Potřebuje při lezení poradit, ale nebojí se hloubek

03. března 2003, 00:00 - Jakub Turek, jakubturek@seznam.cz
03. března 2003, 00:00

"Máme všichni lana, cepíny, mačky, přilby a lavinové vyhledávače?" probíhá rutinní kontrola horolezeckého družstva. Pět jeho členů před Zbojnickou chatou ve Vysokých Tatrách pečlivě kontroluje své vybavení. V ranním slunci všichni nasazují černé brýle a začínají se brodit hlubokým sněhem pod nedaleké skály.

Cílem jejich výstupu je Svišťový štít o výšce 2380 metrů nad mořem. Po půlhodině perné chůze v bořícím se sněhu jsou všichni pod roklí. Tudy vede jejich cesta. Z batohů putují stoupací železa a cepíny. Každý si bere do ruky jeden pikl, jen Honza dva. Prudkým svahem vykopává vedoucí družstva mačkami jeden stup za druhým a jako perličky jich vysází na neposkvrněný svah několik stovek. Celé úmorné stoupání má v patách Honzu, ostatní oddychují a na sedélko na vrcholu se dostávají o něco později. „Vemto pravou rukou, tady je bočák a bacha na rozchrastanou skálu,“ slyšíme pokyny. Všech pět horolezců pokračuje po vodorovném hřebeni Svišťového sedla. Po levé ruce mají úžasné sněhové plotny bez jediného přerušení ke Zbojnickým plesům, vpravo spadá kolmý půlkilometrový sráz do Bielovodské doliny. My čtyři obdivujeme letecké výhledy a trochu se bojíme pohlédnout dolů. „Já se hloubky bát nemusím,“ vytahuje s lišáckým úsměvem svůj oblíbený bonmot Honza. Od narození totiž nevidí. „Kdyby se někdo bál moc, ať to řekne a vytáhneme z batohů lano na jištění,“ pronáší naučenou formulku vedoucí družstva. Míří tím spíše než na Honzu na dvě horolezkyně, které jsou poprvé na horách v zimě. Honza i já už máme nějaké zkušenosti. Vodorovný hřeben končí a Svišťový štít ho jakoby vtahuje do svých boků. Vedoucí šátrá cepínem po skále. „Je to tady rozbitý. Honzo, polez.“ I on šátrá a je vidět, že v této disciplíně je nejlepší z nás. Ačkoliv si nevidí pod nohy, podaří se mu pětimetrový výšvih nad hrozivou hlubinou zdolat bez velkého váhání. „Pro mě není problém pevný sníh nebo kolmá skála, ale nejsem si jistý na hromadě kamení, která se může kdykoliv rozpadnout a zřítit,“ říká nad výšvihem Honza. K mé smůle se o tom mám hned v následujících metrech přesvědčit. Spolu s vedoucím narazili na stopy našich předchůdců a upalují, co jim nohy a cepíny v rukách stačí. Stěží popadám dech a ženu se za nimi. Nedaří se mi to, jsou rychlejší. Naštěstí se jim do cesty staví skála a tak zase slyším: „Tady dlouhý krok, o půl metru vlevo je led, do něj sekni cepín, nad hlavou máš velký chyt.“ Tam Honza trochu zpomalí, hledá si cestu a já mám možnost je dohonit. Obě děvčata dolézají chvilku za mnou, aby zahlédla už jen Honzovy nohy, jak mizí nad převisem. Zbývá pár kroků na vrchol. U geodetické pyramidy si podáváme ruce, odkládáme brýle a teprve teď se dá poznat, kdo z nás je slepý.

Mohlo by vás zajímat

  • Jiří Strach: Nejsem kaskadér. Bál bych se vložit peníze…

  • Radomil Doležal z CzechTrade: Nejvíc náš těší, když…

  • Největší mýty o bolesti zad

  • Profesor Sameš: Porucha lícního nervu není legrace

  • Rekola mění dopravu v českých městech

  • Roman Šmucler: Češky jsou posedlé zvětšováním prsou

  • Vinař Pavel Chrást: Víno se v Česku předražuje

  • Finance.cz pozvaly klienty na curling

  • Adam Hazdra: Třetina lidí je v práci nespokojených

Hry pro příležitostné hráče