Podruhé naposledy

25. května 2012, 17:37 - Petr Frinta
25. května 2012, 17:37

Politika by neměla být pupek světa, a my jsme v devadesátém propadli dojmu, že je všeobjímající a všeřešící. Lidé od ní stále očekávají více, než je jim schopná nabídnout, říká hudebník a někdejší politik

Hudebník by měl vystupovat, dokud si myslí, že může. Ale já si to můžu myslet, a posluchači už ne. Je tedy moje starost, abych to dokázal poznat předtím, než mi to někdo přijde říct, uvádí k otázce odchodu do uměleckého důchodu Michal Prokop. Přestože hudebníkovi, televiznímu moderátorovi a někdejšímu poslanci bude v srpnu 65 let, do výslužby se prozatím nechystá. Posluchače čeká nová deska a televizní diváky pak nový pořad.

Euro: Jste uprostřed příprav na nové album: kdy a jaké bude? Měla by to být řadová deska s novým materiálem. Po letech jsem najednou dostal chuť ještě něco zkusit, a to i v době, kdy se skoro nic neprodává. Ne z obchodních důvodů, ale pro pocit, že na to ještě pořád mám. Inspirovalo mě i to, že jsem se vybavil pro domácí nahrávání.
Vyzval jsem oblíbené autory a spoluhráče, s nimiž léta pracuji, aby se desky účastnili také. Prozatím mám devět věcí, šest mých, tři od Petra Skoumala, většinou na texty Pavla Šruta. Ale ne výhradně, jak to bylo na předchozím albu Poprvé naposledy. Dva texty jsou od mého kolegy z televizních projektů Honzy Laciny, jemuž je vlastní zajímavá poetika. Kdy deska bude, říct neumím, do konce léta bych rád měl materiál pohromadě, čekám ještě na příspěvky mých kolegů.

Euro: Bude se „podomácku“ nahrávat celé album? Vybavil jsem se jen pro výrobu demo snímků. Vše, co jsem do této doby složil, jsem si vždycky nějak nahrál sám doma, s kytarou, skladby pak již aranžoval někdo jiný. I tentokrát jsem se rozhodl snímky pořídit doma, ale na profesionální technické úrovni, se základními aranžmá a instrumentací. Další dimenzi – špičkové instrumentální výkony – písně dostanou, až přijdou ti, kteří opravdu umějí hrát. Předpokládám, že nová deska vznikne stejně jako minulá: základy se nahrají ve velkém studiu a playbacky, dokončovací práce a zpěvy se udělají jinde. Moji kolegové jsou vybaveni profesionálními domácími studii, co v nich nahrají, se do desky dosadí při míchání. Tahle technologie je úžasná, doma má člověk největší klid, a pokud je schopen snímek dodat v požadované kvalitě, je to určitě lepší, než aby nad ním visel Damoklův meč ubíhajícího času. Na druhé straně, pokud máte jasně daná od–do, je to určitý tlak, aby se vše dokončilo včas a nevleklo se příliš dlouho. Ale to v našem případě nehrozí na rozdíl od některých zahraničních kapel.

Euro: Váš vrstevník, legendární slovenský baskytarista Fedor Frešo v rozhovorech tvrdí, že s přibývajícími zkušenostmi roste u hudebníka i autocenzura. Do jaké míry vás brzdí při psaní nového materiálu? Kdykoli se něco povede, navázat něčím dalším je o to riskantnější. Neustále se přesvědčujete, jestli vám neubývají síly, inspirace. Na jevišti stojím čtyřiačtyřicet let, od roku 1967. Ne že bych toho natočil málo, ale také ne že bych toho natočil moc. Sebereflexe v tom hraje určitou roli. Trvalo mi sedmnáct let, než jsem se dopracoval k předchozí desce. Důvodů byla spousta, hlavně nehudebních, nakonec jsem se k ní ale dokopal. A možná dost neskromně si myslím, že se povedla. Pojmenoval jsem ji Poprvé naposledy, protože jsem si říkal: „Bůhví, jestli ještě někdy…“
Čtyři roky jsem měl pocit, že to stačilo, ale najednou to přišlo a já si řekl: „O co jde?“ Třeba Kolej Yesterday byla výborná deska, nejen hudebně, ale i načasováním, strefila se do správné doby. Teď to bude tak, že do toho půjdu, album vyjde a uvidím, co se stane. Ale nebudu si s tím dopředu lámat hlavu.

Euro: Odjakživa jste zpíval nebo zhudebňoval výhradně texty jiných autorů. Proč se vám nedaří s vlastními? Mám bohužel ten deficit, že mě nenapadají příběhy. Je to otázka základního nápadu, protože techniku, operaci s jazykem bych zvládnout měl. Jeden svůj text jsem kdysi natočil, ale bylo to spíše technicistní hraní se slovy. To ovládám, protože všechno, co dělám mimo muziku, nějakým způsobem s jazykem souvisí. Ale bez příběhů se texty dělat nedají. Čili hudbu skládám na slova, která dostanu. Devět věcí na nové album vznikalo na hotové texty. Pro češtinu je to ideální model: text je primární, hudba vychází z něj. Odpadají tím problémy s frázováním, například krátkými a dlouhými samohláskami.

Euro: Vyrůstal jste na černé hudbě, vaše raná tvorba jí byla silně ovlivněna. Na pozdějších nahrávkách ale jejích prvků ubylo, nestýská se vám po ní? Na pódiu se ke kořenům vracím neustále. Jednak proto, že mě to baví, jednak standardy zpívám, protože si myslím, že to umím. I když jsou moje písničky všechno jiné než tradiční bluesové dvanáctky nebo soulové patterny, to cítění v nich stále je. Jednou provždy ve mně černá hudba zůstala a v nějaké zasuté podobě se zrcadlí ve všem, co jsem kdy napsal. Jde spíše o pocit, nějakou stylovostí se netrápím. Navíc když jsem hudebnímu publicistovi Ondřeji Bezrovi před lety pouštěl Poprvé naposledy, překvapivě prohlásil, že to je nejsoulovější z mých desek.

Euro: Připravované album ovšem není jedinou novinkou. Tou další je chystaný televizní pořad, který by měl vystřídat Krásný ztráty… Vedení ČT2 mi nabídlo pořad nový, docela jiný, než jaké jsou Krásný ztráty. Představa o něm se neustále vyvíjí, na obrazovce by se měl objevit od nového roku. Pevně doufám, že se nám povede dotáhnout ho do konce navzdory změnám, které v České televizi probíhají. V tuto chvíli mohu říct, že půjde o pořad méně intimní než Krásný ztráty, s více hosty a i na moderování budeme dva. Kdo ale bude mým partnerem, nechci zatím prozrazovat. Jádrem budou témata, která ve společnosti hrají důležitou roli, ale přitom nemusejí nutně být aktuální, vázaná na události. Témata, která okolo sebe často nabalují mýty. Naším cílem je demytizovat je. Na podzim vyrobíme několik pilotních dílů, ověříme si, nakolik je naše představa reálná. Krásný ztráty poběží do konce roku, nový pořad by je měl plynule vystřídat.

Euro: Životnost diskusního pořadu určují dva faktory. Charisma moderátora, které se dříve nebo později okouká, a hosté. Podle jakého klíče dvojice sestavujete? Od počátku je pořad koncipován tak, že každý host se v něm může objevit jen jednou, netočíme dokola čtyřicet provařených lidí. Na „place“ se pokoušíme o interakci, oba hosté jsou neustále spolu. Co pojmenovat ani nedovedu, je, jak sestavujeme konkrétní dvojice. Jsou mezi nimi takové, které se znají od narození, ale i lidé, kteří se poprvé seznámí až před kamerou. Obojí bývá zajímavé, ale ani jedno není pravidlem. Snažíme se, aby to byly dva různé světy, například představitelé různých generací, kteří dělají to samé. Nestavíme dvojice v duchu odpůrce–příznivce, často je to jen intuice. Nedávno jsme pozvali dva nově nastoupivší ředitele státních institucí – Národní Galerie a České filharmonie. Vazba je jasná: dva, kteří stojí na startu. Jeden je takzvaně od fochu, proti němu ekonom, který se do Národní galerie dostal jako manažer. Chtěli jsme, aby si divák položil otázku, zda v čele kulturní instituce má stát nositel vize, anebo manažer, za nějž tu vizi nese jeho umělecký šéf.

Euro: Diváci mají možnost zhlédnout sedmatřicetiminutový sestřih, z jak dlouhého záznamu obvykle vzniká? Většinou máme po ruce zhruba dvojnásobek metráže. Režisér dílu – Honza Lacina nebo Tereza Kopáčová – má na starost základní sestřih. Po projekci ve střižně si řekneme, co bychom vyhodili, anebo naopak vrátili. Nikdy se nestalo, že by host měl dojem, že jsme ho sestřihem nějak zásadně zkreslili. Což je dané tím, že to není aktuální politika, kde vždy panuje největší obava. Naopak největší problém v tomto směru byl s jedním režisérem, který si ovšem pletl roli hosta s rolí režiséra.

Euro: Ještě před Krásnými ztrátami jste moderoval diskusní pořad Nic ve zlým. Neláká vás vrátit se k tomuto formátu, kdy hosté z řad politiků nekomentují aktuální dění, ale spíše vysvětlují souvislosti a snaží se představit přesvědčení, z něhož jejich program vyrůstá? Trochu láká, proto také občas něco podobného ve „ztrátách“ oprašuji. Na rozdíl třeba od Marka Ebena se politice striktně nevyhýbám, ale ani ji cíleně nevyhledávám. K životu patří, ovšem jen v rozumné míře, a koneckonců jsem v ní strávil několik let. Snažím se ji prezentovat spíše přes konkrétní osobnosti, jejich chování a motivy. U tohoto typu pořadu musím mít pocit, že host mě zajímá jako osobnost, musím mít pocit, že něco dokázal, a proto si ho můžu vážit, i když s ním nemusím souhlasit. Do relací ČT 24 nebo Otázek Václava Moravce nejsou politici zváni z tohoto důvodu, ale proto, že zaujímají určitou pozici a názor, který je aktuální a k té pozici adekvátní. Proto má jeho pořad často konfrontační charakter. Ve svém věku nemám chuť a náladu bavit se před kamerou s těmi, se kterými bych si za normálních okolností ani nepodal ruku.

Euro: Souhlasíte s názorem, že se současná česká politika vyprazdňuje? Že již jde jen o rutinní vykonávání moci, udržování statu quo, bez hlubší vazby na reálné potřeby obyvatel? V mnoha směrech bych s tím souhlasil, jen nejsem až takový skeptik. Tu a tam se ještě objeví někdo, komu jde o něco, co přesahuje jeho post, jeho vlastní já. Připouštím ale, že se to pozvolna vytrácí. Naše představy z devadesátých let o generaci, která nás vystřídá, ale vypadaly úplně jinak. Do politiky jsme tehdy vstupovali jako totální amatéři. Byli jsme nepřipravení, měli jsme snad jen něco „odžito“. Když jsme ale například navštívili švýcarský federální parlament, překvapilo mě už tehdy, jak málo se jeho poslanci liší od našich. Myslel jsem, že v zemi se staletou demokratickou tradicí budou na našem místě sedět studovaní profesionálové, rozdíl byl snad jen v jazycích, které přece jen ovládali lépe. Naše tehdejší očekávání možná byla naivní anebo to souvisí s tím, že se svět posouvá jinam, než jsme si mysleli. Vyrostli jsme v bipolárním světě. Když padla železná opona, měli jsme za to, že když zmizí největší zlo, svět se napraví. Jenže se ukázalo, že to tak není, naopak to nastartovalo procesy, které nikdo nedovedl předvídat. Objevují se nové fenomény, nové pohyby, se kterými si akademici lámou hlavu. Politologové, jak se ukazuje, byli vždy připraveni jen na minulé konflikty. Vědí, co bylo, ale už ne, co se současnou podobou Evropské unie nebo NATO, co s islámským radikalismem. To jsou věci, které jsme tehdy netušili. I to, kdo se dnes politikou profesionálně zabývá, je důsledkem celkového pohybu ve společnosti, který přesahuje hranice České republiky.

Euro: Souvisí provázání současné politiky se zájmy podnikatelských subjektů, s demografickou změnou, kdy dlouhodobě přibývá lidí, kteří chtějí tak řečeno „jet na vlastní triko“? Neumím to posoudit, ale individualističtější společnost je mi bližší. Zaměstnanecký poměr jsem zažil pouze jednou v životě. Mělo by to tak být, že se čím dál více lidí bude umět postarat sami o sebe. Což by se ale nemělo zaměňovat s tím, že se každý stará jen sám o sebe. To je otázka morálky, pocitu lidské sounáležitosti, sociální odpovědnosti, a tyto pojmy by se neměly směšovat. Současná situace jako by ale vybírala jen nevýhody z obou modelů, jako by výhody ani neexistovaly.

Euro: Sbližování politiky se soukromými obchodními zájmy má ale za následek i obecnou ztrátu důvěry v politiku, především u mladší generace. Politika by neměla být pupek světa, a my jsme v devadesátém propadli dojmu, že je všeobjímající a všeřešící. Lidé od ní stále očekávají více, než je jim schopna nabídnout. Jejich osobní životy, štěstí nikdy nemůže naplnit. I když se v ní děje mnoho nepravého, nemůže za všechno, proč jsou lidé nešťastní. Pokud se tedy o ni dnes mladí zajímají méně než my, je to jen dobře, protože politika už neřídí naše každodenní osudy, každý náš krok. A za to jsem každé ráno vděčný. Druhou stranou mince je fakt, že mladá generace často ani neví o tom, co zde bylo. To zjišťuji na přednáškách: nejenže to studenti neznají ze školy, protože společenskovědní disciplíny často končí rokem 1945, ale nebaví se s nimi o tom ani rodiče. Proto je pro mladé současná politika, vše, co reprezentuje, příliš vzdálené téma. Nevědí, že má kořeny v tom, jak se zde ještě před dvaceti lety žilo, a že dnes se přece jen žije o něco lépe. Bez uvědomění těchto souvislostí je snadné zhlédnout se v tom, že houska stála čtyřicet haléřů, všichni měli práci a bezdomovci nebyli. Je to něco podobného, jako když chlapi vzpomínají na vojnu. Po deseti letech si vzpomenou už jen na to, jak si užívali srandy, když se někde zašívali. Ale co za buzeraci a promarněný čas to bylo, na to už ne.

Euro: Je v takovém prostředí vůbec reálné vyrovnání s komunistickou minulostí? Vzpomínání na mládí s sebou vždy nese nostalgii. Vždyť nás ještě tenkrát nebolelo všechno, co nás občas trápí teď. Ale všechno, co dnes prožíváme, je podle mého názoru právě to vyrovnávání s minulostí. Jen neprobíhá tak, že by někdo rozhodl: „Teď zrušíme zločinnou stranu, napravíme křivdy, ty a ty odškodníme, další vrátíme na posty a tamty posadíme do chládku.“ Některé věci se jednoduše vrátit nedají. Přesto mi tu vadí určitý nedostatek nadhledu, velkorysosti. Německo se denacifikovalo dlouhá léta, nikoli bez chyb a omylů. Myslím, že i u nás se jich udělala spousta. Byl jsem také mezi těmi, kteří tvrdili, že nemá smysl zakazovat komunistickou stranu, tvrdil jsem, že vymře. Ale to byl omyl, měli jsme ji zakázat! Zastánci té ideologie by založili zřejmě jinou partaj, ale už by to bylo prostě jiné, složitější. Spousta dalších věcí se udělala špatně, ale nemyslím si, že by vyrovnání neprobíhalo. Se všemi chybami a omyly stále běží, je to nekončící proces. Z morálního hlediska jsou některé věci neodpustitelné – političtí vězni z této epochy mají horší důchody než jejich bachaři, ale je to proces a jde především o to, aby pokračoval, aby se tato témata neustále otevírala, aby člověk neztratil naději, protože vše nelze vyřešit ze dne na den. A zdá se, že ani za dvacet let.

Euro: Má tedy ještě smysl KSČM zakazovat? Určitě! Co by vzniklo namísto ní, by už přece bylo něco jiného! Pokud se podíváte na druhý okraj politického spektra, zákaz Dělnické strany vyvolal, že se titíž lidé prostě museli přetransformovat do jiného uskupení. To vše jsou komplikace, překážky a je naší povinností je klást. Žádná z nich není nepřekonatelná, ale je třeba to dělat. Jako znamení, že každému ještě není všechno lhostejné.

Michal Prokop (64)

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a kulturní studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Proslavil se především jako zpěvák: po slavných začátcích v šedesátých letech nabral druhý dech v letech osmdesátých po obklopení se novými spoluhráči. V devadesátých letech přerušila dráhu muzikanta politická kariéra. Michal Prokop byl poslancem, náměstkem ministra kultury a ředitelem společnosti Praha – Evropské město kultury 2000. V současné době kromě koncertování moderuje diskusní pořad Krásný ztráty v České televizi, zároveň přednáší mediální právo na Univerzitě Karlově a na katedře produkce pražské DAMU.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče