Poprvé prodal dvacet šišek

17. září 2007, 00:00 - Martin Ježek
17. září 2007, 00:00

Kluk z vesnice Milan Svoboda dobře věděl, že bez knedlíků se v Česku mnoho tradičních jídel neobejde. Začal je tedy vyrábět ve velkém. Jeho velkoknedlíkárna dodá ročně na tuzemský trh deset milionů houskových knedlíků, pro každého obyvatele jednu šišku.

MILAN SVOBODA, KRÁL ZEMĚ KNEDLÍKŮ Kluk z vesnice Milan Svoboda dobře věděl, že bez knedlíků se v Česku mnoho tradičních jídel neobejde. Začal je tedy vyrábět ve velkém. Jeho velkoknedlíkárna dodá ročně na tuzemský trh deset milionů houskových knedlíků, pro každého obyvatele jednu šišku.

Milan Svoboda tvrdí, že má největší knedlíkárnu v tuzemsku i ve světě. Vzhledem k tomu, že v Česku zásobuje přes třicet procent trhu, určitě je doma a v přilehlých zemích králem houskových knedlíků.

„Měli jsme robot na těsto a dělali buchty. Jednoho krásného dne mi žena řekla, že uvařila navíc dvacet šišek houskových knedlíků, ať je jedu někam prodat. Zajel jsem do místního obchodu a tam si knedlíky vzali. Navíc mi prodavačka řekla, že je můžu vozit každý den, že je prodá,“ vzpomíná na úplné začátky knedlíkářské velmoci Milan Svoboda.

Dnes zaměstnává v továrně na knedlíky v Blučině u Brna přes osmdesát lidí. Za sebou má působení v čele jednotného zemědělského družstva a národního výboru. Právě tam vlastně sbíral manažerské zkušenosti.

BLÍŽ NEŽ K JÍDLU MĚL PŮVODNĚ K AUTŮM

Milan Svoboda se narodil 2. srpna 1938 v Blučině nedaleko Brna. Po 2. světové válce se vesničtí kluci v jeho věku sami moc nerozhodovali, čím by chtěli být.

„Otec byl bednář a všechno nasvědčovalo tomu, že budu dělat totéž. Ale v patnácti jsem se zhlédl v motorismu a rozhodl se být automechanikem, stejně jako řada mých vrstevníků. A vyučil jsem se jím,“ vypráví Svoboda.

V šedesátých letech už pracoval jako řidič náklaďáku a bagrista na stavbách, kde se dalo vydělat. Po svatbě, aby mohl být s rodinou, nastoupil jako údržbář do Jednotného zemědělského družstva v rodné Blučině.

„Tehdy nikdo moc nerozuměl traktorovým motorům, takže jsem se slušně zavedl,“ vzpomíná muž, který dnes místo montérek nosí kravatu a dostat se k němu lze jen přes moderní sekretariát.

„Nakonec jsem se stal vedoucím 26 lidí v mechanizačních dílnách sloučeného zemědělského družstva. Už tam jsem se začal učit, jak lidi vést a motivovat. Kdybychom neměli dobré výsledky, dlouho bych dílnu neřídil.“ Vedl ji tak dobře, že posléze stanul, jak by se dnes řeklo, v nejvyšším managementu blučinského družstva a posléze i samotné obce.

ZE ŠÉFOVÁNÍ DRUŽSTVA PŘESEDLAL DO VEDENÍ OBCE

Když v roce 1976 dostal nabídku, aby vzal křeslo starosty Místního národního výboru v Blučině, moc o řízení obce nevěděl.

„Byla to pro mě velká neznámá. Vzal jsem to hlavně proto, že v Blučině byla spousta nedokončených staveb, například krytý bazén nebo plynovod. Tehdejší vedení vesnice nebylo schopno tyto investice dotáhnout do konce,“ rekapituluje devětašedesátiletý muž. Za dva roky jeho působení byl hotov krytý bazén a začala plynofikace obce. „Do pěti let jsme dokončili vodovod, kanalizaci, nové místní komunikace a řadu dalších věcí,“ vzpomíná na své socialistické manažerské začátky.

PODNIKAT ZAČAL S PERLIVýM VÍNEM V listopadu 1989 bylo Svobodovi 51 let. Vzdal se vedení obce a přemýšlel, co dál. Žádný mladík, ale do důchodu daleko. „Sešla se rodinná rada. A můj zeť mi řekl, umíš dělat víno, dělej víno! To byl pro mě impulz. Chytil jsem se toho a začal vyrábět perlivé víno, sycené kysličníkem uhličitým. V roce 1990 jsem se stal prvním živnostníkem ve vesnici,“ říká s úsměvem. Navíc mu jeden z kamarádů z vysoké školy nabídl, zda u nich na škole nechce zavést bufet. V té době nebyl na školních chodbách ani automat na kafe, natož stánek nabízející svačinu či oběd. „Považoval jsem to za dobrý nápad a vybudoval na dvou fakultách brněnské techniky bufety. Šlo to celkem dobře, ale nějak jsem tušil, že to není to pravé, co bych chtěl dělat.“ Výrobu perlivého vína rozjel Milan Svoboda ve velkém. Pak přišel krach. „Jeden vinař mně dodal špatné víno. Vše, co jsem z toho vyrobil, se mi vrátilo. Musel jsem vracet 400 tisíc korun a zkrachoval jsem,“ přiznává. PRVNÍ BANKOVNÍ ÚČET SI ZALOŽIL KVŮLI KNEDLÍKŮM Zůstaly mu bufety, které zásobovala jeho manželka. Z garáže jí udělal kuchyň a koupil dva gastronomické stroje ze zanikajících restaurací. A právě tady vznikly první houskové knedlíky, které postupně ovládly české jídelny. „Byl začátek 90. let a tehdy si nikdo z té branže nedovedl představit, že by bral zboží od soukromníka a platil mu na ruku. Já totiž v té době ještě neměl účet! Tak jsem si ho musel na jejich popud zřídit,“ směje se úspěšný podnikatel. O knedlíky začal být zájem. Milan Svoboda už je vozil po stovkách ve staré stodvacítce. Zadní sedadla vyměnil za regály. „Říkali jsme jí regálka. Ale zájem byl větší a větší, takže nastoupily přepravky a první dodávka Ford transit,“ vypočítává tehdejší vozový park. Dnes už má kamiony, dodávky na 46 tras a tři střediska na rozvoz knedlíků. Z Prahy zásobuje hlavní město a západní Čechy, z Pelhřimova jižní Čechy až po Domažlice a z Frýdku-Místku Ostravsko, Opavsko a Karvinsko. Ovšem než dosáhl těchto rozměrů, musel nejprve vystěhovat knedlíkárnu z garáže. Začátkem roku 1993 si pronajal starou nefunkční hospodu, kterou zrekonstruoval na výrobnu. O tři roky později založil společnost nazvanou Svoboda – výroba domácích knedlíků. Ročně rostla produkce až o 150 procent. INSPIRACI SBÍRAL NEJENOM V PEKÁRNÁCH, ALE I V PRECLÍKÁRNĚ Když se začalo na veřejnosti hovořit o vstupu Česka do Evropské unie, uvědomil si, že přicházejí nové šance, ale také nové předpisy. A to jak na výrobu, tak na hygienu. Domníval se, že by v nových podmínkách neuspěl. „Zeptal jsem se v bance, jestli mi dají úvěr na stavbu nové fabriky. Když přikývli, čekalo mě drobné úskalí, protože podobná knedlíkárna nikde na světe nestojí,“ rekapituluje. Svoboda vycházel ze svých zkušeností, ale také se jel inspirovat do světa. „Viděl jsem, jak se peče hamburgerové pečivo ve Vídní, byl jsem ve výrobně pečiva v Ingolstadtu a v berlínské preclíkárně. Bylo to velmi přínosné. Moje továrna stojí od roku 2001 a v současné době zaměstnávám kolem 85 lidí,“ ohlíží se za uplynulými šesti lety Svoboda, který má tři dospělé děti. Dvě dcery a syna Milana, jemuž je 43 let. „Jednou se ujme firmy, až nastane ten správný čas. Teď dělá ve společnosti technika.“ Svoboda míní, že kdyby kolem sebe neměl neustále lidi, kteří za něj dotahují tu drobnou mravenčí práci, asi by tak úspěšný nebyl. „Řídím se zásadou, že dobrých výsledků může dosáhnout jen dobrý kolektiv.“ PŘI CESTĚ TOVÁRNOU OCHUTNÁVÁ Milan Svoboda má knedlíky rád – a všeho druhu. „Houskový si samozřejmě dám nejraději se svíčkovou a gulášem. Když procházím továrnou, pravidelně jich několik ochutnám, nevynechám masové a škvarkové. Preferuji ale mražené tvarohové knedlíky, ty mohu kdykoli,“ naznačuje Svoboda sortiment své firmy. Celkem vyrábí blučinská společnost 28 druhů výrobků, včetně halušek a pizz. Neměl Svoboda strach, zda se mu mnohamilionová investice vyplatí? „Když jsem do toho šel, tak jsem obavu neměl,“ říká s tím, že chtěl uspět v Unii. Nyní má dojem, že ti, kteří nemodernizovali a nezadlužili se, jsou na tom lépe. „Na hygienické předpisy se zas tolik nedbá, potravinářská inspekce raději chodí k nám než do garážových výroben. Říkají totiž, že by ty výrobny museli hned zavřít. Pravidla by ale měla být pro všechny stejná,“ myslí si blučinský podnikatel. Přesto opět uvažuje o dalším zlepšení provozu. Chce postavit moderní linku za zhruba 30 milionů korun, která by mohla zásobovat knedlíky třeba půl Evropy. Tím by i na nějaký čas vyřešil problém vysokých nákladů. Propouštět zaměstnance ale nechce. A když se zdvojnásobí výroba, přebývající pracovníci přejdou do expedice. *

Konkurence výroby knedlíků v Česku

Před listopadem 1989 vyráběl v Československu knedlíky pouze podnik Alima Brno, který je dodával vojsku. Pro běžný provoz si stačily závodní kuchyně, restaurace a prodejny polotovarů udělat knedlíky samy.

Dnes zásobuje společnost Milana Svobody až 35 procent tuzemského trhu. Za blučinskou firmou jsou v seznamu výrobců také Pekosa Chodov a Domita Tábor, ovšem s mnohem menším podílem na trhu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče