Poslední litografické výspy

30. září 2008, 14:34 - Pavel Pokorný
30. září 2008, 14:34

Tradiční grafické technice chybí pro budoucnost zapálený dorost

Pro milovníky obrazů a sběratele, kteří mají trochu hlouběji do kapsy nebo snad nedisponují tak velkým prostorem, aby si někam pověsili velké zarámované oleje, existuje schůdná alternativa, jak se svou vášní pro umění naložit. Můžou si kupovat grafiky, respektive grafické listy, díky jejich skladnosti v podstatě v neomezeném množství. Samozřejmě, i ty jsou někdy setsakramentsky drahé, ale bez pasparty, skla a rámu většinou nezaberou tolik místa.
Pořídit si originální obrázek-grafiku nebyl problém v minulosti (pravděpodobně každému druhému se doma na zdi vyjímá alespoň jeden) a v dnešní době jakbysmet. Pokud nechce, tak potenciální zájemce ani nemusí chodit do kamenné galerie, těch internetových je jen na českém webu opravdu hodně. Nakupovat a dražit grafiky (a ostatně i cokoli jiného) jde snadno.
Je tedy libo malý dřevoryt či linoryt, nebo snad nějakou suchou jehlu, popřípadě mezzotinku? A ještě je tu zřejmě nejrozšířenější grafická technika, litografie. Kdo jen trochu sleduje trh s uměním, ví o čem je řeč. Právě litografií se v oběhu pohybuje nepřeberné množství, takže ani velkého šťourala by asi nenapadlo uvažovat o tom, že je to třeba konečné číslo. Jinak řečeno, že už se žádné další litografie nevytvářejí.

TECHNIKA NA ÚSTUPU
Tradiční litografické řemeslo sice zdaleka nevyhynulo, avšak přinejmenším jeho někdejší dominance je určitě na ústupu. „V současnosti nám zaplní kalendář na celý rok dvacet až třicet výtvarníků,“ říká tiskař Jiří Lípa, který spolu s Martinem Boudou provozuje litografickou dílnu v Praze na Malé Straně. Pro porovnání dodává, že před revolucí bylo jen v Praze registrováno 8000 výtvarných umělců, existovala jedna obří galerie pro celou republiku, která zajišťovala odbyt, a grafikou se tak uživilo daleko víc lidí. Lípa s Boudou si nestěžují a nežehrají na „staré dobré časy“, ale dávno pochopili, že tiskem litografií se sice horko těžko uživí, určitě však nezbohatnou. Lípa se za pomoci rodiny pokouší prodávat obrázky i přes internet, ale jak přiznává, tenhle „kšeft“ také moc nejede. Přesto by oba své milované řemeslo za nic jiného nevyměnili.
„V metropoli tiskne litografie ještě Tomáš Svoboda na druhém břehu Vltavy v Dittrichově ulici, pak funguje také dílna ve Zdibech a v Zábřehu na Moravě,“ dávají dohromady skromný seznam míst, kde se pravidelně rodí v Česku litografické listy. Dále jsou příslušné litografické stroje na uměleckých školách. Ty však též využívají právě služeb dílny v Říční ulici na Malé Straně. Tvoří zde například známí grafici Vladimír Suchánek, Jiří Slíva nebo Tomáš Bím, do Svobodovy „stáje“ patří mimo jiné hvězdy jako Adolf Born a Oldřich Kulhánek. Ale to jsou všechno šedesátníci a sedmdesátníci. Kde je čerstvá krev grafiků zapálená pro litografii? Na tuto otázku o generaci mladší Martin Bouda, sám akademický malíř a potomek slavného uměleckého rodu, marně hledá konkrétní jména. Napadá ho jen Petr Ptáček, grafik, který také již překročil čtyřicítku. „Mladí si raději vytvoří jednu verzi díla na počítači, již nabízejí k prodeji. Když je o obraz zájem, můžou tisknout další, nebo jej i předělat,“ popisuje Lípa zákonitosti, které pro litografii neplatí. LITHOS ZNAMENÁ KÁMEN
Litografie neboli kamenotisk (lithos znamená v řečtině kámen) patří mezi grafické techniky tisku z plochy. Vymyslel ji pražský rodák Alois Senefelder na konci osmnáctého století, když potřeboval rychlý způsob, aby si mohl tisknout své divadelní hry. Kamenotisk si rychle získal velkou oblibu pro neomezené barevné možnosti, snadnost kreslení a vyjádření všech výtvarných záměrů autora.
Absolutně rovný a hladký povrch takzvané tiskové formy zaručoval a dodnes zaručuje vybroušený jemnozrnný a pórovitý vápenec schopný přijímat mastnou barvu i vodu. Na kámen se kreslí mastnou křídou nebo tuší, plocha s nakreslenou předlohou se pak namočí vodou (nebo také kyselinou), která vnikne jen do nepokreslených míst. Na plochu kamene se poté navalí barva, jež se zachytí jen na pokreslených místech, která jsou místy tisknoucími (vlhká místa jsou netisknoucí). Kámen se upne do tiskařského stroje (dnes už se používají místo ručních strojů elektrické) a barva po barvě se vytvoří obrázek. „Je důležité, aby si výtvarník zvolil, kolik kusů grafických listů si přeje, protože každá další barva ruší barvu předešlou (kámen se přebrousí) a není možné dotisknout ještě pár listů, pokud se obrázek líbí a prodává. To by se musel znovu nakreslit na kámen a začít od první barvy,“ vysvětluje Lípa jednu ze „záludností“ tradiční grafické techniky, kterou si osvojili slavní umělci jako Francisco Goya, Jean Auguste Dominique Ingres, Henri de Toulouse-Lautrec, Marc Chagall a další. Pokud tedy autor podepíše list a očísluje ho například 1/100, máte jistotu, že jich více než stovka není.
K nejznámějším českým umělcům, kteří nedají na litografii dopustit a celý aktivní život se jí věnují, patří akademický malíř a grafik Vladimír Suchánek. „S technikou litografie jsem se sešel už na Akademii výtvarných umění v Praze a skutečně se stala mým osudem. Dodnes vzpomínám na první litografické pokusy s jedním z dvorních tiskařů pana Maxe Švabinského, kterého jsem na akademii potkával. Po studiích jsem v této technice pokračoval a našel jsem v ní vyjádření jednak svých určitých pocitů a životních postojů, ale také zajímavé pole pro experimenty s litografickými křídami, tušemi, a litografii zůstávám věrný dodnes,“ vzpomínal Suchánek u příležitosti svých sedmdesátých narozenin. „Poznávacím znamením mé tvorby se stala právě tato technika,“ dodal výtvarník, který je od poloviny devadesátých let i předsedou Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

NAJÍT STEJNOU NOTU
Vytváření litografických listů není v dnešní době příliš rentabilní záležitostí nejen pro tiskaře (podobné problémy mají dílny i v zahraničí), ale i pro umělce. Pokud ovšem grafici nepracují na něčí objednávku, jež jim zaručí odběr celé série tisků, nebo nemají známé jméno, které spolehlivě prodává. Na druhou stranu do dílny na Malou Stranu jezdí tisknout lidé například z Francie, objednávky zde mají třeba i z Německa. Proč? Mistři tiskaři z Prahy jsou přesní, pečliví, zruční, na čas nehledí a oproti zahraničí jsou v neposlední řadě také levnější. „Když si u nás zkoušeli dělat litografii američtí studenti, byli cenou upřímně šokováni. Jeden list je vyšel na méně peněz než z barevné počítačové tiskárny,“ kroutí Martin Bouda nad takovými paradoxy hlavou. Celý proces tvorby v této branži hodně závisí i na vztahu tiskař – výtvarník, u grafických lisů si malíř rád povídá. Jestliže si lidsky nesednou, dobrý výsledek, tedy povedený obrázek, se nejspíš nekoná. Jiří Lípa, který se oboru věnuje přes třicet let, definuje vznik litografického listu takto: „Neznamená to jen správně sladit barvy, ale musíte najít stejnou notu, tu vibraci, která rozbuší srdce výtvarníkovo, a pak i diváka.“ Tisk litografií je krásné řemeslo, které je stále baví, a to je pro Boudu i Lípu nejdůležitější. Rázně tak odmítají fámu, jež se nedávno nesla Prahou, že chtějí dílnu zavřít. To nepřichází momentálně v úvahu. Jen doufejme, že sama litografie nevymře se svými mistry.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče