Podnikatelé v krizi

14. září 2010, 08:17 - Jaromír Bartůněk
14. září 2010, 08:17

V poslední době se hovoří o krizi a jejím dopadu na podnikatele. Podnikatelé mají tendenci hovořit a nalézat příčiny krize. Do určité míry je to chování pochopitelné.

Podnikatelé, jako nejvýznamnější skupina zaměstnavatelů, dávají lidem jistotu práce a jejich úspěchy či neúspěchy v době hospodářského poklesu jsou ostře sledovány, protože neúspěchy mají přímý vliv na osudy jejich zaměstnanců a jejich rodin.

Ostatně hospodářská krize, tak často skloňované sousloví dneška, je období, kdy klesá hrubý domácí produkt, což znamená, že poklesu čelí i důležitá odvětví ekonomiky. Což znamená pokles tržeb a samozřejmě hospodářských výsledků firem. Což dále znamená nižší výběr daní a povinného sociálního a zdravotního pojistného. Nižší výběr daní a pojistného znamená rozpočtové problémy státu. Rozpočtové problémy státu znamenají tlak na nižší výdaje státu a ty vyvolávají různé nespokojenosti. A tak bychom mohli pokračovat. Hospodářská krize znamená celý řetězec problémů a potíží a překvapení.

Co s tím mohou dělat podnikatelé a vláda?

V posledních měsících je totiž patrné, že za hospodářskou krizi jakoby mohla vláda nebo předchozí vlády. To je stejná logika, jako by za hospodářský růst mohla také vláda. Takový model jsme tu už měli přes 40 let a naštěstí už je pryč. Neskončil totiž moc dobře. Komunistický režim skončil neslavně právě proto, že ekonomika, jejíž pohyby jsou zcela závislé na vůli a rozhodnutích vlády, funguje mnohem hůře než ekonomika, která je svobodná.

Hospodářská krize a její důsledky pro stát

Veřejnost a bohužel často i média mají tendenci vládu hodnotit podle toho, jestli ekonomika roste (pak je to dobrá vláda) a nebo neroste (pak je to vláda špatná). Někdy se mi takové uvažování zdá jako nepatřičná setrvačnost v myšlení z dob komunismu, kdy samozřejmě i za každé zdražení benzínu mohla vláda. Problém je v tom, že vláda by měla být hodnocena především za to, jak hospodaří. A to s růstem či nerůstem ekonomiky přímo nesouvisí. Trestuhodné je, když vláda v době růstu (a vyššího výběru daní) hospodaří s hlubokým schodkem, a v době poklesu, chcete-li krize, kdy je schodek logický, nemá žádné rezervy, ze kterých by se schodek mohl hradit.

Jinou otázkou, která stojí za samostatný článek je, zda při současných požadavcích na stát ze strany občanů (požadavcích na dopravní infrastrukturu, zdravotnictví, školství atd.) vůbec může stát hospodařit vyrovnaně i v dobách růstu. Státy si zvykly hradit své schodky tím, že si půjčují – emitují vlastní dluhopisy. Potíž nastane, když se půjčování stane obtížným, protože poptávka států po penězích začne být větší než nabídka. Pak totiž přestane platit oblíbené zaklínadlo, že půjčit kterémukoliv státu je bezvadná věc, protože stát nemůže zbankrotovat a vždycky vám peníze vrátí. Stát totiž může zbankrotovat. A také nás bankroty států v nejbližší době čekají. Ostatně, není to až taková novinka, státy už v minulosti bankrotovaly a v době aktuální hospodářské krize jich jen zbankrotuje o něco více. Naposledy v roce 2009 zbankrotoval Ekvádor (jeho dluhy byly vydraženy za 31 % jejich hodnoty) a před ním v roce 2002 zbankrotovala Argentina (své dluhy splatila z 25 %).

Dříve se insolvence neboli bankrot státu také stával, nemíval ale takové dalekosáhlé důsledky a řešil se většinou měnovou reformou. De facto státní bankrot jsme zažili v roce 1953 v ČSR, který stát vyřešil jednoduše - vyměnil úspory občanů a hotovost podniků v poměru 1:50 a hotovo. Bankrot státu znamená v zásadě to, že stát přizná, že není zcela nebo zčásti schopen splatit své závazky. Neznamená to rozklad funkcí státu, rozpad bezpečnostních složek, drancování či něco podobně apokalyptického. Znamená to, že věřitelé státu z části nebo zcela přijdou o půjčené peníze a už je nikdy nedostanou. Těmi věřiteli jsou většinou banky. Mohou jimi samozřejmě být i občané, pokud si od státu koupili dluhopisy (u nás se prodávaly povodňové dluhopisy státu) a nepřímo mohou být občané postiženi tím, že zbankrotují banky, kde mají uloženy peníze, z důvodu, že příliš mnoho půjčily státu.

Globální ekonomické procesy, které způsobily aktuální celosvětové ekonomické potíže a jejichž prvními vážnými indikátory byly potíže amerických hypotečních bank, jsou mimo kontrolu vlády. Ale poměrně pozitivním důsledkem krize je, že pozornost médií a veřejnosti se obrátila na schopnost vlády hospodařit s vlastním rozpočtem místo toho, aby vláda byla veřejností hodnocena za růst či pokles HDP, což je velmi nesprávné.

Důsledky hospodářské krize pro podniky a podnikatele Obchodní zákoník definuje podnikání jako samostatnou soustavnou činnost za účelem dosažení zisku. Dodejme, že činnost na vlastní účet a vlastní odpovědnost. Podnikání je činnost, která vyžaduje schopnosti, které nejsou dány každému. Nemusíme je přeceňovat, ale nelze je ani podceňovat. Mezi ty patří ochota nést riziko, dravost a expanzívnost. Podnikatelé jsou ti, kteří na sebe berou dobrovolně odpovědnost a riziko. Podnikatelé obvykle nebývají ti nejvzdělanější ani nejvíce publikující lidé. Jejich činnost ale nese vysokou míru společenské odpovědnosti, právě proto, že zaměstnávají lidi a nesou za své zaměstnance odpovědnost, nesou také odpovědnost za závazky vznikající při podnikání. Vynikající podnikatelé si zaslouží stejné společenské uznání jako vynikající umělci, pedagogové, novináři apod. Navíc úspěšnost či neúspěšnost podnikatele je poměrně snadno měřitelná, a to hospodářským výsledkem jeho firmy. Břemenem dnešní doby je vyrovnání se s obrazem podnikatele 90. let minulého století a vnímání podnikatele jako vzoru nečestnosti či všehoschopnosti a korupce. V normální společnosti požívají podnikatelé úcty. Úspěch v jakékoliv lidské činnosti si totiž úcty zasluhuje. Toto konstatování je důležité, stává se totiž pravidlem, že podnikatelé jsou vystavováni přehnané kritice vyplývající snad ze závisti či přesvědčení, že úspěchu v podnikání lze dosáhnout jen nečestně. Tato všechna konstatování ale nezakládají nějaké výsostné právo podnikatelů rozkrývat příčiny hospodářské krize či krize rozpočtové. Schopnost rozvíjet vlastní podnik či podnikatelská intuice a odvaha nemá s řešením hospodářské krize v zásadě nic společného. Stává se totiž pravidlem dneška, že podnikatelé komentují současnou krizi, sklouzávají ke komentování rozpočtových potíží státu a mnohdy sklouzávají k poměrně extrémní rétorice požadující extrémní úspory ve výdajích státu. Z pohledu podnikatele, který musí svůj podnik vést s péčí řádného hospodáře a zadlužovat jej velmi obezřetně, je volání po rozpočtové kázni a odpovědnosti zcela pochopitelné. Tento obecně rozšířený postoj stojí za povšimnutí. Za prvé z pohledu ekonomické teorie. Ekonomie by měla být věda pozitivní. To znamená - neměla by popisovat ekonomické jevy tak, jak bychom si je přáli mít, ale tak, jak jsou. Proto je otázkou, zda je současný pokles HDP skutečně tak nenormální a kam by nekonečný a ničím nepřerušovaný růst měl vést, a zda je naopak normální zažívat ničím nepřerušovaný prudký růst. Koneckonců poslední data hovoří o zastavení poklesu výkonu ekonomiky a ekonomové opatrně začínají hovořit o vymanění se z krize. V tomto kontextu je více než zřejmé, že vliv vlády na průběh ekonomické krize je takřka nulový. Přes mohutnou volební rétoriku vláda nestačila udělat vůbec nic. Mediálně se ministři předhánějí v zastavování staveb a škrtání sociálních dávek, zavádění všelijakých daní, tu povodňových, tu jiných, ale prakticky se jim naštěstí nepodařilo vůbec nic. Nestihli propustit jediného úředníka, nezavedli jedinou daň, nezrušili jedinou smlouvu se stavební firmou. A vida, naštěstí si ekonomika dělá, co chce. Za druhé, zda škrty v rozpočtu státu jsou pro ekonomiku státu tak prospěšné a zdravé, jak se může z pohledu dnešních dnů zdát. Akutní škrty vyvolané rozpočtovou tísní roku 2010, resp. výpadkem příjmů, je nutné udělat. Dlouhodobě ale škrty ve výdajích rozpočtu nejsou žádnou reformou. Zoufale totiž chybí analýza, co škrty v oblasti investiční i provozní (mzdy a další provozní výdaje) ekonomice přinesou. Součástí úvah musí být, jestli rozvoji ekonomické aktivity spíše neškodí. Ekonom Tomáš Sedláček přirovnal akutní škrty k akutní liposukci, která ale problém obezity neřeší, to je potřeba změnit jídelníček nebo začít cvičit, nejlépe obojí. Myslím, že toto přirovnání je trefné. Hospodářský pokles totiž zasahuje podnikatele především tím, že klesá počet a objem zakázek, popř. se zhoršuje platební morálka odběratelů. To jsou nejčastější důsledky hospodářského poklesu pro podnikatele. Nedostatek zakázek je to, co trápí podnikatele nejvíce. Naštěstí náš největší obchodní partner, Německo, se z krize úspěšně vymaňuje a táhne naše exportéry vzhůru. Stát se rozhodl nezvyšovat počet veřejných zakázek a nepumpovat do ekonomiky peníze prostřednictvím veřejných zakázek ve stavebnictví a jiných oborech s odkazem na nedostatečné finanční zdroje státu. Je potřeba konstatovat, že otevřené zdroje uvádí , že vlády celého světa se rozhodly do boje s hospodářskou krizí investovat více než 10 bilionů dolarů, a to zejména do nákupu aktiv a sanace bank. České republice se naštěstí vážné problémy bankovního sektoru vyhnuly, a to zejména proto, že jsme je již řešili v 90. letech a naše banky byly již obezřetné při poskytování půjček soukromému sektoru. Jistě nadále není vyloučeno, že do určitých potíží se banky mohou dostat v případě neschopnosti některých států splácet své závazky či v případě potíží některého z tahounů tuzemské ekonomiky apod. Platební morálka a řešení pohledávek po splatnosti není novým problémem tuzemské ekonomiky. Nemyslím si, že by platební morálka významně vybočovala z evropských zvyklostí, ale vymahatelnost práva je problémem, který naše podnikatele pálí dlouhodobě. Pomoc státu při domáhání se práv přichází pravidelně pozdě, pokud vůbec přijde. Stát by měl zabezpečit především spravedlivé podmínky pro všechny stejně a účinnější vymahatelnost práva. Krize a hospodářský pokles přináší také příležitosti **

Hospodářský pokles lze přirovnat ke špatnému počasí. Při zhoršených podmínkách poznáme odolnost, poznáme vůli překonávat problémy, poznáme životaschopnost. To platí v životě, ale i v ekonomice. Krize vždy přináší pohyby ve struktuře ekonomiky, některé podniky nevydrží tlak a zaniknou, na jejich místě vyrostou nové či se ukáže, že jejich existence již nebyla opodstatněná. Krize přináší i příležitosti právě například způsobené tím, že se uvolní místo na trhu, objeví se prostor pro inovace.

Pokud jedním z východisek krize bude poznání, že se nevyplatí podporovat nemístně dluhy, že se nevyplatí vyhazovat peníze za nic, že se vyplatí respektovat práva zaměstnanců, že se vyplatí respektovat a ctít práva zaměstnavatelů a vážit si práce, a že se nevyplatí lenošit a nepracovat, může být krize velkou příležitostí.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče