PSALI JSME PŘED 15 LETY Podkarpatská Rus - to byl ještě do nedávna termín, který se od roku 1945 víceméně používal jen v případech, kdy bylo školákům třeba osvětlit, kam jsou zasazeny příběhy Nikoly Šuhaje loupežníka. Fakt, že toto území patřilo v letech 1919-1939 Československu, jaksi vypadl z dějepisu.
PSALI JSME PŘED 15 LETY
Podkarpatská Rus - to byl ještě do nedávna termín, který se od roku 1945 víceméně používal jen v případech, kdy bylo školákům třeba osvětlit, kam jsou zasazeny příběhy Nikoly Šuhaje loupežníka. Fakt, že toto území patřilo v letech 1919-1939 Československu, jaksi vypadl z dějepisu. Nikoli však z paměti lidí, kteří zde žili a nebo měli možnost tuto oblast poznat.
Na československo-sovětských hranicích, kde je na naší straně poměrně málo zájemců o přejezd, zatímco na té druhé jsou už hrozny autobusů a automobilů, je už po ránu vedro. Snad právě proto se naproti lidé hašteří. Jednak asi vezou na československé černé trhy potravinářské zboží, které podléhá zkáze, nebo za sebou mají třeba hodně přes tisíc kilometrů dlouhou únavnou cestu. Zvláště, když v napěchovaných vozech se zahrádkami můžete tušit i cosi hřejivého jako kožešiny a cosi třpytivého jako zlato. To jsou samozřejmě pouze domněnky. Možná, že jde jenom o nevinné ukrajinské či ruské dřevěné matrjošky, jichž je v Československu zřejmě nedostatek.
S ODVAHOU A BEZ OKOLKŮ
Přistupuje k nám příslušník naší kontroly. Mladý a chápavý. Předkládáme mu totiž pouze cestovní pasy, na které lze do Sovětského svazu cestovat leda s Čedokem, prostřednictvím Inturistu a nebo na písemné pozvání sovětského občana, které je ověřeno sovětskými úřady. Služební pasy jsme si nenamáhali zařídit. Zdá se, že na návštěvu SSSR nemáme nárok. Jsme od novin, říkáme, a podáváme mu několik čísel prvního nezávislého ekonomického týdeníku v ČSFR. Zajímá nás obchodní spolupráce mezi východním Slovenskem a touto částí Ukrajiny, zaháníme jeho rozpaky.
CHVÍLE NEJISTOTY
„Uniforma“ povzdechne způsobem, jakým se seriózní státní úředník podiví vrtochům zvědavých lidí. Jednomu z nás do ruky vloží orazítkovaný lísteček miniaturního rozměru, typickou „bumážku“ se státní poznávací značkou našeho auta, která je povolením ke vstupu do největší země světa. Popojeďte, pasy vám přinesu. Příslušník pasovky zachází do poměrně výstavné úřadovny (všímáme si, že na sovětské straně je výstavnější), což nás překvapuje napoprvé. Podobné pasovky a celnice by člověk očekával na rušných československých hranicích se Západem. Po chvíli se vrací s našimi doklady.
Sovětským orgánům odevzdáme výše zmíněný papírek a necháme si orazítkovat pasy. Víc už je nezajímáme. Následuje dupnutí na plyn před táhlým kopcem za hranicí a pak jízda na volnoběh po kočičích hlavách. Směr Užhorod. Toto město však záměrně míjíme. Chceme si jeho návštěvu při této tajuplné cestě nechat na závěr. Jsme totiž rozhodnuti začít takzvaně odspodu. Nejdříve navštívit podkarpatskou vesnici. Také proto, že rodinný předek jednoho z nás působil několik let, do roku 1938, v nynějších Nižných Vorotech jako finanční stráž ČSR na hranicích s Polskem.
ČLÁNKY DO MAILU