Pomoz si sám

14. června 2012, 16:17 - Alena Prokopová
14. června 2012, 16:17

Profese producenta se obvykle vnímá odděleně. Někteří filmaři se přesto rozhodli vzít svůj profesionální život do vlastních rukou nebo pomáhají svým kolegům

Souběh producentských aktivit s jiným filmařským řemeslem není v Česku ničím neobvyklým. „V celé Evropě se nezávislí producenti rekrutují třeba z řad scenáristů a režisérů – prostě z lidí, kteří mají nějakou tvůrčí zkušenost,“ říká Pavel Strnad ze společnosti Negativ. „Dovzdělají se ve finančních a právních otázkách a pak si produkují vlastní filmy.“ V českém filmu patří k typovým příkladům Jan Svěrák, Jan Němec či Miloslav Šmídmajer. Svůj debut Osmdesát dopisů (2011) si produkoval i talentovaný Václav Kadrnka. David Ondříček, syn slavného kameramana, v roce 1999 založil společnost Lucky Man Films. V jejím rámci se postaral o produkci svých snímků Samotáři (2000), Grandhotel (2006) a Ve stínu (2012).
Dalším případem je režisérský veterán Jan Švankmajer, jeden z mála českých filmařů, jejichž dílo oslovuje už od šedesátých let i mezinárodní publikum. Legendární surrealista se spojil s producentem Jaromírem Kallistou a před třiceti lety vytvořili nezávislou filmovou skupinu. V roce 1992 její činnost legalizovali, takže dnes společnost Athanor, která dokázala skoro zázračně fungovat mimo struktury socialistického státního filmu, sídlí v Knovízi nedaleko Prahy. A její ateliér je díky vlastnímu technickému vybavení prakticky soběstačný.
Stále častějším jevem na české scéně jsou produkující herci. Tento fenomén je ovšem v očích české veřejnosti trochu nešťastně spjatý se jmény Martina Dejdara a Jiřího Pomejeho. Dejdar se jako producent podílel na nepovedené komedii Eliška má ráda divočinu (1999) a splatit dluhy vzniklé kolem dobře míněné retro detektivky Panství (1991) mu trvalo deset let. Pomeje kvůli romanci Zdeňka Trošky Andělská tvář (2001) skončil před soudem za poškozování věřitele. První český producent odsouzený v trestním řízení byl ovšem předtím producentsky mnohem úspěšnější, třeba pokud šlo o Troškovu pohádku Z pekla štěstí (1999 a 2001) a o komedii Kameňák (2003).
Velmi zdatně se do nové role producentky dokázala vcítit herečka Deana Horváthová-Jakubisková. Nepečuje pouze o filmy svého manžela, režiséra Juraje Jakubiska (mimo jiné produkčně náročnou historickou romanci Bathory, která se u nás stala nejvýdělečnějším filmem roku 2008). V roce 2000 se podílela i na produkci baladické Kytice režiséra Františka A. Brabce.

Další přeběhlíci

Skutečnými přeběhlíky v českém producentském prostoru jsou filmoví publicisté. V jejich případě jde o přesun na opačnou stranu barikády, přičemž někteří producenti zvláště v poslední době vnímají negativní recenze jako zlovolný útok na „svůj“ film a publicisty považují za osobní nepřátele.
Prvním novinářem, který začal působit jako producent, byl Pavel Melounek (1957–2009). Původně se zkoušel prosadit jako scenárista a režisér (segment z povídkového filmu Začátek světa, 2000), v roce 1995 pak spoluzaložil společnost Whisconti a jako producent podepsal třeba úspěšný teenagerovský snímek Showboarďáci (2004) či pod hlavičkou společnosti First Film a s Davidem Prudkým tragikomedii Anglické jahody (2008).
Dalším „produkujícím novinářem“ je jeden z komerčně nejúspěšnějších producentů současnosti Tomáš Hoffman, kterého podrobněji představí třetí část našeho seriálu. Jiným případem je Marek Dobeš, který jako spoluproducent a režisér hororu Choking Hazard (2004) zůstal věrný „špatnému filmařskému vkusu“, jejž pomáhal mapovat už jako publicista. Dobeš je navíc spoluscenáristou thrilleru Kajínek, který měl vůbec nejúspěšnější víkendový start v domácí historii a stal se třetím nejnavštěvovanějším titulem roku 2010. Případ Kajínka je unikátní i v tom, že jeho spoluscenáristou, režisérem a producentem není žádný zkušený producentský matador, ale kaskadér a herec Petr Jákl. Na oslnivý start filmu o nejpopulárnějším českém vězni nedosáhl ani veleúspěšný Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka (2012), který produkovala společnost Evolution Films v čele se stále zajímavějším producentem Ondřejem Zimou.
Z jiné profese si mezi úspěšné české producenty odskočil také Adam Dvořák. Etabloval se totiž jako ceněný střihač. Do jeho portfolia patří divácky úspěšná letní komedie Bobule (2004) a její pokračování (2009), Dvořák je ovšem podepsaný i pod válečným dramatem Lidice – loňským čtvrtým nejnavštěvovanějším titulem českých kin.

Úspěchy ze Sklepa

Z pražského kultovního divadla Sklep po převratu v listopadu 1989 vzešla řada osobností, která našla své místo ve filmu. Všechny charakterizuje všestrannost. Třeba režisér Tomáš Vorel je nejen příležitostným hercem, ale jako producent se podílí od roku 2005 na všech svých filmech. Jeho komedie Gympl (2007) zaujímá v historickém žebříčku nejvýdělečnějších českých filmů pěkné čtrnácté místo, takže není divu, že Vorel plánuje její volné pokračování nazvané Vejška.
Jinou mnohostrannou osobností, která zanechává stopu v české producentské sféře, je Václav Marhoul. Jako výrazná tvůrčí a organizátorská persona vystudoval produkci na pražské FAMU. Dějiny privatizace českého filmu pak razantně ovlivnil během sedmi let svého působení ve funkci generálního ředitele Filmového studia Barrandov. Své schopnosti Marhoul neuplatnil jen jako manažer různých kulturních projektů a společenských akcí, ale také jako producent a režisér. Debutoval parodií na detektivky drsné školy Mazaný Filip (2003), především však natočil vynikající válečné drama Tobruk (2008).
Ze Sklepa vzešel i Ondřej Trojan – starší bratr herce Ivana – který přerušil v roce 1990 studium režie na FAMU, aby mohl natočit podle scénáře svých spolužáků Petra Jarchovského a Jana Hřebejka tragikomedii Pějme píseň dohola. S kolegy ze Sklepa Tomášem Hanákem a Jiřím Burdou pak Trojan založil společnost Total HelpArt T.H.A, v jejímž rámci se od konce devadesátých let věnuje producentské činnosti. Tu charakterizuje hlavně dvacetiletá spolupráce s Janem Hřebejkem, která začala tragikomedií Pelíšky, druhým nejúspěšnějším filmem roku 1999 hned po americkém hitu Titanic.
Za Hřebejkův válečný příběh Musíme si pomáhat (2000) získal Trojan producentského Českého lva. Film se dostal mezi pětici neanglicky mluvených snímků nominovaných na Oscara. Producentsky se Trojan podílel i na dalších Hřebejkových filmech Pupendo a Horem pádem (2004 – Český lev za nejlepší film roku). Zaštítil i Krásku v nesnázích (2006), Medvídka (2007) a komedii U mě dobrý (2008).
Ani shánění peněz na filmy jednoho z neoceňovanějších režisérů současnosti není ovšem podle Trojana snadné. Přesto se pokouší uchovat si tvořivost, které jsou pro něj příznačné i jako pro režiséra. „Nejzábavnější a nejzajímavější částí mé práce je společné probírání obsazení i lokací a scénáře, hodně času trávíme společně ve střižně,“ popsal před časem svou spolupráci s Janem Hřebejkem. „Tyto etapy vzniku filmu jsou hravé a napínavé. Pak nastává druhá část: dostat film k divákům. I k této práci se snažím přistupovat obdobně – hravě.“
Podobně jako Hřebejka vnímá Ondřej Trojan i další filmaře, s nimiž spolupracuje. Tomáše Vorla, se kterým dělal Cestu z města (2000), či Lukáše Přibyla, s nímž spolupracoval na vysoce ceněné sérii dokumentů Zapomenuté transporty. Dalším významným Trojanovým počinem byla adaptace románu Květy Legátové Želary (2003), na níž se podílel jako režisér a která ho opět vynesla mezi pětici producentů nominovaných na Oscara. Trojan, který před dvěma lety režíroval tragikomedii Občanský průkaz, je tak jedním z „oscarově“ nejúspěšnějších filmařů v historii české kinematografie.

Proč nebýt smutný

„Ze šesti filmů, na jejichž výrobě jsem se podílel, byly vlastně ziskové jen dva - Kolja a Vratné lahve. Takže je mohu považovat za producentský úspěch,“ prohlašuje Jan Svěrák. „Za neúspěch bych měl považovat třeba film Kuky se vrací, který zůstal devět milionů v minusu. Ale naštěstí nejsem jen producent, ale také režisér. A ten má všechny své filmy rád a smutný ani trochu není,“ dodává.
Navzdory svému tvrzení patří syn ceněného scenáristy Zdeňka Svěráka k vůbec nejúspěšnějším českým filmařům: hned tři jeho filmy (Kolja, 1996, Tmavomodrý svět, 2001, a Vratné lahve, 2007) překonaly magickou hranici milionové návštěvnosti. To se po revoluci povedlo zatím jen Janu Hřebejkovi s Pelíšky a Jiřímu Vejdělkovi s Ženami v pokušení (2010).
Svěrákovy profesní osudy ovšem nejsou přímočarou cestou k úspěchu. Vystudoval dokument a chtěl se věnovat animované tvorbě, už jako student FAMU však získal studentského Oscara za dokumentární mystifikaci Ropáci (1988). Na „opravdovou“ Cenu Akademie byl nominovaný v kategorii neanglicky mluvený film díky celovečernímu debutu Obecná škola (1991). Oscara pak získal za tragikomedii Kolja (1996), jež mu vynesla i „producentského“ Českého lva za nejlepší film roku.
I Svěrák totiž usoudil, že se o své filmy nejlépe postará sám. Už v roce 1991 se stal jedním ze spolumajitelů produkční firmy Luxor a začátkem roku 1995 založil vlastní společnost Biograf Jan Svěrák, jejímž prostřednictvím se podílel na všech svých filmech. V roce 2006 dokonce poprvé produkčně podpořil snímek jiného režiséra – Tajnosti Alice Nellis, jež mu vynesly dalšího producentského Českého lva.
„Jsme malá firma, jež se věnuje vývoji látek, které bych mohl režírovat, financování těchto projektů a obchodování s právy k nim,“ vysvětluje Svěrák. „Na natáčení si najímáme externí produkci a tím dokážeme náklady držet velmi nízko. Nic mne tedy nenutí natáčet reklamy nebo filmy jen proto, abych společnost udržel v chodu. Zisk je samozřejmě bohulibá věc, nijak se mu nebráním, ale jsem spokojen, když se vrátí náklady všem koproducentům.“ Svěrák – jako většina českých filmařů – se jako s důležitým partnerem pravidelně spojuje s televizí. „V uplynulém dvacetiletí pro mne pozitivní moment nastal ve chvíli, když Nova začala koprodukovat české filmy. Tím se prolomil monopol České televize,“ vzpomíná Svěrák. „ČT si do té doby mohla diktovat podmínky za normálních okolností pro producenty nepřijatelné - získávala práva k vysílání filmů na neomezenou dobu za směšných finančních podmínek. A nutila producenty využívat své výrobní kapacity za ceny, které by na volném trhu neobstály.“ Dalším klíčovým prvkem ve Svěrákově vyváženém, rozmyslném konceptu je britský producent Eric Abraham ze společnosti Portobello Pictures. Rodák z Jižní Afriky s britským občanstvím je známý především jako producent Kolji, jehož se povedlo prodat do čtyřiceti zemí světa včetně USA a Velké Británie. Z úspěšné spolupráce vzešel i Tmavomodrý svět a Vratné lahve. Také díky dlouholeté spolupráci s Abrahamovou společností Portobello nyní Jan Svěrák může pracovat na přípravách svého prvního projektu v angličtině – produkčně náročné, „exotické“ dobovky podle vysoce ceněné literární předlohy amerického spisovatele Saula Bellowa.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče