Porcelánové hospodářství

31. července 2008, 12:42 - Jefim Fištejn
31. července 2008, 12:42

Má-li Čína jako celek zbohatnout, musí učinit další krok k demokracii

Mluvíte-li v dnešní době o globální ekonomice, nevyhnutelně skončíte u Číny. Čína je velmoc na vzestupu a vyvolává v nás takřka mystický napůl úžas, napůl obdiv. Je to právě ten případ, kdy vlastní svízele jsou viditelnější než cizí.
Čínské makroekonomické ukazatele jsou sice působivé, stále však platí, že Říše středu startovala z velmi skromné zadní pozice. Vezmete-li sedlákovi motyku a posadíte ho na traktor, rázem dosáhnete nebetyčného nárůstu výkonnosti. Bezzemkové pak táhnou do měst, naplňují továrny, stavějí silnice, natahují koleje a tak dále. To je typ čínského růstu, který se ani tempem, ani povahou hybatelů příliš neliší od toho, co se dělo v sovětském Rusku na počátku třicátých let. Celý tento překotný vývoj se odehrává ve společnosti, jež postrádá byť zárodečný systém důchodového a zdravotního pojištění. Jen patnáct procent čínských starců dostává důchod, 60 procent výdajů na zdravotní péči je kryto z vlastních kapes. Tato úžasná velmoc je mimořádně chudá na přírodní zdroje a spotřeba pitné vody na obyvatele nepřesahuje čtvrtinu průměrného světového ukazatele. Navíc je strmý růst v bytostném rozporu se zápornou demografickou dynamikou. Je stále méně žen v reprodukčním věku a čím dál menší počet dětí připadá na potenciální rodičku. Čínská ekonomika je nápadně pokřivená. Státní sektor, kam spadají základní zdroje a infrastruktura, nadále používá zaostalé technologie zděděné po socialismu. Navíc jsou státní sektor a komunální hospodářství po uši zadlužené u státních bank - vnitřní dluh činí takřka polovinu HDP. Podniky soukromého sektoru se zřetelně dělí na „čínské“ a „se zahraniční účastí“ - a právě ty druhé generují prakticky celý export vysoce technologické produkce. Mezi „čínskými“ podniky se dosud nenašel žádný „národní šampion“ na způsob jihokorejského Samsungu. Básníme-li proto o nebývalé konkurenceschopnosti Číny, měli bychom mít na paměti, že za svůj gigantický vývoz vděčí především montovaným výrobkům „nečínských“ technologií. I když Nebeská říše utěšeně kyne, polovina jejího obyvatelstva je dosud zaměstnána ve značně zaostalém zemědělství. Stamiliony lidí v příštích letech potáhnou do měst. Průměrný roční příjem vesničana je tisíc dolarů, zatímco v průmyslu je to tři tisíce na dělníka. Pokud včerejší rolníci brzy nenaleznou práci, nezbude jim než vytvářet nekonečné příměstské slumy na způsob latinskoamerických „favel“. Čína má prostor pro zdravý růst, pokud se jí podaří zvládnout pomyslný „bod bifurkace“ - rozkošatit infrastruktury nutné pro pohlcení nové městské holoty a zároveň zahájit další etapu modernizace spočívající v rozvoji vysoce technologických výrob. S čím stojí a padá úspěch vyšší vývojové fáze, při níž již rozvinutá a bohatá ekonomika může pokračovat v růstu? Standardní a zatím nikým nevyvrácená odpověď na tuto otázku zní: K tomu je třeba volného trhu. Trochu více trhu v USA, trochu více sociálního státu v Evropě a Japonsku - to je celý rozdíl. Nikdo nikdy neviděl společnost, která by zbohatla a udržela si své bohatství na základě jiného modelu. Tudíž stát, který chce být opravdu bohatý a nejen mít vrstvičku zbohatlíků, jimž ostatní mohou jen závidět, bude muset stimulovat tržní vztahy a posilovat občanské svobody. Stalinovi sirotci mají za to, že krátká mocenská vertikála je účinnější než horizontální řízení. Proto v dnešním čínském rozmachu spatřují důkaz správnosti takzvané Nové ekonomické politiky (NEP), při níž silná centralizovaná moc ponechává v rukou soukromníků nestrategické výroby a drobný obchod. Odvolávají se rádi na smutnou zkušenost Ruska: stačí rozvrátit stranu, rozložit armádu a už se horda bezzásadových šíbrů jak hejno sarančat vrhne na státní bohatství. I když připustíme, že NEP může být hybatelem rozvoje ve fázi prvotní industrializace, víme, že ve druhé bude zaručeně vývoj brzdit. NEP je dobrý leda tak pro chudé - aby společnost mohla zbohatnout jako celek, bude třeba udělat další krok v ústrety demokracii. Před dvaceti lety, kdy Sovětský svaz se začal bortit a Čína prudce růst, bylo hodně sporů o tom, zda by nebylo lepší nejdříve uskutečnit „ekonomickou revoluci“ a pak teprve politickou. Pokud bychom měřili lidské věci pouze tempem hospodářského růstu po něco málo desetiletí, pak může vzniknout dojem, že Číňané ve sporu měli pravdu. Obě ekonomiky však teprve čeká další vlna modernizace. Na rozdíl od čínských komunistů Kreml je nucen aspoň imitovat mnohostranickost a všeobecné volby. Na politické otřesy Čína vůbec není připravena. To ukázaly události kolem Tibetu, kdy nepokoje nesrovnatelně menšího rozsahu, než byla válka v Čečensku, uvrhly Peking do hluboké krize. Můžeme se dožít paradoxní situace, kdy se ukáže, že „noční můra“ devadesátých let s jejich válkami, puči, oligarchy, státními bankroty a dalšími mrzutostmi je ve skutečnosti velkou konkurenční předností Ruska, v jehož organismu se již vyvinuly protilátky proti dětské nemoci, kterou Čína teprve bude muset prodělat.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče