Právo a spravedlnost

05. listopadu 2007, 00:00 - Ondřej Peterka, Magdaléna Vyškovská
05. listopadu 2007, 00:00

Daně a zákony Ani v zemi vonící vínem není podnikání hrou bez pravidel. Na české firmy zde číhá řada legislativních nástrah, místní byrokracie navíc dodržování zákonů důsledně kontroluje a vymáhá. A protože řešení sporů v zahraničí vyjde většinou velmi draho, je základním pravidlem poctivá domácí příprava. Čeští podnikatelé mají při vstupu na francouzský trh dvě hlavní možnosti. V prvé řadě využít základního evropského práva na volné usazování a založit si zde jednu z obchodních společností podle francouzského práva, případně organizační složku. Vzhledem k vysoké finanční a časové náročnosti této varianty však bude většina podnikatelů minimálně zpočátku preferovat takzvané přeshraniční poskytování služeb. Na následujících řádcích proto představíme základní povinnosti související s touto volbou, shrneme také některé právní aspekty obchodování s francouzskými klienty a podíváme se i na řešení sporů a vymáhání případných pohledávek. Český živnosťák stačí V souladu s evropským právem se volným pohybem služeb rozumí právo českého podnikatele poskytovat ve Francii dočasně služby za stejných podmínek, jaké platí pro podnikatele místní. Musí však být omezena délka jejich trvání, pravidelnost i kontinuita. Poskytování služeb je proto obvykle realizováno na základě jednorázové zakázky českého subjektu ve Francii. Výhodou tohoto režimu je, že služby jsou poskytovány na základě živnostenských oprávnění získaných v Česku. V každém případě je nutná důkladná příprava podnikatele na realizaci takové zakázky, započatá s dostatečnou rezervou před zahájením prací. Jejím prvním krokem by mělo být uzavření písemné smlouvy týkající se dané zakázky. Ta bude prokazovat, že se jedná pouze o jednorázovou činnost, a nikoliv o zmiňované usazení. Dále je při poskytování služeb nutné dodržet některé další normy, které platí i pro podnikatele francouzské. Jedná se zejména o podmínky dané lokálním pracovním právem, technickými normami a normami kvality, pojištění odpovědnosti a majetku a v neposlední řadě podmínky dané pro veřejné zakázky. Protože s přeshraničním poskytováním služeb úzce souvisí i vysílání pracovníků do ciziny, nezbytná je návštěva podnikatele na příslušné české správě sociálního zabezpečení, kde si pro své zaměstnance zažádá o vydání formulářů E 101. Těmi potom zaměstnanci vyslaní na maximálně 12 měsíců prokazují francouzským úřadům, že podléhají sociálnímu zabezpečení a zdravotnímu pojištění v České republice. Zmíněný formulář včetně karty zdravotního pojištění by měl mít zaměstnanec pro případ kontroly vždy u sebe. Se Švarcsystémem za mříže Co se týče pracovního práva, zde podmínky vycházejí ze Směrnice 96/71/ES. Francie sice nepatří mezi státy, které při poskytování služeb vyžadují pracovní povolení, před zahájením aktivit však musí český podnikatel nahlásit francouzské inspekci práce mimo jiné seznam vysílaných zaměstnanců. A to včetně jejich jména, národnosti, data uzavření pracovní smlouvy, informací o firmě, zakázce a dodatcích k pracovní smlouvě. V této chvíli je třeba dodat i jedno důrazné varování – takzvaný švarcsystém je podle francouzských úřadů naprosto neakceptovatelný a bývá velmi tvrdě stíhán. V souladu s francouzskými předpisy je nutné vysílaným zaměstnancům zajistit i francouzskou minimální mzdu, příplatky za práci přesčas, příslušně dlouhou dovolenou na zotavenou, odpovídající délku pracovní doby a odpočinku, stejně jako potřebnou bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Malá úleva platí při vysílání kratším než osm dní, kdy některé z uvedených povinností neplatí. Nutno dodat, že dodržování těchto podmínek je v praxi často kontrolováno francouzskou inspekcí práce a nedostatky jsou důvodem významných sankcí. Pokud bude pobyt českých pracovníků ve Francii trvat déle než tři měsíce, musejí navíc získat pobytovou kartu. Dále by měl český podnikatel zjistit, zda služba, kterou poskytuje, může způsobit vznik stálé provozovny. Ta v souladu s česko-francouzskou smlouvou o zamezení dvojímu zdanění vzniká například tehdy, pokud jsou poskytovány služby po dobu delší než devět měsíců v jakémkoliv 15měsíčním období, u stavebních činností jde o měsíců dvanáct. Se vznikem trvalé provozovny souvisí i povinnost podnikatele zdanit své příjmy přímo ve Francii. Zdanění by také podléhaly i příjmy zaměstnanců hned od počátku jejich činnosti.  KDY SE USADIT? Až teprve tehdy, pokud se český podnikatel domnívá, že jeho podnikání ve Francii bude stabilní a dlouhodobé, je reálné nahradit krátkodobé poskytování služeb náročnou a dlouhodobou procedurou usazení. Usazováním se rozumí trvalý výkon činnosti ve Francii, obvykle prostřednictvím založení společnosti nebo organizační složky českého podniku. Takové podnikání je podmíněno zejména naplněním všech podmínek daných pro podnikatele na vnitřním francouzském trhu, uznáním kvalifikace a získáním pracovních povolení pro české zaměstnance. Smlouvy jedině písemně Vedle této právní a daňové problematiky jsou pro podnikatele zásadní i otázky smluvního zajištění obchodů, řešení sporů a vymáhání případných pohledávek. Z praxe lze jednoznačně doporučit, aby podnikatelé uzavírali smlouvy se zahraničními obchodními partnery písemně a do smluv zahrnuli všechny náležitosti daného obchodu. V případě kupní smlouvy zejména druh, jakost a množství zboží, kupní cenu a platební podmínky, odpovědnost za vady, či možnost odstoupení. Důležité je také sjednat si ve smlouvách rozhodné právo a soudy příslušné pro rozhodování sporů. Česky řečeno určit, ve které zemi bude případný soudní spor řešen. Toto počáteční jasné vymezení práv a povinností obchodních partnerů omezuje možnosti procesní obrany stran u soudu a tedy prodlužování sporu. Při uzavírání smluv odkazujících na všeobecné obchodní podmínky jedné ze stran je nezbytné se s těmito podmínkami důkladně seznámit, neboť často obsahují ustanovení, která jsou velmi nevýhodná pro druhou smluvní stranu. To se týká například ustanovení o volbě práva a soudů. Kupní smlouvy s partnery z EU včetně Francie se obecně řídí Vídeňskou úmluvou o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, strany jsou nicméně oprávněny se od ní odchýlit. Při prodeji zboží je nezbytné klást zvláštní důraz na zajištění zaplacení kupní ceny. Ať už pochopitelně bankovní zárukou, dokumentárním akreditivem či inkasem. Vedle toho lze prodávajícímu doporučit využít sjednání výhrady vlastnictví k prodávanému zboží do úplného zaplacení kupní ceny. Soud raději doma V případě, že dojde k obchodnímu nebo občanskému sporu mezi českým podnikatelem a osobou podnikající ve Francii, stává se aktuální Nařízení ES 44/2001 (Nařízení Brusel I.), řešící otázku příslušného soudu. Až na určité výjimky platí, že smluvní strany mají možnost závazně dohodou určit, které soudy budou řešit jejich spor, což lze z hlediska jejich právní jistoty jen doporučit. Pro české podnikatele je ve většině případů výhodnější sjednat příslušnost našich soudů, neboť případný soudní proces v zahraničí je časově i finančně náročnější a vyžaduje podřídit se tamním procesním předpisům. Taková dohoda musí být nicméně sjednána písemně před vznikem sporu. Pokud si strany příslušný soud nesjednají, má obecně pravomoc soud toho státu, kde má žalovaný trvalé bydliště, sídlo nebo místo podnikání. V určitých specifických věcech si žalobce může dokonce vybrat mezi více soudy. Takto lze například v případě sporů vyplývajících ze smlouvy zvolit vedle soudu žalovaného i soud v místě plnění příslušné smluvní povinnosti. V případě, že zahraniční kupující odmítá přistoupit na ujednání o příslušnosti českých soudů, lze doporučit, aby bylo jako místo plnění smluvní povinnosti dohodnuto sídlo českého prodávajícího – například sjednáním doložky EXW podle Incoterms 2000. To umožní českému prodávajícímu žalovat kupujícího při sporu z plnění smlouvy u českých soudů. Zmiňovaný Brusel I. určuje i podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí rozsudků zahraničních soudů v ČR, stejně jako českých soudů v zahraničí. Ačkoliv uznání probíhá automaticky, výkon rozhodnutí je podmíněn vydáním potvrzení vykonatelnosti, což s sebou nese nutnost dalších administrativních kroků v obou státech. Toto potvrzení není nutné získat v případě takzvaného evropského exekučního titulu, v tomto případě se nicméně musí jednat o takzvané nesporné nároky. Tedy nároky, u nichž prokazatelně neexistuje jakákoliv námitka dlužníka. A když dojde na nejhorší?**

Proces vymáhání pohledávek ve Francii se liší podle toho, zda dlužník stále podniká, nebo je v ekonomických těžkostech. V případě stále podnikajícího dlužníka lze doporučit v první fázi poslat mu výzvu k plnění, a to prostřednictvím advokáta. Francouzské procesní právo stanoví více druhů řízení podle konkrétní situace – zjednodušené soudní řízení, pokud jde o nespornou pohledávku, zajišťovací řízení pro případ, že je její zaplacení objektivně ohroženo, nebo klasické soudní řízení ve věci samé a exekuční řízení.

V případě, že je francouzský dlužník v ekonomických problémech, typicky v konkurzním řízení nebo likvidaci, opět doporučujeme využití specializované advokátní kanceláře. Postup uplatňování pohledávky je totiž vysoce formalizovaný a klade důraz na striktní dodržování lhůt. Obecně nicméně platí, že reálná vymahatelnost je podobně jako v České republice poměrně nízká.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče