Poslední dny Athén

27. ledna 2012, 16:32 - Tomáš Plhoň
27. ledna 2012, 16:32

Představte si vyjednávací stůl. Na jedné straně sedí investoři, bankéři a správci světových fondů. Zkrátka „ti zlí“. Na druhé straně sedí političtí představitelé Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a řecká vláda. Stručně řečeno „ti neschopní“. A tahle sestava snů se v posledních dnech snaží odvrátit rozšíření řecké nákazy a možná i krach světového finančního systému. Jak? Musí se shodnout na tom, kdo z nich obětuje víc. Vítejte v poslední fázi evropské dluhové krize.

Den D se blíží

„V sázce je příliš mnoho nejen pro Evropu, ale také pro globální ekonomiku,“ prohlásil minulý týden na světovém fóru ve švýcarském Davosu Josef Ackermann, šéf Deutsche Bank. Ackermann je jedním z čelných představitelů soukromých investorů, kteří Řecku v minulosti půjčili peníze. Jako takový je jeden z nejpovolanějších. Deutsche Bank drží ve svých účetních knihách řecké dluhopisy ve výši necelých dvou miliard eur. Není ovšem ani zdaleka sama. Soukromí investoři půjčili Řecku dohromady přibližně 240 miliard. Už loni v říjnu se tato skupina, představující zosobnění globálního kapitalismu, shodla s evropskými politiky, že přispěje k záchraně Řecka odpuštěním části jeho dluhu. Tehdy se ale dohoda hledala snáz než nyní, kdy má k onomu kroku skutečně dojít. Podle původního plánu měli navíc investoři přijít o 50 procent hodnoty svých investic. Poměrně tvrdé číslo, nicméně pořád lepší než neřízený bankrot. Teď se ale ukazuje, že jejich vstřícný krok nebude stačit. Výsledkem měl být takový stav, v kterém by Řecko v roce 2020 snížilo svůj dluh na 120 procent HDP, což se ve stále horších ekonomických podmínkách a při postupně klesající snaze Řeků hledat úspory zdá jako čirá utopie. A tak se jedná a jedná a čas pomalu dochází. Z uzavřených jednání čas od času vypadne nějaké číslo, podle posledních zpráv tlačí politici na soukromníky, aby odpustili rovnou 69 procent dluhu. Spekuluje se však i o mnohem větších číslech, například o osmdesáti procentech. Dalším bodem sporu jsou úroky náhradních dluhopisů, které mají investoři výměnou získat. Oni sami požadovali úrok přes čtyři procenta u cenných papírů se splatností v roce 2030. Řekové ale na něco takového peníze nemají. Zda se u onoho kuriózního stolu najde nakonec kompromis, se uvidí v průběhu tohoto týdne. A proč je dohoda tak důležitá? Vzhledem k tomu, že Řecko je úplně odříznuté od dluhopisového trhu (tzn. nemůže si půjčovat prodejem dluhopisů jako všechny ostatní státy), drží de facto pohromadě díky dvěma zdrojům. První je předloňská půjčka od mezinárodních věřitelů ve výši 110 miliard eur, z které ale země může čerpat jen postupně podle toho, jak pokračují reformy. A ty moc dobře nejdou. Druhým zdrojem je prodej státních pokladních poukázek, což jsou zjednodušeně řečeno jakési minidluhopisy se splatností tří měsíců. Každého čtvrt roku tak Řecko znovu bojuje o přežití. Den D se v Athénách očekává 20. března, kdy musí splatit 14,5 miliardy eur, které – jak jinak – nemá kde vzít. To neznamená nic jiného než neřízený bankrot.

Jasno ve Frankfurtu

Jedinou záchranou je nová půjčka, tentokrát dosahující 130 miliard. Její podmínkou je ovšem právě dohoda se soukromými investory. Není to tak nesmyslné, jak se na první pohled může zdát. Zatímco první záchranný úvěr byl jenom jakýmsi postupným tlačením dluhů před sebe, ten nový zaručuje díky částečné restrukturalizaci dluhu alespoň nějakou udržitelnost řeckých veřejných financí v dlouhodobém horizontu. „Určitého pokroku jsme dosáhli,“ sdělil agentuře Bloomberg Charles Dallara, šéf Institutu mezinárodních financí, který soukromé věřitele zastupuje na vyjednávání. Dalším bodem sporu je postoj Evropské centrální banky (ECB). Ta v průběhu uplynulých dvou let v omezené míře nakupovala dluhopisy zadlužených zemí z periferie Evropy. Nedosáhla tím sice žádného účinku, nicméně v její rozvaze se nyní povaluje necelých 50 miliard eur v řeckých dluhopisech.
„Nechci nikoho konkrétně jmenovat, ale pokud vážně chceme předejít v Řecku nejhoršímu a najít správné řešení, každý včetně veřejných institucí by se na tom měl podílet,“ prohlásil Ackermann. Nepřímo tak naznačil, že by bylo vhodné, aby část dluhu odpustila také ECB. Podle zpráv deníku Financial Times vyvíjí na centrální banku tlak i Mezinárodní měnový fond. Banka se ale jakýmkoli ztrátám zarputile brání.
„Nejsme součástí diskuse mezi řeckou vládou a soukromými investory,“ prohlásil suše Mario Draghi, prezident ECB. Není to žádné velké překvapení. Centrální banka dala už několikrát najevo, že do podobných stimulačních operací se rozhodně pouštět nehodlá. Je zkrátka znát, že její bankéři jsou zvyklí na klidné okolí Frankfurtu, kde mají sídlo, a situace na periferii sledují hlavně zdálky. Pro privátní investory by to ale mohl být nemalý problém. Nejde jen o princip. „Když už se ECB v minulosti rozhodla vstoupit na trh, přijmout ztráty by pro ni mohlo být nejmenším zlem. Jinak to vytvoří nepříjemný precedens, že jí nakoupené dluhopisy budou vždy chráněny. Její pozice při dalších nákupech by mohla být oslabená,“ upozorňuje deník Financial Times. Je samozřejmě logické, že v ECB se přijetí ztráty brání. Koneckonců nestává se každý den, aby centrální banka skončila v červených číslech. Výsledkem je nejen ztráta určité prestiže, ale také menší schopnost bojovat s inflací. Například ČNB se podařilo vykázat ztrátu v roce 1996 a někteří ekonomové to dodnes považují za důvod, proč se Česká republika o rok později ocitla ve finanční krizi.

Řešení je daleko

Inflace v eurozóně se zatím zjevně bát nemusíme. V prosinci zde ceny rostly jen o 2,7 procenta. Vysvětlujte to ale Němcům, kteří mají v ECB hlavní slovo a pro něž je inflace od dob Výmarské republiky jen druhým označením satana. Soudě z minulých zkušeností, ECB nikdy na částečné odpuštění dluhu Řecku nepřistoupí a zbývá jen odhadovat, zda se s tím soukromí investoři dokážou smířit. Pokud ano, země pod Olympem může ještě nějakou dobu přežít. Zatímco pro eurozónu by to znamenalo jednoznačnou výhru či záchranu před katastrofou, těžko říct, co to znamená pro Řeky. Země už se pět let utápí v drsné ekonomické recesi, jen za loňský rok se řecká ekonomika scvrkla o šest procent. Řešení jejích problémů je přitom stále v nedohlednu. Nezaměstnanost stále roste, nyní už dosahuje 18 procent, téměř pětina Řeků je tedy bez práce. Že by do země začaly proudit investice, rozhodně nehrozí. Mzdy Řeků se totiž stále drží velmi vysoko, a byť ke konci minulého roku mírně klesly, stále jsou na vyšší úrovni než v roce 2008. Z toho plyne také záporná obchodní bilance země dosahující desetiprocentního deficitu. Tlak začíná pociťovat také řecký bankovní sektor. Za listopad se z bankovních domů vytratila pětina depozit. Finanční ústavy si v reakci na to půjčily 43 miliard eur od řecké centrální banky a 73 miliard od ECB. Uvěrový boom ale zemi zjevně také hned tak nečeká – banky půjčují stále málo a zvyšují ceny úvěrů. Týdeník The Economist navíc přinesl reportáž o tom, jak se obchodní prostředí mezi řeckými firmami stalo pravým peklem. Neformální dohody a vzájemné vztahy mezi firmami se rozpadají, nikdo nevěří nikomu a na trhu není téměř žádná likvidita.

Žádný soucit

K tomu si připočtěte mezinárodní nátlak ze všech stran. Evropa ve své zoufalé snaze zabránit dluhové nákaze drží řeckým politikům nůž na krku (a nediskutujme nyní o tom, zda si to zaslouží). Trojka, tedy zástupci EU, ECB a MMF, vydala minulý týden dokument shrnující požadavky na řecká opatření. Kromě jiného obsahuje rozsáhlé škrty v obraně, zdravotnictví a ve veřejné správě. Zároveň požaduje reformu penzí a větší flexibilitu pracovního trhu, tedy snazší výpovědi a zkrácené úvazky. Nedaří se ani zoufalé snahy zvýšit příjmy řeckého vládního rozpočtu. Zvýšení daní naráží na celkem očekávané daňové úniky, které jsou v zemi velmi zažitou praxí. Jejich šíře ovšem, zdá se, překračuje očekávání. Například jednorázové zvýšení DPH na pokrmy v restauracích z 11 procent na 23 zní skoro jako odpuzovač malých firem od daňového úřadu. MMF ostatně v zemi zaznamenal náhlý pokles počtu plátců nepřímých daní. Stejně tak zavedení daně z automobilů způsobilo náhlý úbytek přihlášených řidičů.
S takovými problémy je země vlastně chronicky neatraktivní pro jakékoliv investice zvenčí. Možná se stane nějaký zázrak poté, co záchranný plán alespoň částečně uvede řecké veřejné finance do udržitelného stavu. Ovšem jak jsme si už za posledních pár let zvykli, neočekávané happy endy se v ekonomice moc často nestávají. Tady ve střední Evropě se ale stále musíme držet trochu širšího pohledu, byť třeba s Řeky sebevíc soucítíme. Země možná pod mezinárodním nátlakem trpí, a v tuto chvíli by pro ni byl nejsnazší očistec v podobě bankrotu a následného přechodu k drachmě, pro zbytek vyspělých ekonomik by to však byla hotová pohroma. Velmi dobře to v souvislosti s Řeckem shrnul George Soros na fóru v Davosu. „Euro musí přežít. Alternativa v podobě rozpadu eurozóny by znamenala totální chaos Evropy, se kterým by si svět neporadil. Situace je nejvážnější, s jakou jsem se dosud za celou svou kariéru setkal. Čelíme celkovému ústupu ve vyspělém světě,“ prohlásil.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče