Porazili úředního šimla a jedou na plný plyn

11. srpna 2008, 08:00 - Jiří Němeček
11. srpna 2008, 08:00

STAVEBNINY JAN MAZÁČ - Začínající podnikatelé dělali počátkem devadesátých let řadu chyb. Úřady jim přitom často nejen nepomáhaly, ale leckdy i házely klacky pod nohy. Kdo ale zatnul zuby a vydržel, může se dnes pochlubit úspěšným projektem.

Pouhý prodej cihel nebo dlaždic ze skladu? To je pro středočeskou firmu Stavebniny Jan Mazáč dřevní minulostí. Firma nabízí po více než šestnácti letech fungování prodej přes internet, závoz materiálu přímo na stavby a dokonce odstartovala i realitní zprostředkování.

Přitom stačilo málo a společnost vzdala svou budoucnost téměř hned zpočátku. Nestalo se. „Pořád tu jsme,“ spokojeně konstatuje obchodní šéfka firmy Dagmar Mazáčová. Společnost dnes zaměstnává nastálo šest lidí a vychází dobře s úřady i sousedy. Nebylo to tak ale vždy.

Společníci Jan Mazáč a Ivan Tomášek otevřeli počátkem devadesátých let na soukromém pozemku u strakonické silnice prodejnu stavebnin. Koupili i sousední pozemek kvůli uskladnění materiálu. A objevil se problém. Polovina pozemků patřila Líšnici a polovina obci Řitka. S podnikáním tak musely souhlasit obě vesnice.

Papír je papír, štempl má svou váhu

Nejdříve všechno vypadalo idylicky. Podnikatelé se dohodli se zástupci samospráv o fungování prodejny stavebnin a na dalších podmínkách. Rozjezd podnikání ale podcenili. Ústní dohoda totiž není totéž, co písemná smlouva. Postavení skladu i prodejny bez stavebního povolení je nepřípustné dnes stejně jako před skoro dvěma desítkami let. Pánové byli ale žhaví do podnikání a netrpěliví.

„I když už jsme podnikali, neuvěřitelné množství času jsme museli trávit obíháním úřadů, sháněním dalších a dalších potvrzení – některých dokonce několikrát,“ vzpomíná Jan Mazáč. „Například na výpis z katastru nemovitostí se čekalo dvě až čtyři hodiny. Jeho platnost přitom byla pouhého půl roku. A když se pak stavební řízení protáhlo na více než dva roky, museli tehdejší společníci tuto kalvárii absolvovat celkem třikrát,“ napsal Bohuslav Zajkrt v čtyřicátém čísle Profitu v roce 1993.

Start: leden 1992

Podnikatelé podali žádost obcím, na nichž soukromé pozemky leží, aby firmě vydaly povolení podnikat. Místní úřady si vymínily řadu podmínek: na obvodu pozemku postavit bezprašné zpevněné cesty, podél oplocení mateřské školky vysadit zeleň a pomáhat při obnově obou obcí.

Zdálo se, že všechno klapne. Byrokratický šiml zařehtal nečekaně až na stavebním úřadě v Mníšku pod Brdy. Zde se počátkem roku 1992 sešli všichni zúčastnění. Správa a údržba silnic se k úmyslu podnikat v tomto regionu vyjádřila kladně. Námitky neměli ani hygienická stanice, hasiči, živnostenský úřad či zástupci obce Líšnice. Naprosto nečekaně se proti postavila Řitka. Důvody? Neurčité námitky ředitelky mateřské školky a ekologické protesty některých občanů. Obec se „zašprajcovala“ – provozovna byla údajně blízko rodinných domků a po stejné cestě chodí lidé na autobus. Výfukové plyny z deseti jízd nákladních automobilů denně měly zhoršit životní prostředí.

Půl roku tahanic

Sousední Líšnice se stejnou vzdáleností obytných domků žádné problémy neměla. Navíc strakonická výpadovka, u níž provozovna vyrostla, produkovala mnohem víc emisí než několik náklaďáků s pytlovaným cementem či dlaždicemi denně.

Byrokracie ovšem zvítězila. Také proto, že podnikatelé podcenili předběžné a ústní smlouvy s místním obecním úřadem v Řitce. Ten chtěl vyjádření referátu životního prostředí, oddělení vodohospodářství, referátu dopravy okresního úřadu a dalších orgánů. Došlo i na požadavek okresního úřadu, který chtěl doplnit dokumenty o výpis z evidence nemovitostí.

„Všechna povolení se do třiceti dnů nepodařilo získat. Firma všechna hodnocení dodala o pouhý týden později, přesto ji to stálo 20 tisíc korun pokuty a výzvu k ukončení provozu,“ napsal autor původní reportáže Profitu. „Tady je třeba vidět chybu podnikatelů, kteří současně podnikali a oběhávali potřebná potvrzení. Šlo tak o pokutu oprávněnou, neboť jejich chybou bylo, že se pustili do podnikání současně s podáním prvních žádostí o podnikání. A to v domnění, že vše půjde hladce. Okresní úřad ale pokutu 7. května 1993 potvrdil,“ pokračuje v popisu kauzy autor.

Úřední šiml zaržál blahem a nelenil – stavební úřad na popud Řitky koncem července 1993 okamžitě poslal podnikatelům výzvu, aby skončili s podnikáním, zaplatili pokutu a pokud ne, připravili se na milionovou sankci.

Ani ve chvíli, kdy situace vypadala téměř beznadějně, se podnikatelé nehodlali vzdát. Znovu podali žádost o dodatečné povolení stavby, které počátkem září 1993 nakonec úspěšně dostali.

Minulost hoďme za hlavu

Vztahy ale zůstaly na stupni mrazu. „Obec Řitka si svým stále zamítavým přístupem zavřela dveře. Sousední Líšnice dostala od podnikatelů darem učebnice angličtiny do základních škol, materiál na stavbu autobusových čekáren, podporují jezdecký oddíl dětí Zmrzlík nebo placení autobusu do bazénu do Hořic,“ postěžoval si Profitu před patnácti lety Mazáč.

Dnes je situace úplně jiná. Právě Řitka se dokonce stala domovským sídlem společnosti. „Bývalý starosta umřel a lidi z obce najednou protesty proti nám přestaly bavit,“ naznačuje Dagmar Mazáčová, že za byrokratickými překážkami stály i osobní antipatie. „Se sousedy vycházíme dobře. A ekologie? Vždyť sídlíme vedle dálnice, takže si na náš provoz skutečně nikdo nestěžuje,“ dodává.

Budoucnost: nezůstat spokojeně na místě

Když už firma porazila byrokratického šimla, narazila během dalších let na nové problémy. Nabízet cihly, maltu, dlažbu a další stavební materiály z jediné prodejny už nestačilo. „Odběratelé ocenili nápad dovážet objednané zboží přímo na místo stavby,“ připomíná jeden z prvních úspěchů novátorských nápadů Mazáčová.

Z poslední doby má obchodní šéfová další tipy: „S webovou prezentací se nám podařilo zvýšit prodej velmi výrazně.“ Řitka se stala navíc zajímavou přípražskou lokalitou a firma se chopila příležitosti a rozšířila své služby i na oblast realit.

Firma se přitom i po letech aktivně zapojuje do života obou obcí. „Pomáháme pořád, škole i školce,“ říká Mazáčová. Dnes už má přitom více možností, než jen kupovat učebnice. Firma totiž v současnosti provádí i zateplení budov, izolaci střech, pokládku dlažeb či oplocení a údržbu zahrad.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče