Poslední roury na světě

07. října 2011, 14:04 - Táňa Králová
07. října 2011, 14:04

Nový majitel pražské potrubní pošty chce unikát zpřístupnit turistům. Městská potrubní síť, jediná na světě, je zázrakem i pro Pražany. Aneb z Jindřišské ulice na Hrad za osm minut

Zaostalost, ke které přivedli tuto zemi komunisté, měla výjimečně i světlou stránku. Zatímco velkoměsta ve vyspělém světě obnovovala své potrubní pošty a s příchodem modernějších telekomunikačních technologií je jako památkově nezajímavé nenávratně likvidovala, v Praze se dochovala historická síť. Česká metropole je dnes jediným městem na světě, které se může chlubit touto technickou raritou. Před veřejností ji ale ukrývá, což chce Zdeněk Dražil změnit. Do „potrubky“ se zakoukal před dvaceti lety. Okouzlila ho, dlouho o ni usiloval a úspěšně. Brzy bude jeho.
„Jsme před podpisem smlouvy s Telefónikou,“ potěšeně oznamuje majitel pražské softwarové firmy Astec a společnosti Wind.com Dražil. Kupní cena zůstane obchodním tajemstvím, dohodly se obě strany. Zdeněk Dražil měl štěstí, že Národní technické muzeum, Poštovní muzeum, Muzeum hlavního města, Česká pošta ani další instituce, které Telefónica oslovila, neměly o převzetí památky zájem. Zřejmě je odradily nemalé náklady na potřebnou rekonstrukci. Nový majitel počítá, že opravy si vyžádají patnáct až dvacet milionů korun a zčásti je pokryjí peníze z evropských fondů. Rozsah investice bude záležet na tom, co z pětapadesátikilometrové potrubní sítě provozovatel zachová a znovu rozchodí.

Co neumí internet

„Všichni mi fandí, i když se na mě dívají tak trochu jako na tichého blázna,“ říká Zdeněk Dražil. Potrubní poštu považuje za předchůdkyni internetu, samozřejmě v nadsázce. Na rozdíl od internetu ale uměla přenášet i různé předměty. Třeba malou svačinu nebo živou myš, když chtěli kolegové vyděsit dámský personál. S potrubkou má příští majitel velké plány. Nechce, aby jedinečná památka byla jen udržovaným muzeálním kouskem, ale aby lidem předvedla, co umí. Představuje si, že ožije centrála na hlavní poště v Jindřišské ulici, do níž se sbíhají všechny trasy potrubí zakopaného převážně pod pražskými chodníky. Při prohlídce návštěvníci poznají systém fungování teoreticky i prakticky. Budou mít totiž možnost odeslat potrubím zvláštní historický blanket příbuzným nebo přátelům. V plánu má i webové stránky Klubu přátel pražské potrubní pošty, na kterých budou informace pro turisty a studenty. „Vyplníte-li na nich historický blanket a odešlete, projde potrubní poštou a bude doručen přátelům na celém světě,“ slibuje Dražil.
„Se Správou Pražského hradu jednáme o instalaci terminálu, který je nyní umístěný v prostorách pronajatých Českou poštou,“ poznamenává Dražil. Je přesvědčen o tom, že řada návštěvníků hlavního města bude chtít unikátní technickou památku vidět. Utvrzuje ho v tom třeba ohlas po odvysílání dokumentu na německé televizní stanici ARD. Pár týdnů poté volali z různých pražských hotelů němečtí turisté, že se na potrubní poštu chtějí podívat. Dražil se bude snažit o zařazení městské sítě pražské potrubní pošty mezi evropské památky. A míní, že patří pro svou unikátnost také na seznam UNESCO. O podpoře potrubní pošty jedná s klíčovými partnery – Českou poštou, pražským magistrátem, agenturou CzechTourism a významnými firmami i osobnostmi.

Zábavnější hodiny fyziky

Zvláštní hodiny fyziky místo suché teorie chce nový provozovatel potrubní pošty nabídnout žákům základních škol a středoškolským studentům. „Při výuce chybí názorná ukázka využití například známých Pascalových zákonů. Vynálezy Denise Papina zná většina lidí jenom z varného hrnce,“ domnívá se Dražil. Obtížně pochopitelné téma chce proto žákům zpřístupnit zábavnější formou.
Není to přitom tak dávno, co městská síť běžně sloužila k rychlé přepravě speciálních pouzder s telegramy a listovními zásilkami. Ještě začátkem devadesátých let minulého století potrubím cestovalo měsíčně i devět tisíc pouzder. Slábnoucí provoz definitivně zastavily záplavy v roce 2002. Za zlaté éry potrubky na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let proudilo podzemními rourami kolem třiceti tisíc pouzder měsíčně.
„Rekordní nasazení zažívala síť při mimořádných událostech. Třeba po úmrtí významného politika, kdy touto cestou chodila kvanta kondolencí,“ vypráví Jiří Hák, nejerudovanější průvodce pražskou potrubní poštou. Její technický provoz měl dlouhé roky ve své pracovní náplni a systém poznal do nejmenších detailů. Hájil jeho udržení, zvlášť když viděl, že žádné město na světě už potrubní poštu nemá. Zabíral také argument: Kdo rozhodne o zrušení, musí ho také zaplatit. Je tu totiž bezpečnostní riziko – podzemí je protkané rourami a kabely, a kdyby došlo k nějakému maléru, někdo by za něj nesl zodpovědnost.

Pět tratí, 55 kilometrů

První trasa pražské potrubní pošty vznikla v roce 1887. Hliníková pouzdra s přepravovanými blankety popoháněná stlačeným vzduchem klouzala potrubím nejprve na lince hlavní pošta v Jindřišské ulici a poštovní úřad (později dům U Rotta) na dnešním Malém náměstí na Starém Městě. „Šlo o logické spojení dvou významných míst – Václavského a Staroměstského náměstí, kde se od nepaměti odehrával hospodářský a společenský život,“ vysvětluje Jiří Hák. Trať byla poté prodloužena na Pražský hrad. Cestu z Jindřišské na Hrad urazilo pouzdro s depeší za osm minut. To seberychlejší poslíček nezvládl.
Spojení na prvním pětikilometrovém úseku se osvědčilo, proto tehdejší ministerstvo pošt a telegrafu rozhodlo o vybudování celoměstské sítě. Německá firma ji stavěla v letech 1927 až 1932. Pod pražskými chodníky a v konstrukcích tří mostů (Legií, Mánesův a Hlávkův) jsou zhruba metr pod zemí uložené ocelové roury rozvedené do 55 kilometrů. Z centrály na hlavní poště vybíhají hvězdicovitě do pěti směrů – první trať vede na Prahu 2, 3 a 10, druhá trať míří na Prahu 1 a 2, třetí na Smíchov, tedy na Prahu 5, čtvrtá do Dejvic, čili Prahu 6 a pátá linka jde na Prahu 7.
„V projektech se počítalo s dalším rozvojem. Například v Dejvicích mělo potrubí pokračovat z pošty Kafkova k hotelu International. Prodloužení se plánovalo i za Palmovku. Dostavbu zastavil nedostatek peněz a události v Německu. Bylo vidět, že se budou řešit jiné věci než potrubní pošta,“ říká Hák. Za druhé světové války pražský potrubní systém sehrál výjimečnou roli. Jeho roury údajně posloužily k zásobování obléhané budovy rozhlasu na Vinohradech.

Depeše v rourách

Nebyly mobily, faxy, natož internet. Jediná možnost, jak co nejrychleji někomu něco sdělit, když mu nešlo zavolat telefonem z pevné linky nebo telefonní budky, byl telegram. „Od podání se k adresátovi musel dostat do šesti hodin. To se týkalo i zahraničí,“ připomíná Jiří Hák. Popisuje, jak rychlému doručení zprávy pomáhala potrubní pošta: „Třeba telegram do indického Dillí podaný na poště v Presslově ulici na Smíchově byl do pěti minut na hlavní poště v Jindřišské ulici. V sále se po roztřídění dostal dopravníkovým pásem na mezinárodní pracoviště, kde telegrafistka předala zprávu do Indie. Na doručení zprávy do šestihodinového limitu tam zbývalo ještě dost času.“ Propojení mezi poštovní centrálou a významnými poštami po Praze zajišťovaly vždy dvě roury. Jedna pro odesílání a druhá pro přijímání pouzder. „Na trase mohlo být najednou až deset pouzder. To jsem ale nikdy neviděl. Běžně jezdila tři až čtyři,“ pamatuje si Jiří Hák. Dnes opuštěná „mozkovna“ celého systému sídlí ve třetím patře hlavní pošty. Tedy co možná nejvýše, aby se vhozené pouzdro samovolně dostalo do pohybu, než ho tlakem popožene dmychadlo z podzemí. „Dmychadlu s elektromotorem chvíli trvá, než se vytvoří tlakové poměry pro pohon pouzdra,“ vysvětluje odborník. Pouzdro, které může vážit i tři kilogramy, dokáže letět rychlostí až 36 kilometrů za hodinu. Tempo se dá ovšem zpomalit, když se přepravuje citlivější zásilka. Třeba nemocnice, kde slouží potrubní pošta, potřebují, aby se zásilka při dojezdu zastavila. Jak duralové pouzdro cestující podzemním potrubím pozná, kde má vystoupit? Na trase jsou výhybky, takže obsluha vysílající zásilku zmáčkne příslušnou klapku, která už zařídí, že pouzdro vylétne do „píšťaly“ na poště v Kaprově ulici. Ta je na lince z Jindřišské první v pořadí, ostatní pouzdra projedou dál. Druhé má zadání, aby skončilo na poště v Josefské ulici. Třetí putuje na Hrad. Pohyb zajišťuje podtlak a přetlak vyráběný dmychadly ve strojovnách. Laicky řečeno, dmychadlo fouká jako kompresor a žene pouzdro rourou. Takto „ufouká“ nejvýš tři kilometry. Dmychadlo v další strojovně na trase naopak poslouží jako vysavač, který futrál se zprávou přisaje. Za plného provozu fungovalo v Praze jedenáct strojoven, povodeň v roce 2002 pět z nich totálně zaplavila a poničila.
Strojexport, Práce, ČTK a další štítky se jmény podniků na schránkách v centrále potrubky na hlavní poště dodnes připomínají, kdo se do systému připojoval. Kromě větších poštovních úřadů byla velkým uživatelem Česká tisková kancelář. Potrubím rozesílala zprávy a fotografie do redakcí deníků. Další roury vedly do podniků zahraničního obchodu, takzvaných pézetek. Potrubí zajišťovalo také bankovní spojení mezi pobočkami. Dokumenty považované za bankovní tajemství prý ale spíš doručoval kurýr. Potrubní anatomie Potrubí – ocelové roury o vnitřním průměru 65 milimetrů, jejich stěny mají tloušťku 2,5 až 3 milimetry. Trubky leží většinou pod chodníky 80 až 120 centimetrů hluboko. Rádius oblouků je obvykle 300 centimetrů, nejméně 250 centimetrů. Pouzdra – duralová trubka pro uložení listovních zásilek a telegramů má průměr asi 43 milimetrů, je přibližně 25 centimetrů dlouhá. Kroužek na konci o větším průměru než víčko pro zavírání zabraňuje otěru hliníkového pouzdra, a především opotřebování roury. Na konci je vějířek z barexu, který těsní pouzdro v potrubí.
Pohonné jednotky – dmychadla pro vytváření podtlaku a přetlaku a elektromotory. Jedno dmychadlo obslouží maximálně tříkilometrovou trasu. Původní dmychadla ze Škody jsou lopatková, moderní z bývalé NDR mají rotační píst. První byl Londýn Když vynálezce Denis Papin, který dal světu známý hrnec, zkoumal, jak přenášet energii pomocí stlačeného vzduchu, zjistil, že je možné takto dopravovat i předměty. K tomu je potřeba potrubí, přepravní pouzdro a kompresor pro správné tlakové poměry. Vynález jako první použil Londýn. První městská potrubní pošta tam vznikla v roce 1853. O dvanáct let později spustil její provoz Berlín. Tamní síť se postupně rozšířila na čtyři sta kilometrů a ročně přepravila čtyři miliony zásilek. Rok po Berlínu se přidala Paříž. Síť dlouhou 467 kilometrů stavěla do roku 1934. Praha inspirovaná vídeňským technickým řešením spustila potrubní poštu v roce 1887, tedy 34 let po Londýnu. Teprve od 4. března 1899 začala s přeposíláním telegramů a listovních zásilek, a tedy službou pro veřejnost. V roce 1887 vznikla potrubní pošta v New Yorku, kde fungovala do roku 1953. Městskou potrubní poštu používal také Mnichov, Hamburk, Řím, Neapol, Milán, Marseille, Rio de Janeiro, Buenos Aires, Melbourne, Boston, Philadelphia, Chicago a St. Louis.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče