Poker nemůže hrát každý

10. září 2009, 16:36 - Luděk Bednář
10. září 2009, 16:36

Většina manažerů se domnívá, že by se odměny bankéřů měly regulovat

Považujete za správné regulovat odměny bankéřů, jak se na tom dohodli představitelé G20 v Londýně, aby je odradili od velkého riskování?

  • Ano 45,8 %
  • Ne 40,8 %
  • Nevím 13,4 %

Finanční krize způsobila většině velkých finančních domů v Evropě i v USA obrovské ztráty. Mnoho bank získalo od vlád miliardy dolarů na další existenci. Jejich vrcholní manažeři však stále často pobírají odměny v řádu několika milionů dolarů. Představitelé nejvyspělejších světových ekonomik G20 se proto předminulý víkend na summitu v Londýně dohodli, že odměny manažerů omezí. S tímto jejich rozhodnutím souhlasí 45,8 procenta našich manažerů. Jednoznačně na otázku nedokáže odpovědět první respondent: „Jsem proti jakékoli regulaci odvětví, v němž neexistuje přirozený monopol. V pořádku jsou však úvahy, že by bankéři měli být odměňovaní dle střednědobých a dlouhodobých výsledků. O tom by však měli v první řadě rozhodovat akcionáři, nikoli nějaký úřednický dohližitel.“
Vyhraněný, ale zajímavý názor zaznívá v záporné odpovědi: „Nebylo to velké riskování, ale ,nenasytnost‘ bankovních kaprů, protože nedokázali posoudit výši rizika. Zjednodušili činnost na výtěžek a nezabývali se riziky. Výše rizika je doménou hráčů. Ti by nikdy nepřipustili konec hry. Vždy reagují na situaci. Potřebují, aby hra pokračovala. Do řemesla hráčů – spekulantů, kteří jsou dobrodiním pro trh, protože určují relace – začali fušovat tupci s ambicí překonat rekordy schopných. Je to pořád stejné – nejsme si rovní. Prodere-li se na místa schopných odpad, má to katastrofální následky. Poker nemůže hrát každý.“
Opačné stanovisko zaujímá tento dotázaný: „Každá regulace je problematická. V tomto případě s ní však souhlasím, protože banky pracují s cizími penězi, což vyžaduje velkou odpovědnost. A pokud ji nemají akcionáři ani bankéři, musí se to řešit jinak.“
Záporně odpovídá následující respondent: „Vidí-li někdo přímou úměru mezi výší bonusů a mírou riskantních rozhodnutí, bude pro regulaci. A bude mít pravdu. Pokud někdo řekne, že až donedávna banky tloustly, a proto jejich rozhodnutí nebyla natolik riziková a špatná, bude proti regulaci. A také bude mít pravdu. Je tedy pravda někde uprostřed? G20 či někdo jiný s právem rozhodovat o osudech bankéřů by měl zvážit zdraví každé banky a rizika ohrožující její klienty či ekonomiku států, kde působí. A až poté přijímat opatření. Plošné, byrokratické řešení se vymstí. Přinese jen další zmatky a mohlo by zapůsobit i kontraproduktivně – demotivačně.“
Souhlasný postoj vyznává další manažer: „V tomto případě platí staré přísloví Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Pokud státy podpořily banky miliardami dolarů z rozpočtů, mají právo kontrolovat, jak s nimi hospodaří. Připomínám, že americké banky loni na podzim dostaly finanční prostředky a nejprve je použily na úhradu odměn manažerů a na výplatu dividend.“
Snaha o řešení se objevuje v záporné odpovědi: „Mine se to účinkem. Lidé na těchto postech mají takový mozkový potenciál, že každou regulaci obejdou. Je-li někdo naprogramován na co nejvyšší osobní profit bez ohledu na následky, nelze mu v tom nijak zabránit. To je velký sociologický problém. Mnoho těchto lidí, nejen bankéřů, je sice v byznysu geniální, ale naprosto postrádá sociální inteligenci. Hromadí bohatství, které prakticky k ničemu nepotřebují, neboť vše mají. Nejsou schopni brát ohled na potíže způsobené většinové společnosti. Jak to změnit? Socialismus nefunguje, větší daně trochu. Snad jen trvalá výchova od školních lavic a následné pozvolné změny v chování společnosti mohou mít plošnější dopad.“
Jiné řešení nabízí tento respondent: „Je správné, aby vlastníci a akcionáři regulovali odměny manažerů firem. Je to jejich právo. Nechápu, jak je možné vyplácet odměny manažerům – ať v bankovnictví či jiném odvětví – kteří způsobí firmě ztrátu, nezvládnou rizika, nezajistí její rozvoj nebo ji dokonce dovedou ke krachu. Vždyť jako správci majetku a hospodáři nesplnili úkol. To už se netýká bonusů a odměn, ale diskuse o základním platu a setrvání manažera ve firmě. Samozřejmě že je nutné zohlednit třeba dopady ekonomické krize, takzvané ,objektivní příčiny‘, na byznys. I za krize však existují měřítka úspěšnosti. Základním je krizi přežít, dalším měřítkem je například tržní podíl. Pokud je vlastník či akcionář moudrý, nastaví odměny manažerům tak, že je bude i v krizi motivovat a zároveň dle plnění kritérií pro manažerské bonusy řídit rozvoj a rizika firmy.“

Odpovídalo 142 manažerů

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče