Přeběhlíci

18. prosince 2008, 14:16 - Petr Nováček
18. prosince 2008, 14:16

Kvůli sedmi nezařazeným poslancům funguje Poslanecká sněmovna jako loterie

Nikdo na mne netlačil, opravdu ne, rozhodl jsem se odejít sám, dušoval se Michal Pohanka po složení poslaneckého mandátu. Minulou středu, na 47. „mimořádné“ schůzi sněmovny, mandát převzala Irena Kočí a na rozdíl od Pohanky hned hlasovala jako loajální poslankyně ČSSD. Opozice má od té chvíle ve sněmovně 97 hlasů, zatímco koalice o jeden míň. A poněvadž se sedm nezařazených poslanců – tři původem z ČSSD, dva z ODS a dvě od „zelených“ – případ od případu přiklání v různém poměru ke koalici a k opozici, v dolní komoře to funguje jako v loterii.
Za první republiky se obvykle mnohačetné koaliční vlády v takové nejistotě neutápěly. Masarykova republika převzala německý vynález takzvaných vázaných kandidátek. Do Poslanecké sněmovny i Senátu Národního shromáždění nemohl nikdo kandidovat sám za sebe, nýbrž jen na kandidátní listině některé politické strany, s níž pak byl doslova „svázán“. Jak? V Ústavní listině ani ve volebních zákonech Republiky československé o tom sice nebyla zmínka, leč v praxi zařazení na volební kandidátku předcházel podpis bianco reversu, v němž se kandidát a potenciální poslanec či senátor vzdával mandátu. Nastala-li později situace, že v Národním shromáždění nedbal pokynů své stranické centrály nebo se zapletl do aféry, jež stranu kompromitovala, její předseda na bianco revers doplnil aktuální datum a odeslal listinu sněmovně. Byl to však mimoústavní postup, a proto se sem tam nějaký poslanec či senátor vzpříčil a mandát držel dál. V takovém případě se „jeho“ strana obrátila na volební soud. A ten ho mandátu zbavil, poněvadž „přestal být z důvodů nízkých a nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen“. Volební soud byl jmenován z odborníků navržených parlamentními stranami, a dával tedy za pravdu jim, a nikoli rebelujícím poslancům.
Když ve druhé polovině roku 1992 vznikala narychlo Ústava České republiky, z prvorepublikového vzoru převzala pro volby do sněmovny „vázané kandidátky“, naštěstí však nikoli institut volebního soudu. Dnes mandáty nepatří stranám, nýbrž poslancům a senátorům, kteří jsou povinní se řídit ústavou, zákony republiky, svým nejlepším vědomím a svědomím, a nikoli příkazy stranických sekretariátů. Omezuje se tím nebezpečí partokracie čili nadvlády stran. To byla genetická vada první republiky způsobující neopravitelné vady jejího politického systému a také chronickou krizi jejího parlamentarismu.
Relativní nezávislost poslanců a senátorů na stranách, jež jim dopomohly k mandátu, má však i stinnou stránku. Je jí přeběhlictví, po roce 1992 cudně nazývané „parlamentní turistika“. Z její historie připomeňme „rozchod“ poslanců Liberálně sociální unie v letech 1992 až 1996, „překabátění“ ortmanovců z komunistů na poslance strany Levý blok, přechod sociálního demokrata Tomáše Teplíka hned po volbách 1996 do ODS a vlivného poslance ČSSD Jozefa Wagnera na stranu Klausovy, původně menšinové vlády, přestup poloviny zákonodárců ODS do vznikající Unie svobody (US) zkraje roku 1998 či pár let na to Petra Kotta od „modrých ptáčat“ rovněž do US-DEU. Parlamentním stranám a jejich voličům se nelze divit, nemají-li pochopení pro nedostatek loajality, ba leckdy i jen obyčejné lidské slušnosti takových „turistů“. Vždyť jim pomohli k mandátům se slušným zaopatřením a oni jim na oplátku prchli takříkajíc od společného stolu a lože! Přesto si až na KSČM zatím žádná parlamentní strana netroufla přihlásit se veřejně k tomu, aby mandát patřil straně, jíž by jej musel přeběhlík odevzdat.
Přeběhlictví samozřejmě problémem je. Zejména změní-li se v jeho důsledku poměr sil ve sněmovně v rozporu s výsledky voleb. Ty v červnu 2006 skončily levo-pravou remízou 100 ku 100 mandátům, marným hledáním kompromisu a tím, že první Paroubkovu vládu sněmovna poslala k šípku. Dohoda o toleranci, kterou v lednu 2007, prý ve snaze pomoci skoncovat s politickou nestabilitou, uzavřeli za ČSSD zvolení poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka s předsedy ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, změnila volbami daný nerozhodný poměr sil na 98 ku 102 hlasům v neprospěch levice. Umožnila Mirku Topolánkovi sestavit pravo-středovou koaliční vládu a získat pro ni ve sněmovně sice těsnou, leč podporu. A když pak byla ODS při letošní únorové prezidentské volbě s Klausem v úzkých, Melčáka a Pohanku, kdo ví proč a zač, následovali do koaličního tábora poslanci ČSSD Evžen Snítilý a Petr Wolf.
Čím však kdo zachází, tím také schází. Koaličním stranám připravila ČSSD na podzim dvojí volební porážku a hle, jistí hoši jako by se začínali „vracet z vandru domů“. Pohanka se vzdal mandátu, aby otevřel cestu k dohodě mezi ČSSD a ODS. Lze očekávat, že natolik inteligentní příklad loajality zatím sice oběma směry, neb vítězství ČSSD v příštích parlamentních volbách není dosud jisté, najde následovníky. Kterépak asi?

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče