Podzim aut

Zamiloval jsem se. Ve švýcarské vesničce jménem Kaufdorf nedaleko Bernu. Do auta. Dost starého auta. Olivově zelený cadillac, takový ten fešák s okřídlenou zadnicí a chromovanými světlomety, tam čeká na svého majitele. Ale dlouho již nebude. Do měsíce musí pryč. Vmžiku jsem si vzpomněl na Christinu, auto s temnou duší, které si vybájil spisovatel Stephen King. „Vypadala hodně špatně. Levou stranu předního skla protkávala pavučina prasklin. Pravá strana zadku byla promáčknutá a v oprýskané prohlubni narostlo hnízdo rzi. Zadní nárazník nakřivo, víko kufru pootevřené a z několika dlouhých řezných ran v potazích lezla cupanina. Jedna pneumatika byla splasklá. Ostatní byly tak ojeté, že bylo vidět plátno. Arnie se zamiloval do Plymouthu Fury ročník 1958, jednoho z těch dlouhých aut s velkými křídly na zadních blatnících. Na pravé straně předního skla – té nepopraskané – byla přilepená vybledlá cedule NA PRODEJ,“ začíná Kingův román. Tytéž pocity jako hlavní hrdina jsem měl i já, s tím rozdílem, že švýcarská „Christina“ je už prodaná. Stejně jako stovky jejích sestřiček a bratříčků, které donedávna tiše rezly v prostředí největšího evropského autohřbitova veteránů. Na jedinečném místě pod Alpami, kde staré ameriky i volkswageny přirozeně zarůstaly křovinami a mechem, už být nesmějí. Rozhodl o tom švýcarský úředník. Není to prý nic pěkného, pouhé haraburdí.
Z Bernu stačí ujet pouhých osmnáct kilometrů a jste v Kaufdorfu. A na jeho konci, vzdálena od obytných budov a zaštítěna zasněženými vrcholy hor, leží oplocená zahrada. Tam začala ve třicátých letech minulého století svážet rodina Messerliových auta – původně kvůli náhradním dílům. Walterovi Messerlimu bylo líto vyřazených vozidel, nechtěl je nechat sešrotovat a zničit. Aut valem přibývalo, až k počtu 800 kusů. Od roku 1975, kdy se majitelem stal syn Franz, byly všechny nepojízdné klenoty ponechány svému osudu, aby splynuly s přírodou. A tak se nejeden buick, těžký ford, cadillac ’54, britský wolseley, plymouth, rudá corvette nebo porsche skamarádily s okolím. Tu prorůstá větev oknem, tam se lišejník mazlí s kapotou…
„Ovšem už od počátků nastaly problémy s místní samosprávou. Obci se pranic nelíbilo autovrakoviště hned za vsí. Nastal konflikt mezi rodinou, která vlastní pozemek, a vedením obce. Taková malá válka,“ řekl týdeníku EURO Marc Renaud, předseda občanského sdružení Historischer Autofriedhof Gürbetal. Právě on dostal před pár lety, když se do Kaufdorfu přistěhoval, nápad zřídit z vrakoviště otevřené muzeum. Obec by získala atrakci. V roce 2007 přišlo jen během otvíracího víkendu deset tisíc lidí! „Byly tu televize, rádia, tisk. I média věřila, že by mohl projekt fungovat. Loni v létě bylo muzeum otevřeno a za čtyři měsíce sem zavítalo třicet tisíc návštěvníků. Bohužel se opět ozvaly úřady. Jednak obec, ale i kanton Bern. Prý tu máme harampádí, což je zakázáno. Odvolávali se na zákon, který zakazuje na volném prostranství schraňovat odpad. Museli bychom mít pod auty betonový podklad, protože údajně mohou do půdy uniknout škodliviny,“ říká Renaud. Automobiloví nadšenci nabídli úředníkům vypracování studií, které by doložily čistotu okolní půdy a vod, protože – ruku na srdce – co může vytékat z půlstoletého vraku? Marně.
Za drátěným plotem je jiný svět. Úplné bezčasí. Květinka nesměle ukrytá v rozbité lampě světlometu. Z minibusu, v němž kdysi vyřvávaly německé hudební šlágry, visí na kabelu osamocený reproduktor. Ohrožené lišejníky a mechy, které tu dle zastánců autohřbitova našly spolu s ptáky jedinečnou niku, mechově hladí prorezlé dveře, obepínají zešedlá zrcátka. Kapradí prorůstá nárazníky. O kus dál najdete vysloužilý motor, cele vklíněný mezi dva kmeny břízy. Sedačky z porsche, jejichž kožešina přechází z původní šedi v tisíce zelených tónů, berou dech. Pavouk si v okně plete hedvábnou záclonku, slimáci unyle cestují po volantu. Hned vedle pak trčí strom z kapoty chevroletu. Dvě tři patra veteránů zapuštěných v půdě. 780 frajerů mezi stromy. Nejstarší kus pochází z konce třicátých let, nejnovější z počátku osmdesátých. Hledáte-li pozorně, uvidíte i jeepy, je tu i jeden bentley, jaguar a Rolls Royce Silver Cloud – to vše posypané listím. Podzim aut. Jedním slovem: symbióza. A ukázka toho, jak si příroda poradí s lidskými výtvory, byť jí to nějaký pátek trvá…
„Všechno musí pryč. Sehnali jsme sto tisíc podpisů v petici za záchranu hřbitova. Podpořili nás lidé na Facebooku. V náš prospěch se vyslovil i ředitel technického muzea v Luzernu, stejně jako šéf historického muzea v Bernu. Vznikly i analýzy, jak by naše místo pomohlo turistickému ruchu,“ říká Renaud, jenž do záchrany „frídhófu“ investoval nemalé úsilí. Auta však musejí pryč, a tak fanoušci uspořádali alespoň aukci, v níž vraky prodali. „Víceméně všechny jsou již rozprodány. Průměrná cena za vůz činila tisíc švýcarských franků (17 tisíc korun), ale byly tu i kousky za 20 tisíc franků. Nejcennějším je model s jedinečnou karoserií, která byla vyrobena ve Švýcarsku,“ vypráví Renaud. „Je to pryč. Definitivně. Do Vánoc už bude nejspíš všechno odvezeno. Bylo to úžasné místo. Nebylo ve vesnici, ale za ní, skryto mezi stromy a keři. Nikomu nemohlo vadit… Jsem smutný. Hřbitov už žije jenom na internetu. Byrokracie zvítězila.“

Více na: www.autofriedhof.ch