Přátelé žehu u ledu

19. listopadu 2010, 16:01 - Jakub Křešnička
19. listopadu 2010, 16:01

Kremace získá od příštího roku konkurenci v podobě kryomace

Co se děje s člověkem po smrti, je velkou otázkou každého náboženství, názory se liší i národ od národa. Češi jsou v tomto případě trochu zvláštní sortou. Pokud se o takové problémy zajímají a nepatří k těm, co nechávají starost o nebožtíky „vyšší moci“ a rozpočtům měst, pak zhruba z osmdesáti procent upřednostňují kremaci. To z Česka dělá největšího přítele žehu v Evropě (v Británii je to asi 75 procent, v USA 35). Brzy ale budeme mít šanci si rozšířit obzory. Stále více se totiž mluví o kremaci zmrazením neboli kryomaci. „Světovým“ označením pro tento způsob pohřbu je „promession“ inspirované italským výrazem pro slib, který se vztahuje k příslibu větší ekologické zodpovědnosti (Neplést si s „promotion“, mohlo by to vést k velkým nepříjemnostem!). Proces „mrazivého spalování“ je sice zatím ve vývoji, ale už teď ho například organizace UNESCO doporučuje jako jedno ze 40 slibných „zelených“ odvětví, takový „eco-friendly“ pohřeb. Nezadržitelně se také blíží doba, kdy s ním lidé budou mít praktické zkušenosti. Už během příštího roku by totiž měla ve Švédsku, Velké Británii a Jižní Koreji vzniknout první takzvaná promatoria, v nichž bude kryomace probíhat. Zvnějšku se od tradičních krematorií příliš lišit nebudou, nejdůležitější rozdíl je v průběhu procesu skrytého očím truchlících.

Etičtější kremace

Proces kryomace má být etičtější, a to i pro zaměstnance pohřebních ústavů. Je totiž plně automatický. Podavač dodá rakev, kterou stroj zpracuje, zatímco nebožtíka zmrazí tekutým dusíkem o teplotě minus 196 stupňů celsia. Tělo je pak tak křehké, že se na vibrační desce rozdrolí na malé částečky. Ty se následně posunou do vakuové komory, v níž se odsají zbývající molekuly vody, ale třeba i formaldehydu. Po této proceduře se v další části stroje vytřídí kovové látky, které v ostatcích nemají co dělat – jedovatá rtuť, zbytky plomb a dalších zhruba 50 cizorodých substancí. Nakonec stroj očištěný prach, jenž váží zhruba třetinu původní hmotnosti těla, uloží do biologicky rozložitelné rakve z kukuřičného škrobu. Ta se pak ukládá do hloubky 30 až 50 centimetrů. V této části půdy dochází k aerobnímu rozkladu, který má rychlejší průběh. Po šesti až osmnácti měsících by byla exhumace zbytečná, ostatky od okolní země nerozeznáte. S nápadem na kryomaci přišla švédská bioložka Susanne Wiigh-Mäsaková. Nejdříve o něm dvacet let přemýšlela, pak si ho v roce 1999 nechala patentovat a založila společnost Promessa Organic, která metodu zajišťuje a má už i pobočku v britském Cambridge.

Zelení až za hrob

Zastánci kryomace tvrdí, že tato cesta k životu věčnému je velkým přínosem i pro život věčně udržitelný. Nabízí poslední možnost jak vylepšit svoje ekologické skóre. Tradiční kremace totiž v každém jednotlivém případě vyprodukuje asi 160 kilogramů oxidu uhličitého a do ovzduší unikají i toxické látky – v jednom krychlovém metru spalin může být třeba až 200 mikrogramů rtuti. Nevýhodou klasického pohřbu zase je, že ostatky se ve velké hloubce obtížněji rozkládají, což spolu s unikajícími toxiny znečišťuje půdu a ohrožuje podzemní vodu. Při „spálení těla mrazem“ uniká jen dusík, který beztak představuje 78 procent atmosféry. Samozřejmě lze namítnout, že v případě kryomace oxid uhličitý vzniká také – při výrobě tekutého dusíku a jeho dopravě a stejně tak pro pohon stroje nebo vibrační desky. I tady by se ale mělo ušetřit, a to více než o třetinu. Každá jednotlivá kryomace má totiž produkovat zhruba 50 kilogramů oxidu uhličitého, alespoň podle propočtů britské neziskové organizace Carbon Trust, která tamní vládě a firmám pomáhá v cestě za zelenějším průmyslem. Kryomace by navíc měla odbourat další problém, které současné pohřebnictví trápí - málo prostoru na hřbitovech. Vzhledem k rychlosti naplnění procesu „prach si a v prach se obrátíš“ může rodina „recyklovat“ i pietní místo. Navíc stejně jako po běžné kremaci zůstává příležitost pro rozptýlení popela.

Přepište zákony!

Kryomace sice může být ekologičtější, její rozšíření ale nebude nijak rychlé. Má totiž své překážky. Výroky zastánců této metody o výhodách rychlejšího rozkladu budou leckterým uším znít jako ekoterorismus útočící na posvátný „poslední odpočinek“. Rozšířit povědomí o problematice navíc může působit jako rouhání v katolických zemích, kde je tradicí pohřbívat do země. V ateistických společenstvích se zase podobné téma stalo tabuizovaným. Odmítnutí v jakékoli skupině pak může způsobit přirovnání ostatků ke kompostu. V neposlední řadě se kvůli kryomaci musí upravovat legislativa. I české zákonodárství například předepisuje hloubku, kam smí být mrtví uloženi (minimálně metr a půl), mluví o délce „tlecí doby“ (minimálně deset let) a upravuje způsob zacházení s ostatky. Zákony by musely vzít v úvahu promatoria a proces kryomace, protože dosud znají jen „uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu“.

Na gramofon, nebo do kosmu

V souvislosti s metodou kryomace je zmiňován i další moderní způsob pohřbívání, technologie „resomace“. I když už se používá v Británii, Kanadě a v několika státech USA, s českým zákonodárstvím by měla také problémy. Útlocitnější duše by ho navíc odmítly ještě rychleji než „kremaci mrazem“. Proč? Řečeno ve zkratce – tělo se rozpustí a jednou z možností pro definitivní odchod pozůstatků je prostřednictvím kanalizace. S resomací přišla skotská firma Resomation a podle jejího zakladatele Sandyho Sullivana zatěžuje tato metoda životní prostředí 66 kilogramy oxidu dusičného na jednu proceduru. Během ní se tělo rozkládá v lázni hydroxidu sodného při teplotě 180 stupňů. Výsledkem procesu je trocha zelenohnědé tekutiny obsahující organické látky a soli (kromě zmiňované kanalizace může skočit na rozptylové loučce nebo i na zahradě) a bílý prášek z kosterních pozůstatků. Ten si mohou pozůstalí odnést v urně podobně jako popel. Kromě těchto netradičních způsobů pohřbu se milovníkům extravagance nabízí další možnosti pro posmrtné sebevyjádření i s „klasickým popelem“. Jednou z možností je nechat ze sebe udělat vinylovou desku. Takovou službu nabízí britská firma And Vinyly, založená Jasonem Leachem. Popel zájemce může být za cenu 2000 liber (zhruba 60 tisíc korun) vtlačen do třiceti vinylových desek s nahrávkou libovolných zvuků o délce čtyřiadvaceti minut. Například švýcarská firma Algordanza, která má zastoupení i v Česku, pak zase nabízí možnost vyrobit z popela jako věčnou vzpomínku syntetický diamant. Cenové rozpětí začíná zhruba na devadesáti tisících. Výsledný diamant má od čtvrt karátu a v závislosti na obsahu uhlíku v popelu může být drahokam i větší či jich může být více. Pro koho je diamant příliš drahý, může využít služeb české firmy Noamy Art Glass. Ta nabízí památeční sklo, mimo jiné v podobě slzy, do níž je zataveno malé množství popela (cena začíná na 650 korunách). Za zhruba 750 tisíc korun pak můžete nechat vynést čtrnáct gramů popela do vesmíru. Urna s ním pak buď putuje po vesmíru, nebo shoří v atmosféře. Tato možnost existuje od roku 1997, kdy bylo do vesmíru pohřbeno prvních 21 lidí včetně otce fenoménu Star Trek, Gene Roddenberryho.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče