Překvapení mimo centrum

29. září 2008, 08:00 - Milan Ballík
29. září 2008, 08:00

RESTAURANT MOZAIKA - Letošní léto bylo pro gastronomii nešťastným.

Prazvláštní prázdninová sezona nepřinesla kýženou návštěvnost, řada restaurací je na kolenou, některé zanikly. O to více je třeba ocenit ty, které se sice otřásly, ale dále drží vlajku kvalitních služeb, tím spíše, leží-li mimo frekventované centrum metropole. Už pátým rokem mezi ně patří Restaurant Mozaika.

Pražskou restauraci Mozaika najdete v jedné z postranních ulic odbočujících z Vinohradské, zkraje náměstí Jiřího z Poděbrad. Chvíli mi trvalo, než jsem objevil nenápadný vchod. Sestupuji do jakéhosi salonku, kde se chystám usednout a vyčkat doby, kdy mi bude přidělen stůl. Číšník však byl rychlejší, než jsem se stačil uvelebit ve fotelu, už je zde a usazuje mne.

Jednoduše pojednaný lístek – co do provedení – není příliš obsáhlý ani nabídkou, což mi vyhovuje. Jídel není mnoho, jsou však umně vybraná a zahrnují uspokojivou, dostatečně pestrou výseč z osvědčených mezinárodních receptur – i surovin. V minutě mám výběr hotov, objednávám a pátrám po lokálu, jak je mým zavedeným zvykem.

Mozaika není podnik, který by vás uchvátil a „posadil na zadek“ svým vzhledem. Je však dobře odvedený, se střízlivým, zajímavým, nijak extravagantním výzorem. Kratší stěny a žebra klenboví jsou v antukovém odstínu, ostatní plochy mají ladění v barvě zralého šampaňského. Dlouhý bar, nízké pódium s pár stoly, poctivá dřevěná podlaha, vše osvíceno jen zpola zářícími textilními svítidly. Na stěnách jsou k vidění obrazy „rozněcující vášeň“ – u mne zabraly po třetí „dvojce“ – a všechno to navozuje příznivou, lehýnce rozvernou náladu.

Zaměřeno na kuchyni

Už při pohledu na první třetinu večeře se ukázalo, kde je síla Mozaiky. Je to kuchyně. Domácí paštika zaujala už vůní a také servisem. Na oválku, v malém timbálku se černá „poklička“ ze želatiny s mandlí místo ucha, kryjící samotnou paštiku. Vedle, v jakési dvojmisce, připomínající rozpukávající ňadérka mladičkých slečen, jsou navrstveny mangové chutney a brusinkový kompot.

Prolamuji krustu, dobývám se pod ni a s radostí shledávám silnou, čistou vůni i příjemnou, svěží barvu. Krémovitá, jemná hmota je dobře roztíratelná a s mírně ožahlou ciabattou skýtá oblažující sousto. Hutná, mírně nasládlá a tukem zhutnělá chuť se ve spojení s tou kterou přísadou chová pokaždé trochu jinak. Zatímco sladké mango celou kompozici jakoby „uspává“ a podporuje mocný masový dozvuk, s brusinkami je to jiné, živější řekl bych. Svým razantním projevem naopak vyburcují chutě, donutí je oponovat trpkosti a důraznosti lesních plodů. Sametový, trochu monotónní vjem „rozcuchají“ a zvednou k sebevědomému zakončení. Zcela jistě nepříliš dietní, leč velice chutný a povzbuzující start do „utkání“.

Čas, který je mi dopřán před hlavním chodem, je opravdu krátký. Všechno tu běží jako na drátku a číšníci, i když nejsou vidět – barva jejich košil totiž splývá s nachem zdí – jsou všudypřítomní a z „neznáma“ se noří vždy v pravý čas. Přestože se lokál plní stále houšť, zvládají plac s přehledem a profesionálně. Jen, budiž mi odpuštěno, chybí mi pohled na ladnou, elegantní servírku.

Záchod pro trpaslíky

Právě tak z neznáma a nečekaně se objevuje vrchní a předkládá mi druhý, hlavní chod. Jehněčí panenka se zeleninovým kuskusem, pita chlebem a omáčkami z máty a rajčat – to zní zajímavě a také to tak vyhlíží. Rozevřená dlaň v hnědé rukavici, s prstíky překrývajícími kupku kuskusové kaše, tak se jeví tenké „ocásky“ droboučkých panenek. Odkrytou stranu kopce pokrývá porost, markýrovaný listy rukoly. Ještě dále k okraji pak strmí do výše „hranice“ pita chlebů, vlastně spíš placek, srovnaných do trojúhelníků. Ovšem hodně originální je servis omáček. Na volné ploše talíře stojí dvě prazvláštní misky s červeným a bělavým obsahem. Dere se mi na mysl jediný možný popis jejich tvaru, ten ale nelze použít, nebo snad ano? Trpasličí záchůdečky to připomíná, a to velmi živě, promiňte mi.

Chutě jsou báječné a krásně si vyhovují. Maso, přál jsem si jej „na málo“, tedy rare, je trefeno optimálně. Uvnitř válečku růžově hýří při krájení šťavami, je křehoučké, jemné. Svůj podíl „skopoviny“ v chuti a vůni již si nese, ale jen pranepatrný, jen aby nedošlo k mýlce. Obě omáčky zahrály krásné akordy. Zatímco tomatová se trochu ukrývala za jehněčinou a zpozadí jen přiznávala, ta mátová se prala o vedoucí pozici. Nakonec moudře ustoupila, ovšem s tím, že panence dodala prazvláštní, trochu „mojitovou“ příchuť. Jen ten rum chyběl. Lehce rozpačitý jsem byl zpočátku nad kuskusem. Zvyklý na jeho téměř neutrální, jen lehce obilnou příchuť, bral jsem jej vždy jen jako „plnivo“. Tentokrát mi přišel jaksi důrazný, nakyslý i mírně pikantní. Připravený se zeleninou – své si odvedla cuketa, znát byla i paprika – získal díky jim dílem jejich chuť a nebyl pouhým dodavatelem kalorií. Aktivně se podílel na kompozici chuti. I když mi zkraje trochu vadil, zvykl jsem si a s posledními sousty v něm našel mírné zalíbení.

Méně je někdy více

Dosud velmi příjemný a útěšlivý průběh pořadu jídel umocnila závěrečná partie, dezert. Horké maliny zapečené s mascarpone vyrostly v báječně chutnající směs, která se stala rovnocenným partnerem předchozím položkám mého menu. Z bělavé plochy smetanového sýra se k povrchu derou jednotlivé plody malin, všechno voní žárem, létem a mlékem. Sebevědomou, adstrigentní až drzou chuť ovoce báječně – s noblesou, nijak násilně – vracel do patřičných poloh hedvábně jemný sýr. Neuzurpoval, počkal si a v pravou chvíli zahrnul maliny svým všeobjímajícím, sametovým pláštěm. Krásně tak připravil finále, které odeznělo v příjemné souhře až aristokratického dozvuku.

Pokud bych měl něco k vytknutí, bylo to množství. Tolik sýra a malin nešlo zkonzumovat, leda by jeden riskoval detonaci útrob. Nechával jsem zbytek té dobroty odnést s těžkým srdcem, ale dojíst ji bylo nad mé síly.

Dobrou náladu nerozhodil ani účet. Zněl na 979 korun – s báječným Teturovým portugalem, který se krásně snesl s paštikou a zvládl i jehně, a nezbytným digestivem. Bez zaváhání jsem sumu vyplatil s pocitem, že jsem dostal víc, než zač zaplatil. Bylo potěšující zjistit, že samotné centrum přestává být jediným místem, kde se vyskytují restaurace vyššího ranku.

I když třeba nehýří oslňujícím interiérem, Mozaika je oázou dobré kuchyně a milého posezení. A, což je zvláště sympatické, především domácí klientele a v Praze nasídleným cizincům. Nestojí tedy na turistech. Navíc nabízí až marnotratně hned tři lístky – denní polední menu, týdenní lístek a stálé menu s pravidelně se měnící vložkou specialit. Pokud bych měl srovnat ambiente hospody a její kuchyni, vítězství by šlo za kuchařem. Což je dobře, obrácený gard zdaleka tolik nepotěší.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče