Poslední křeč

24. srpna 2007, 11:35 - Karel Hvížďala
24. srpna 2007, 11:35

Sama média už ztratila vliv na svůj obsah a obrazy, které vytvářejí

perex:
Události, které se v poslední době dějí kolem Rady České televize, svědčí o mediální negramotnosti českých politických špiček. Medialita v mediální civilizaci, v níž jsme se ocitli, je neregulovatelná, proto média nejsou už kontrolovatelná a ovladatelná. Podléhají vlastní logice, která je blízká teorii her. To, co naši politici předvádějí, je jen poslední křeč, jež stvrzuje jejich neznalost.
Připomeňme si, jak to začalo. Na Českou televizi dohlíží neúplná Rada ČT, kterou nejenže poslanci nedoplnili, ale evidentně plánují její odvolání, neboť neschválili její zprávu. Učiní-li tak podruhé, Rada ČT podle zákona končí, a s tím s největší pravděpodobností i její ředitel. Nebylo by na tom nic divného, kdyby neschválení výroční zprávy bylo řádně zdůvodněné, kdyby nešlo o improvizovaný kalkul a kdyby každá změna členů rady i pravidel zatím nevedla k horšímu, tedy k většímu zpolitizování rady. Do ní se totiž snaží strany protlačit nejen Miloslava Kučeru, bývalého cenzora z doby totality a pak poslance za ČSSD, ale i bývalou poslankyni za ČSSD Jitku Kupčovou, bývalého předsedu sněmovny z ODS Milana Uhdeho a někdejšího sociálnědemokratického ministra Jaromíra Císaře. Způsob neschválení výroční zprávy a snaha do rady protlačit vysloužilé politiky poukazují také na vzrůstající aroganci moci. A lidé si to čím dál tím více uvědomují. Výsledky červnového průzkumu STEM říkají, že 63 procent dotázaných (z 1213 respondentů, pro relevantní výsledek by stačilo tisíc dotázaných) si myslí, že politici nedodržují standardní demokratické principy.
Zdůvodnit neschválení výroční zprávy by však bylo snadné. Připomeňme si jen některá nejčastěji vytýkaná selhání České televize za poslední dobu. Naposled se ukázalo, že tato televize zneužila jméno svého politického moderátora Václava Moravce k reklamě na plnicí pera značky Cross bez jeho vědomí, a tím i devalvovala jeho jméno. O jeho pověst by naopak měla bedlivě pečovat. Obojí nevnímá jako své selhání. (Chyba ukazuje na nefungující vnitřní pravidla a nepřesný etický kodex, který by měl takové věci a priori řešit, i na nepochopení fungování médií. Loga Václav Moravec v publicistice či Jan Kraus v zábavě mají pro ČT stejnou cenu jako logo firmy.) Krátce předtím Česká televize oznámila, že podává žalobu na režiséra Víta Olmera za poškození jména, když pro Reflex mimo jiné řekl, že zaměstnanci ČT pro ni pracují pod pseudonymem. (Ač obecně je známo, že třeba Nemocnici na kraji města píše její zaměstnanec Jan Otčenášek pod pseudonymem Petr Zikmund. Dá se to pochopit, protože nechce být zaměňován se svým otcem, autorem Občana Brycha, ale pak má i funkci v televizi vykonávat pod pseudonymem. Místo aby svou pověst ČT chránila rychlým vysvětlením, své pochybení nechala rozmazat v médiích: nakrmila medialitu.) Nebo jak upozornil Josef Chuchma v MF Dnes, samozřejmě se počítalo, že časosběrný dokument o Václavu Havlovi, jenž točil zesnulý Pavel Koutecký a dokončuje Miroslav Janek, uvede ČT, pro kterou pracoval. Nyní vyjednává režisér s Novou, protože ČT o film s názvem Občan V. H. nestojí. (Jde minimálně o neslušné chování vůči zesnulému výraznému tvůrci, s nímž se mohla důstojně rozloučit a ještě mít práva do budoucna na vysílání tohoto dokumentu, který jednou bude mít velkou cenu. Je to přece typický projekt pro veřejnoprávní instituci: dokumentovat život prezidentů.) A kauza ekonomického ředitele-milicionáře Františka Lamberta je již dostatečně medializovaná. (Tady zásadně selhal ředitel i Rada ČT, jednali proti zákonu, což by v právním státě nemělo nikdy nikomu projít. A to, že někteří členové rady porušení zákona obhajovali, by už k odvolání mělo stačit.) Aby se tato selhání neopakovala, měl by se novelizovat zákon (nejspíš ho opsat důsledněji dle německého vzoru, ze kterého se vycházelo, už se nelze vymlouvat, že u nás neexistuje občanská společnost) a přesně vymezit práva Rady ČT. Ta si nyní hraje mylně na kolektivního ředitele, což je role, která jí nepřísluší. Ředitel by měl být radou neodvolatelný stejně jako radní. Odvolat by je mohl jen soud. Poplatky by se měly navyšovat automaticky podle indexu spotřeby. Tak to je v civilizovaných zemích, aby ředitel ani radní nemohli být parlamentem vydíratelní. Současný pohyb směřující k odvolání rady i případné odvolání ředitele evidentně nemohou nic podstatného změnit, protože za mnohá selhání dosavadní ředitel nemůže. Chyba je jinde. Celý systém řízení a kontroly ČT je špatně nastavený, a když se nezmění, potká za nějaký čas stejný osud i dalšího ředitele. Žádná televize nikdy a nikde nemůže politikům vyhovovat, navíc v době, kdy už je neovladatelná, protože se řídí zákony vlastního samopohybu. To si někteří poslanci už možná začínají uvědomovat, a proto například Jiří Oberfalzer z ODS navrhl model, který běžně funguje v zahraničí. Radu nevolí jen sněmovna, ale i Senát plus nějaká další instituce, třeba prezident. Odvolání rady musí podpořit obě komory. To by znamenalo garanci větší nezávislosti. Podle poslanců, například Petra Plevy rovněž z ODS, který doposud vždy kvůli radám silně lobboval, nemá však takovýto návrh v současném Parlamentu šanci, aby prošel.
Vzniklou situaci vyvolali původně zelení a lidovci, kteří požadovali veřejné jednání a hlasování ve sněmovně, při němž by se odhalila zákulisní dohoda, již zelení nazvali „mediální opoziční smlouvou“ nebo „mediální velkou koalicí“. Protože s veřejnou volbou nesouhlasil poslanecký klub ODS, navrhl odvolání celé rady, k čemuž se přidal i Jiří Paroubek z ČSSD a komunisté. Paroubek se tak pomstil za to, že mu televize 2. června přerušila na ČT 24 přímý přenos z tiskové konference. Do Práva pak 5. června napsal: „Je to cenzura, nebo co to je?“ A komunisté se zase mstí za to, že se o jejich straně prý v televizi málo referuje. Za takové situace může nastat větší zpolitizování rady velice snadno. Stačí, když se po odvolání rady domluví dvě největší strany. Teď jde tedy o to, zda jim to zelení a lidovci dovolí, budou-li dost důslední. Jen to by mohlo vést k pozitivní změně.
Ale i když k ní nedojde, situace v mediální krajině se stejně velice brzy zásadně promění. A to jednak díky internetu, který se rozšiřuje velice rychle (už je k němu v Česku připojena více než polovina lidí starších osmnácti let), ale i díky digitalizaci. Někteří právníci tvrdí, že od roku 2010 si bude moc každý, kdo bude mít peníze, založit svou televizi a informační struktura, dosud jakž takž pevná, se úplně rozpadne.
Symbolem mediální civilizace je fragment. Fragmentarizaci mediální krajiny předcházel ale fakt, že jsme se ocitli v situaci, kdy máme i v každém oboru nesrovnatelně více informací, než kolik můžeme a jsme schopni i pomocí nejmodernější techniky zpracovat. Filozofové uvádějí, že přemíra informací v mediální civilizaci zaplnila prostor uvolněný po transcendenci. Důsledkem je, že se setřel rozdíl mezi virtuálním a reálným světem. Protože každá virtuální realita je jen částečnou výpovědí o světě, tak i každý fragment nikdy nemůže vypovědět o dané skutečnosti všechno. A připočteme-li k tomuto faktu rychlost, jíž se na nás informace valí, jsme svědky nekonečného procesu plného nových a nečekaných kontextů (Václav Bělohradský hovoří o tsunami informací), přičemž informační systémy mají dle odborníků stejnou povahu jako racionální operace, o nichž platí, že mají nekonečně možností. Takto vzniklý obraz v mediální civilizaci je nesrovnatelně bohatší než realita, která nás obklopuje, a vzhledem k tomu pojem reality v tradičním slova smyslu ztrácí na významu. Na medialitě je zásadně nové to, že neustále testuje, zpochybňuje, rozvrací a nahlodává vše, co je považováno za dané, pevné a neměnné, tedy podstatné, axiomatické a závazné či smysluplné. Medialita už neodhaluje odvrácenou tvář skutečnosti, jako to kdysi dělala média a zvláště investigativní a analytičtí novináři, ale stala se součástí toho, co dnes považujeme za novou skutečnost. Filozofové, například pánové Flusser či Virilio, hovoří o tom, že medialita je fragmentární artikulací světa, která je nepřevoditelná do jednoho obrazu. A to je přesně to, co politikům typu Jiřího Paroubka tolik vadí. Bouřit se ale proti tomuto vývoji a snažit se ho nějak ovládnout je pošetilá snaha. Jiří Paroubek a jemu podobní už nemají sílu, aby mohli ovlivnit obraz, který o nich média vytvářejí, už proto ne, že sama média ztrácejí definitivně vliv na medialitu a že medialita zrušila veškeré hierarchizace hodnot. Jiří Paroubek není tím, co si o sobě myslí, ale pouze tím, jak ho vidí média. Tento pohyb je nezadržitelný, ale tím, že mu nevzdorujeme, ztratili jsme schopnost ho i pojmenovat a necháváme se jím zbytečně překvapovat. Může za to stav naší mediální krajiny, která je neúplná. Chybí jí právě nezávislá veřejnoprávní média a prestižní noviny, jež by tyto změny měly s předstihem artikulovat.
Jestli je tento vývoj dobrý, nebo špatný, je těžké říci. V zahraničí najdeme dvě skupiny filozofů. Jedna upozorňuje na dílčí nebezpečí a spíše hovoří opatrně o tom, že se budeme muset naučit jinak myslet. V medialitě se spatřuje výzva k dynamičtějšímu popisu světa. Jedno se ale zdá jisté. Co se do fragmentálnosti nevejde, co ji přesahuje, co je příliš komplikované a sofistikované, z mediálního provozu čím dál častěji mizí. I prestižní rozhlasové stanice začaly rušit oddělení rozhlasových her. Naposled dánský rozhlas, který byl znám vysoce kvalitními dokumentárními pořady, před několika dny ohlásil zrušení redakce dokumentární tvorby a feature, přestože příběh je dle průzkumů stále pro posluchače velice přitažlivý. Radikální soudy vypouští z úst druhá půlka kritiků, například Paul Virilio, který tvrdí: „Nehoda je událostí, pokrok je katastrofou a panika je reakcí mas ve věku masového individualismu. Už žijeme jen ve svobodě emocí. Zánik světa nemůže být konceptem pro budoucnost. Jen návrat k jakékoliv transcendetnosti může lidem vrátit naději.“
Otázka je, jestli po Friedrichu Nietzschem, který Boha pohřbil, a tudíž ho zbavil výhružné kapacity, je něco takového možné. Je to stejně málo pravděpodobné, jako že se naučíme v brzké době jinak myslet. Dříve vždy vědomí předcházelo výrazu, nyní je tomu poprvé naopak. Rastr výrazu (fragment) je daný předem.

Praporky:
- Na Českou televizi dohlíží neúplná Rada ČT, kterou nejenže poslanci nedoplnili, ale evidentně plánují její odvolání: neschválili její zprávu. - Jiří Paroubek není tím, co si o sobě myslí, ale pouze tím, jak ho vidí média. Tento pohyb je nezadržitelný.
- Dánský rozhlas, známý kvalitními dokumentárními pořady, před několika dny ohlásil zrušení redakce dokumentární tvorby a feature, přestože příběh je dle průzkumů stále pro posluchače velice přitažlivý.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče