboru, který je „in“ a dokáže na sebe navázat sponzory, ještě neznamená nějakou jistotu. Příkladem může být Centrum nanotechnologií a materiálů pro nanoelektroniku, společný projekt Karlovy univerzity a Akademie věd, kde působila Nataliya Goncharuková. Šestiletý a výtečně hodnocený projekt, který od státu dostal téměř 100 milionů korun, ovšem za dva týdny končí. A s ním i někteří badatelé. „Momentálně si hledám práci a na povídání o zahraničních vědcích bohužel nemám čas,“ napsala Nataliya Goncharuková týdeníku Euro. Obavy ze ztráty pracovního místa dokládá i průzkum agentury Euraxess. Plná třetina ze stovky dotázaných vědců v Česku uvedla, že pociťují velkou nejistotu a přístup zaměstnavatelů je trápí více než to, že ve volném čase těžko hledají někoho, s kým by si mohli popovídat o jiných než pracovních problémech.
Lehce tedy může dojít k tomu, že nadějní badatelé v tuzemsku získají zkušenosti ve výzkumu a pojedou tam, kde se na ně nikdo nebude dívat jako na gastarbeitery z Východu, nebude jejich působení vymezovat délkou grantu, a ještě je lépe zaplatí. „Česko je momentálně tranzitní zemí mezi Východem a Západem,“ potvrzuje Viktória Bodnárová. Pro zemi, která si dala za cíl nalákat na celkem šest elitních vědeckých center placených z peněz EU špičkové výzkumníky, není renomé čekárny na lepší nabídku zrovna dobrou vizitkou.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče