Podívaná pro masochisty

25. listopadu 2009, 11:00 - Radovan Holub
25. listopadu 2009, 11:00

Východoevropský film dvacet let poté připomíná divokou noční jízdu bez cíle

Praporek:
V polovině listopadu proběhl v Cottbusu 19. ročník MFF východoevropských filmů. Českou republiku reprezentovaly filmy Lištičky a Líbáš jako bůh a také dokumentární film Česká rapublika a studentský snímek Bába.

(text)
Gruzínská režisérka Nana Džordžadze nazvala festival v Cottbusu „hroznem vína, jemuž různé země dodávají různé chuti“. Podle jejího názoru východoevropské kinematografie dosud úspěšně vzdorují globalizaci, což je dobré i špatné zároveň. Dobré v tom, že jednotlivé filmy se navzájem liší, nejsou natáčeny podle žádných žánrových formulí, ale zároveň špatně prorážejí za hranice zemí, kde vznikly a mezinárodní publikum je obtížně chápe. Ředitel festivalu Roland Rust se právě kvůli omezeným mezinárodním šancím filmů z východní Evropy rozhodl věci změnit a dát filmům z regionu mezi Českem a Ruskem šanci. Letos bylo uvedeno 140 filmů z 35 zemí, během šesti festivalových dní přišlo na východoevropské filmy téměř 19 000 diváků. Festival stál zhruba jeden milion eur a podpořily ho město Cottbus, spolková země Braniborsko a německý energetický gigant Vattenfall.

Zloději a štětky
Dvacet let po pádu zdi to v kinematografiích východoevropských zemí vypadá, jako bychom žili sotva dva roky poté. Postavy starých komunistů, slídilů, donašečů, znechucených lidí, vyděděnců, mafiánů a kriminálníků plní filmová plátna. Hrdinové jsou plni obav a nejistoty. Z filmů kape zlost a deprese. Taková zlost a deprese, jakou jsme mohli v československých, maďarských a polských filmech cítit v dobách reálného socialismu.
Je to trochu zvláštní: v roce 1968, dvacet let po komunistickém puči, se film v socialistických zemí proměnil mnohem razantněji. V československém filmu postavy předválečných kapitalistů nahradili horníci a koncem šedesátých let horníky smetla poezie všedního dne a problémoví hrdinové Miloše Formana, Věry Chytilové a Vojtěcha Jasného. A po nich nastoupila plejáda podlomených, zničených hrdinů v době husákovské normalizace. Co však vede mladou generaci současných režisérů, kteří v roce 1989 demonstrovali proti totalitě a likvidovali komunistický režim, k smutku nad současností? „Obávají se ukázat kladné stránky a kladné povahy, vypadá to, že se za ně snad stydí,“ řekla na panelu producentů Connecting Cottbus šéfka podpůrné filmové organizace Medienboard Berlin-Brandenburg Kirsten Niehuusová. „My například podporujeme koprodukce s Polskem, ale většina nabízených projektů je o tom, jak do Německa přicházejí polské prostitutky nebo polští zloději aut.“ Jsou zloději a štětky filmovým zbožím, které se pořád relativně nejlépe prodá na západ? Jsou příběhy o podvodnících něčím, co od nás západ očekává? Nebo je na vině lenost scenáristů vymyslet jiné příběhy než ty o sniperech a outsiderech? Máme snad pocit, že dvacet let poté nelze v zemích postkomunistické Evropy mnohdy odlišit podnikatele od zloděje? Možná ano, když si uvědomíme, že tři čtvrtiny Čechů se podle průzkumu internetového serveru Aktuálně.cz obávají nejisté ekonomické budoucnosti. Dvě třetiny z nich vidí, že demokracie nefunguje správně, 86 procent si myslí, že se situace ve společnosti nevyvíjí správným směrem, případně že nesměřuje nikam. A podobně nebo ještě hůře je tomu i v dalších postkomunistických zemích.

Komando
Ve vítězném filmu festivalu Obyčejní lidé od srbského režiséra Vladimíra Perišiče se minimalistickým způsobem, v podstatě na jednom natáčecím místě, vypráví příběh zvláštního vojenského komanda, které dostane za úkol střílet zajatce. Zajatce vozí v pravidelných intervalech dodávky, muži se sklopenými hlavami jdou v řadě za sebou na smrt, nikdo příliš neprotestuje, nikdo se nevzpouzí, protože v bezprostředním dotyku smrti je na jakoukoli vzpouru pozdě. Rekruti, kteří trest smrti vykonávají, jsou většinou mladí muži, kteří neměli práci, neměli kam jít. Prostě obyčejní lidé. Perišič ostatně natáčel film také s obyčejnými lidmi, s neherci, bez scénáře. Natáčení pokračovalo tak, že mu účinkující na place vyprávěli, jak by na konkrétní situace reagovali – a Perišič podle toho vytvářel děj filmu. Režisér sám byl jedním z těch, kdo se pokusil smutnou náladu východoevropského filmu vysvětlit: „Současná situace ve společnosti je nanejvýš nejistá,“ řekl. „Po pádu zdi jsme si mysleli, že kapitalismus je silný a neporazitelný, a teď se ukazuje, že se může během dvou let zhroutit jako domeček z karet. Nevíme, co bude. Je plno nevyjasněných kauz minulosti, panuje nacionalismus, radikalizují se extrémisté.“

Svět ztracených duší Filmová pouť po východní Evropě se stává divokou noční jízdou, jízdou bez světel, takovou, o jaké vypráví litevský režisér Ignas Miškinis v road movie Obrysová světla. Mladý muž jménem Tadas, jemuž krachuje manželství a stavební firma mu utekla z bytu i s penězi, chce obnovit svůj život. Chce to udělat tak, jako se restartuje počítač. Zmáčknout tlačítko a tma. A teprve pak přijde něco nového a lepšího. Restart, to je ve filmu divoká noční jízda Vilniusem s kamarádem ze školy. Jízda opuštěnými ulicemi, mezi narkomany, překupníky, osamělci. Jízda má svá pravidla: při nočním tahu se jede od pumpy k pumpě, nesmí se natankovat víc než dva litry a musí se jet vždycky až na doraz. A na magistrále kolem Vilniusu jet vždycky kus poslepu – zadržet dech a zhasnout světla. „Jaký má tohle všechno smysl?“ ptá se Tadase jeho kamarád. „Žádný. Je to jízda bez cíle.“ Jízda bez cíle jako by byla nosnou filmovou melodií. Na takové jízdě je i Bětka, která v česko-slovensko-irském filmu Miry Fornay Lištičky zkouší štěstí jako au-pair. Lištičky hájily v Cottbusu české barvy v hlavním soutěžním programu na své cestě mezi MFF v Benátkách a lednovým MFF v Rotterdamu a získaly jednu z menších cen za porozumění mezi kulturami. Divoká jízda temnou krajinou bude podle všeho pokračovat i nadále. Z filmů zemí, které zažily komunismus, nadále potečou potoky úzkostí a černého humoru, jak jasně ukázal trh projektů v rámci pravidelné koprodukční akce zvané Connecting Cottbus. Nejlepší záruky koprodukčního financování získal bulharský film Zinkograf, temný příběh udavače bulharské tajné policie za socialismu a chorvatský film Noční čluny o dvou nemocných starých lidech, kteří spolu utečou z domova pro seniory. A tak není divu, že jedny německé noviny nazvaly východoevropské filmy „světem ztracených duší“.

Filmy potřebují publikum
Na mnoho depresivních východoevropských filmů chodí zahraniční publikum jen ze zvědavosti. Je to něco podobného, jako když se úzká vrstva turistů vydá třeba do Kosova nebo do Albánie, zatímco mainstreamový turista raději zamíří do rakouských Alp. Je to zvláštní typ publika, které vyhledává nestandardní a neobvyklou podívanou. Ne každý divák se však rád ráchá v neckách s depresí. Právě pro tuhle zásadní odlišnost je pro východoevropské kinematografie obtížné systematicky si vytvořit pravidelný, relativně velký okruh zahraničních diváků. Musíte jednoduše tyhle země milovat, abyste přišli na chuť jejich filmům. „A to je dost těžké,“ zdůrazňuje Kirsten Niehuusová, „protože tyhle země vůbec neznáme. Většina Němců nikdy nebyla v Polsku, natož v Gruzii.“ Filmů z východní Evropy, které jsou k publiku přátelské, je pořád málo. Ale jak ukázal letošní festival v Cottbusu, existují. Polský film Kočky z obchoďáku (Galerianki) od mladičké režisérky Katarzyny Roslaniecové zahájil svou pouť po světě už letos v září na festivalu v Torontu. V Cottbusu získal jednu z hlavních cen – za ženský herecký výkon. Film popisuje, jak si skupina čtrnáctiletých gymnazistek hledá v nákupním centru své „sponzory“. Jedna potřebuje peníze, druhou trápí panenství, protože se chce záhy začít naplno věnovat prostituci. Další si potřebuje jen koupit mobil, parfém nebo módní boty. K tomu vůbec nejlepšímu na festivalu patřil rusko-švédský thriller Nejnovější zprávy. Švédský režisér Anders Banke, který žil dlouho v Rusku, líčí práci zvláštní policejní jednotky, která má zlikvidovat skupinu zločinců přímo v centru Moskvy. Hlavní část příběhu se odehrává v panelákovém labyrintu, kde se zločinci skrývají. Mladá policejní PR šéfka Káťa chce z policejní akce udělat velkou mediální reality show. A tak policejní těžkooděnci chodí s kamerami zabudovanými v kuklách. Jeden ze zločinců v bytě rukojmího sedí se samopalem v ruce u internetu, šňupe kokain a prostřednictvím Sky Webu se stává televizní star celého Ruska. Mediální průběh akce je sledovanější než dopadení zločinců. „A co je nakonec důležitější?“ ptá se Káťa poněkud nedůvěřivého velícího důstojníka, který si jako válečný veterán na mediální tyátr ještě nezvykl. „Likvidace zločinců nebo dobrá PR strategie, díky níž se moskevská policie dostane v roli hrdinů přímo do prime timu s licencemi na reklamu v řádu statisíců rublů?“ Velitel nerad, ale přikývne. I on začíná tušit, že média mají někdy větší sílu než samopaly. Polský film Miluj a tanči právě tak jako český filmový hit Líbáš jako bůh mají jedno společné: přivádějí diváky zpátky do kin. Oba filmy byly v Cottbusu uvedeny ve zvláštní programové sekci národních hitů. Jejich diváci nepocházejí jen z úzké vrstvy filmových kritiků a masochistů, kteří se rádi dívají na scenérie opuštěných nádraží, na nichž se pár omšelých notoriků upíjí k smrti. Právě film o polském stavebním dělníkovi, který ve volných chvílích výborně tančí, zejména na pásových dopravnících a střechách domů, a film od Marie Poledňákové si německé publikum vychutnalo. Divácké filmy, pro někoho možná povrchní, mají v kinematografii zásadnější důležitost, než si připouštíme. Zejména v době, kdy film jako obrazové médium dostává denně nové konkurenty na internetu. Východoevropský film potřebuje zbavit se nálepky těžké, depresivní podívané a podivínech a ztroskotancích. Buďme proto rádi za každý další filmový hit, který vrací diváky do kin. Jinak budou perspektivy našich filmů trudné a dojde k tomu, co nastínil v Cottbusu čestný prezident festivalu, oscarový maďarský režisér István Szabó. Na otázku, co pro něj je východoevropský film, odpověděl takto: „Dřív jsem to věděl, ale dneska to už nevím. Dřív jsem v Budapešti mohl vidět polské nebo české filmy, dneska ne. Zmizely z kin, nikdo je nepromítá. Východoevropský film potřebuje získat zpátky ztracenou důvěru diváků.“ A že lze filmovou podívanou a důležitý obsah skloubit do pestrého, nenudícího pásma, o tom není pochyb. Umí to třeba Jan Svěrák nebo Jan Hřebejk, v Cottbusu to dokázala i polská režisérka Kararzyna Roslaniecová.

Radovan Holub, Cottbus
Autor je filmový publicista

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče