Přehřátá Čína s chladnou hlavou

23. února 2011, 06:41 - Jaroslav Čech
23. února 2011, 06:41

Na tržišti senzací se rozšířila zpráva, že čínská ekonomika se stala druhou největší po Spojených státech. Zjistili to Japonci, kteří se z pomyslné stříbrné medaile v ekonomickém ringu těšili od roku 1967. Zatímco jejich ekonomika dosáhla na konci roku 2010 jen 4 025 miliard eur, ta čínská dospěla ke 4 264 miliardám.

Foto: Profimedia

Žádné fanfáry se však po této skvělé zprávě v Pekingu nerozezněly. Ředitel čínského statistického úřadu si samozřejmě v pozoru odrecitoval, že „těchto výsledků bylo dosaženo díky vedení komunistické strany, našemu obětavému duchu a politice otevírání vůči zahraničí“. Povinný rituál z ideologické vaty, kterou si ještě v české verzi pamatujeme z časů před necelým čtvrtstoletím. Všechno tehdy takovým rituálem začínalo i končilo. V Číně pak ještě v roce 2007, když asijská supervelmoc stanula na třetí příčce a předstihla – po USA a Japonsku bronzové – Německo.

Ale nyní sám vrchní čínský statistik šokoval svět, když ihned po svém holdu vládnoucí státostraně roztočil nadoraz kohoutek studené sprchy: „Musíme se však dívat na tyto cifry s chladnou hlavou,“ prohlásil a dodal: „Jistě, naše celkové HDP je sice impozantní, ale obyvatelstvo příliš početné (1 300 miliard lidí), takže s HDP na hlavu nejsme v mezinárodním srovnání ani na stém místě.“ A bylo to venku.

Hejno vampýrů

Průměrný příjem na Číňana a rok činí 3,3 tisíce eur, zatímco Japonci inkasují za stejné období na hlavu bezmála desetkrát (29 tisíc eur, zhruba 42 tisíc dolarů) a Američané v průměru šestkrát víc. Nebo ještě jinak: V paritě kupní síly jsou na tom dnes Číňané stejně jako Japonci před 50 lety a Američané před celým stoletím. Jak je možné takovou zemi pokládat za ekonomickou supervelmoc? A proč se pořád tisknou skoro xenofobní knihy, jejichž prototypem je práce Luca Richarda a Philipa Cohena „Vampýr Dálného východu: jak nám Čína vnucuje svůj zákon“ (Paříž 2010)?

Je pravda, že transformace posledních 30 let učinila Čínu světovým lídrem v řadě výrobních odvětví (hračky, textil, hodinky, počítače, telefony). Vyrábí se tam pětina veškeré elektroniky světa a polovina všech mobilních telefonů. Čína zcela určitě objemem své produkce letos předstihne Spojené státy. Zároveň je však tento „vampýr“ velmi pevně integrován do světové ekonomiky. Jde o nosný pilíř globálního trhu a nikoli o „žluté nebezpečí“ v konkurenčním smyslu. Stále častěji je však užívána takřka koloniální póza: Čína jako největší věřitel Ameriky, jako aktér protizápadní měnové války s ďábelsky podhodnoceným jüanem, jako prohnaný investor…

Podstatné je něco jiného: Čína může být a je světovým výrobcem telefonů, ale telefonů Nokia, Samsung, LG, Sony… Co to přesně znamená? Pěkným příkladem je iPod Apple, věhlasný produkt „páté generace“. Pevný disk vyrobila japonská Toshiba, čipy americké firmy Broadcom a PortalPlayer, paměťovou kartu jihokorejský Samsung. Tyto sofistikované komponenty dávají doma Číňané jen „do kupy“. Jejich vlast je naše montážní hala. Jeden iPod se v USA prodával za 300 dolarů (a „dramaticky“ prohluboval schodek obchodní a platební bilance). Nejvíc ze hry však získal Apple (80 dolarů), zatímco v Číně zůstaly z každého kusu pouhé čtyři dolary. A z nich na mzdy zaměstnanců jen jeden dolar a 50 centů. Kdo koho vlastně vysrkává?

Podobně strukturují svůj čínský out-put všechny firmy americké, evropské (jen francouzských tam působí čtyři tisícovky), japonské… HP, Nintendo, Motorola, Lafarge, Alstom, Airbus, Volkswagen, Toyota, Nissan… Anebo tchajwanský Foxconn, známý svým pracovním tempem a přečetnými sebevraždami čínských zaměstnanců.

A celé to hejno korporátních vampýrů do světa občas volá: Chyťte vampýra!

Zaslíbená země

Ve skutečnosti Západ Číňany potřebuje nejen jako levné „lidské zdroje“ v montážní halách, kupce svých dluhopisů, skladníky tvrdých měn a snad i jako „obraz nepřítele“. Číňané slouží dobře i jako renomovaní viníci růstu cen na komoditních burzách, kteří konečně už mají na maso (a za jejichž rozvojový apetit se mohou schovat spekulanti v Chicagu). Avšak především naléhavě potřebujeme tamní koupěschopnou poptávku pro naše (západní) exporty a ekonomický růst.

I nepatrné procento příslušníků středních a vyšších vrstev ve skoro jeden a půl miliardové populaci totiž automaticky vytváří obrovský trh. Odhaduje se, že čínská transformace vygenerovala střední vrstvy v počtu 60 až 150 milionů lidí. Jako kdyby si všichni lidé z jedné další Francie až ze dvou Němecek mohli každý koupit například škodovku. V Číně dokonce vzniká prostor pro kupní sílu, která hravě dosáhne na luxusní zboží; je tam už 128 dolarových miliardářů (v USA je jich 408). Podle časopisu Forbes se majetek 400 nejbohatších Číňanů zvýšil za pouhé dva roky (2008–2009) ze 173 na 314 miliard dolarů.

Co s tím má společného Česká republika? Mnoho. Jsme článkem řetězce ekonomických silokřivek, které vedou z Prahy do Berlína a z Berlína do Pekingu. Německo je bezkonkurenčně nejvýznamnějším evropským exportérem do Číny a Česko je produkční rezervou Německa. Spirála vede vzhůru, do země zaslíbené.

Je tu jeden problém. Takovou naději může zmařit sociální neklid na cílovém trhu, zbrázděném propastmi mezi lidmi. Desetina nejbohatších Číňanů ovládá dvacetkrát větší díl HDP než 10 procent nejchudších. „Měšťáci&ldqu
o; si vydělají třikrát víc než „sedláci“; rozdíl mezi čínskou agrární existencí a životním stylem urbanizované populace připomíná kontrast mezi evropským středověkem a novověkem. Podíl spotřeby domácností na čínském HDP za posledních osm let poklesl ze 43 na 35 pro-

cent, zatímco v růstově přehřáté zemi řádí inflace. A pozorovatelé pochopili hned, proč se dnes po zadání slova „Egypt“ do vyhledávače objeví čínským internautům suchý úřední nápis : „V souladu s platnými zákony a směrnicemi nelze výsledky tohoto vyhledávání zobrazit.

Podobné obavy vedly zřejmě nejvyššího šéfa čínské statistiky k tomu, aby se postavil k dalšímu ekonomickému vítězství své země s chladnou hlavou a odvážil se skeptických – zkraje již citovaných – slov. Tamní blogeři uvažují podobně: „Jak může být Čína druhou nejsilnější ekonomikou, jestliže zde děti žebrají v ulicích?“ zeptala se značka „HanHan“. No, nemůže.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče