Zásadním problémem při výkladu paragrafu 13 zákona o zaměstnanosti je pojem „běžné úkoly“. Podle důvodové zprávy je totiž zaměstnavatel povinen zajišťovat svými zaměstnanci právě plnění běžných úkolů.
Zmíněný pojem vyplývá z předmětu činnosti, který je uveden v obchodním rejstříku, v průkazu živnostenského oprávnění (živnostenský list a koncesní listina) nebo ve zvláštním zákoně, kterým je například zákon o advokacii. Tolik důvodová zpráva.
Co je to ale „plnění běžných úkolů“, a co jsou to vůbec „běžné úkoly“? To zákon přesně nestanoví. A jakýkoli výklad ministerstva či jednotlivých úřadů práce nemohou v tomto případě nahradit striktní normu. Zákon by měl tedy tento výraz přesně stanovit a jasně vymezit. Například procentuálním poměrem předmětu činnosti, který má firma zapsán v obchodním rejstříku.
I tak by ale bylo otázkou, zda zákon o zaměstnanosti může omezit jakékoli vztahy vyplývající z obchodního zákoníku. Ten totiž žádné omezení ve smyslu toho, kdo smí vykonávat v obchodních vztazích sjednanou práci, neobsahuje.
Ne pro každou firmu je rovněž ta samá činnost „běžnou činností“. To se týká především různých doplňkových služeb. S tím je spojen i rozsah toho, co je jako předmět činnosti uvedeno v obchodním či podobném rejstříku. Například po novelizaci živnostenského zákona z roku 2001 vznikly papírově zcela nové živnosti, které často neodpovídaly dosavadní registraci. Aby se živnostník nedostal do rozporu s ustanovením o neoprávněném podnikání, musel si je nechat doplnit do svého portfolia. Staly se tím ale tyto nové, z čistě formálního hlediska zapsané předměty činnosti, oněmi „běžnými úkoly“?
Stejné dilema musí řešit i firmy, které se nechtěly dostat do rozporu s novelou živnostenského zákona a daly si do předmětu podnikání například stavební práce, přestože z jejich celého objemu fakticky vykonávají pouze část těchto prací.
Obchodní zákoník je základní kodex, a žádný speciální zákon by neměl být v rozporu s obecnější právní normou. V tomto případě by tedy zákon o zaměstnanosti neměl být v nesouladu s obchodním zákoníkem. A platí ještě jedna zásada: později přijatá právní norma by neměla být v rozporu s dříve přijatou, pokud ta dřívější zůstává stále účinná.
Diskuze o výkladu paragrafu 13 a o různých metodických pokynech je sice zajímavá, ale bezpředmětná. Pokud neexistuje striktně vymezený pojem, není na ministerstvu, ani jiném správním orgánu, aby zákon vykládal. Od toho jsou pouze soudy. Otázka ovšem je, zda lze tak široký pojem jako švarcsystém vůbec nějak přesně právně definovat. To je zřejmě kámen úrazu, na nějž nakonec narazil i zákonodárce, a proto definoval tento pojem tak vágně.
Vláda si ale zřejmě neuvědomila, že české specifikum, kterému se paragrafem 13 snažila čelit, je v Unii prakticky nepřeložitelné. Postižené firmy se tedy mohou se stížnostmi vůči státním překážkám v podnikání odvolat k Evropskému soudnímu dvoru.
(viz také Legislativa uprostřed čísla)
ČLÁNKY DO MAILU