Pod hladinou středního proudu

06. prosince 2011, 10:44 - Petr Frinta
06. prosince 2011, 10:44

Naše schopnost orientovat se prostřednictvím zvuku mizí. Je postupně vytlačována řízenou audio kulisou, kvůli níž ztrácíme dotek s realitou, říká britský hudebník Robin Rimbaud

Někteří interpreti fascinují kromě tvorby již tím, jak o hudbě uvažují. A nemusejí to nutně být nesrozumitelné exkurzy do muzikální vědy a teorie, které ztrácejí kontakt s realitou. V případě anglické legendy elektronické hudby Robina Rimbauda se posluchači otevírá fascinující svět děl, jež jsou nitkami zjevnými i neviditelnými spojena s jinými formami uměleckého vyjádření, především s architekturou a literaturou.

Představitelé experimentální elektronické scény se často těší většímu mediálnímu prostoru než hudební hvězdy. Nekomunikují však přímo s posluchači, ale spíše s potenciálními zaměstnavateli – kurátory, reklamními a filmovými tvůrci. Jaký má v jejich případě mediální prezence smysl, lze ji chápat jako formu propagace značky? Kterákoli součást kreativního procesu má dnes charakter systematického budování značky. Jenže jak často narazíte na rozhovor se známým interpretem, který by sahal dále než k obvyklým otázkám o turné, případně o inspiraci k některé z aktuálních písní? Manévrovací prostor bývá pro obě strany velmi zúžený. Zato tvorba většiny umělců pracujících se zvukem jako médiem bývá spojena s filmem, architekturou, často se „odehrává“ na veřejných prostranstvích, a zkušenost publika je proto zcela atypická, bezprostřední, nefiltrovaná, neřízená.

Co vás tolik rozčiluje na přirovnání „Moby alternativní scény“, které váš mediální obraz doprovází? Většina příměrů v médiích usvědčuje autory z nedostatku fantazie a zároveň z malého přehledu v oboru. Beyoncé přece není Dolly Parton současné populární hudby jen proto, že je podobně vyvinutá, a Damien Hirst se zřejmě také nestane novodobým Rembrandtem jen proto, že „taky dělá do umění“. Paralela s Mobym je nezničitelná! Dva Angličané, kteří každý po svém a ve vlastním studiu dělají elektronickou hudbu, to je poněkud chabý základ. Jako by podobných lidí nebyly tisíce! A ještě legračnější je, když se někdo domnívá, že jsme si podobní i fyzicky. Ale pořád je lepší být nový Moby než být považován za druhé Coldplay…

Má dnes ještě někdejší dělení na střední proud a okrajové žánry opodstatnění? Jak se pozná „alternativní“ umělec? Komunitní servery a moderní komunikační technologie vytvářejí dojem, že kontakt s interpretem je bezprostřední a hranice mezi malými a velkými vzala za své. Jde ale o směšování dvou rozdílných úrovní. V první lze stahovat hudbu, sdílet videa a jednostranně přijímat „osobní“ vzkazy, v druhé jde o byznys. Nezávislí umělci nepotřebují ani agenty, ani kanceláře, mohou si dovolit zanedbávat image a domlouvat si rozhovory sami. Mně stačilo napsat e-mail, u Kanye Westa, jehož nahrávky rovněž představují průnik obou kategorií, to bude připomínat počítačovou hru, v níž je potřeba „prostřílet se“ mnoha úrovněmi.
Jsem rád, že mohu tvořit pod hladinou středního proudu, kde nemusím brát ohledy na nic kromě sebe sama, a mohu se tudíž neustále vyvíjet.

Spojení „pod hladinou středního proudu“ dobře vystihuje vaši tvorbu. Skládá se nejen z řadových alb a zvukových doprovodů k baletům anebo architektonickým dílům, ale i z hudby k reklamním kampaním. Nakolik odlišný je proces skládání v jednotlivých případech? Nijak. Kdysi jsem se zapřísáhl dělat pouze na projektech, které se mi nejen zamlouvají, ale zároveň mě obohacují. A to jen s lidmi, s nimiž si doopravdy rozumím. Přináší mi to daleko hlubší prožitek. Spolupracoval jsem s řadou tvůrců na kampaních pro mnoho značek, vždy jsem si však udržel vysokou míru kontroly nad výsledkem. Moje alba budou pro většinu posluchačů „divná“, proto mě překvapilo, když mě u skladeb pro spoty Philips nebo Nike kolegové upozornili, že jsem mohl být odvážnější. A skutečně jsem si to mohl dovolit! Pokud mě totiž někdo osloví kvůli spolupráci, musí chápat, co jsem zač i že výsledek bude zřejmě jen stěží předvídatelný. Je to věc vzájemné důvěry a pochopení, spíše než vyhraněného přístupu ke skládání.

Jako předního experta na zvukový design (tedy jak má cokoli od architektury po spotřební elektroniku znít, respektive být ozvučené – pozn. red.) se vás nemohu nezeptat, proč tento obor zůstává neustále opomíjen… V samotném jádru je rozšířeno nepochopení, do jaké míry nás může byť i pasivně vnímaný zvuk ovlivňovat. Protože je ale na rozdíl od tvaru, barev a světla neviditelný, zůstává v architektuře upozaděn. Přitom jsme do něj neustále ponořeni, jsme jím pohlceni natolik, že mu podvědomě vtiskujeme hudební kvality, snažíme se jej vnímat v tónech, nacházíme v něm rytmy… A proto také často zapomínáme, jaký účinek mají hluk, šum, ticho nebo ozvěna.
Nedávno jsem vydal CD In Between, které vzniklo sestříháním zvukového „odpadu“ z prostor jedné francouzské umělecké školy, z nahrávek počítačových sálů, ventilačních aparátů. Je připomínkou, jak intenzivní dokážou být zvuková zákoutí okolo nás, jak působí, jsou-li izolována mimo přirozený kontext, v němž si je většinou ani neuvědomujeme.

Platí stále vaše staré prohlášení, že naše schopnost naslouchat prostředí neustále degeneruje? Mobilní telefony a především osobní přehrávače způsobují, že mizí naše schopnost orientovat se prostřednictvím zvuku. Je postupně vytlačována řízenou audio kulisou, kvůli níž ztrácíme dotek s realitou.

Nahrávky experimentální elektronické hudby často využívají záznamy existujících zvukových prostředí. Přesto jsou paradoxně považovány za výstřední ve srovnání s hudbou v tradičním slova smyslu, tedy zvuky uměle vytvořenými, které se v přirozeném světě nevyskytují… Spousta hudby dnes již neexistuje ani v jedné podobě! Je skládána a nahrávána digitálně, i kytary a vokály bývají často jen modulovány. Existují jen jako jedničky a nuly kdesi na discích, čili dochází ke smazání hranice mezi reálným a umělým. Já se naopak snažím vazby k realitě nezpřetrhat. Užívám proto jak nahrávky skutečných prostředí, tak stále pracuji se zvukem v hudební rovině.

Skutečné, hmatatelné je i poznávací znamení vašich raných nahrávek – ilegálně odposlechnuté telefonické konverzace. Nedostal jste se kvůli jejich užití do právních problémů? Po dobu pěti let jsem pod hlavičkou Scanner vydával desky, na nichž hrály důležitou roli lidské hlasy „sejmuté“ pomocí policejních odposlechů. Do problémů jsem se ale nikdy nedostal, a to ani poté, co o mě odvysílaly pořady televizní stanice BBC nebo MTV. Vždy jsem totiž dostatečně nahlas proklamoval, co a proč dělám. Jen připomínám, že tyto nahrávky vyšly dávno před érou internetu a reality show, čili v mnohém současné debatě o hranicích mezi privátním a veřejným prostorem předcházely. Snažil jsem se ukázat, že tento fenomén lze velmi dobře zahrnout i do umění.

Stanovil jste si při výběru hovorů určité meze? Nenarazil jste například na konverzaci, kterou byste měl potřebu nahlásit? Stahoval jsem hlasy z éteru, cíleně a přitom docela náhodně. Nikdy jsem neměl sebemenší ponětí, kdo jsou účastníci „mých“ hovorů, odkud pocházejí… Ani jsem to vědět nechtěl a nepotřeboval. Fascinovaly mě ty elementární promluvy o sexu, drogách, důvěře. Nikdy jsem ale nenarazil na žádnou, o níž bych měl potřebu se dělit, myslím v tom neuměleckém slova smyslu, s policií nebo osobami, jichž se týkaly. Pokud bych se dozvěděl něco například o vraždě, byť jen plánované, zřejmě bych to nahlásil. I to však raději anonymně.

K odposlouchávání hovorů se váže téma zneužití technologií. Před lety jste nahrál nový soundtrack ke klasické francouzské filmové antiutopii Alphaville z roku 1965. Neodehrává se noční můra – centrálně řízená společnost – ze snímků, jako je tento nebo 1984, už dávno okolo nás? Alphaville je nadčasovou sondou do odosobněné soudobé architektury. Je to film, v němž splývají hranice mezi hercem a jeho rolí, mezi fikcí a dokumentem. Je o městě, v němž jsou emoce a poezie potlačovány a které je řízeno čistou logikou. V tom v lecčems připomíná současná – skutečně existující – města. V jejich rozpočtech jsou položky na cokoli kreativního či v jakémkoli smyslu alternativního „zařezávány“ a podporován je jen byznys pro byznys, třebaže nereprezentuje žádný koncept, žádné přesvědčení, z něhož by vyrůstal. Čili tyto filmy jsou velmi realistické.
Pro mě osobně Alphaville představuje důležitý moment, kdy jsem si uvědomil, že můj koncept elektronické hudby vlastně kopíruje ducha filmu. Jako podobná nízkonákladová estetika může být stejně působivý a může stejně dobře zachytit obavy ze směřování ke korporátní, technokratické společnosti.

V esejích z devadesátých let jste se zabýval dopady proměn architektury na každodenní chování. Ekonomická konjunktura v Británii měla za následek stěhování z činžáků do domů s vlastními vchody, čímž zmizel tradiční prostor k setkávání a zákonitě se začalo objevovat více socializačních poruch. Má podobný dopad současný rozvoj komunikačních technologií? Oklikou se vracíme k tématu hranic mezi soukromým a veřejným prostorem. Do stejné míry ji však dnes přetváří například zaměstnanecká politika, ať již další prohlubování „open space“ konceptu, anebo naopak zvětšující se objem práce vykonávané z domova. Oproti změnám v architektuře má vývoj technologií odlišný časový průběh. Střídají se tak rychle, že ani není možné naučit se s nimi pořádně zacházet, využít jejich možností ve svůj prospěch. Prohlubuje se tím pasivita podílení na změnách. Nikdo se ani nezabývá morálkou a bontonem, protože ani není čas na vytváření pravidel. Když vám ve skupince zazvoní mobil, uděláte maximálně rituál dvanácti kroků, tolik jich vědci spočítali jako běžné poodstoupení. Bohužel jej ale nevykonáváme, abychom brali ohledy na ostatní, ale pro pocit soukromí, protože nechceme, aby ostatní v hovoru rušili nás.

Lze moderní komunikační technologie vinit z úpadku komunikace – neustálé banalizace předávaných informací? To je kánon, který se objevuje již v reakcích na vynález knihtisku, určitá banalita je hluboce zakořeněná v každém z nás. Je spíše třeba se smířit s tím, že pro mladou generaci je sdělování banalit podstatou komunikace. Skutečná hodnota předávaných informací klesá, většina sdělení předávaných prostřednictvím sociálních sítí spočívá v tom, kdo co měl k obědu anebo jaký film sleduje. Je to ale přirozený proces, jímž se vědci zabývají desítky let a který má u každé generace jiné projevy.
V dlouhodobém horizontu masová kultura i komunikace směřují k pasivní zábavě, což je důvod, proč jsem podobně jako mnoho lidí z mé generace odmítal televizi. Banalita není ryze současným fenoménem, nová média ji – zmnožením i zviditelněním – pouze vystavují v plné nahotě. Považuji ale za důležité, že se o tomto problému hovoří, že je předmětem výzkumu, že i tento fenomén zahrnuje určité odstředivé tendence. Jsou lidé, kteří se stále snaží technologie použít proti jejich přirozenému směřování, aby něco vytvářeli, přeměňovali to, co je na první pohled „dané“. Tyto pochyby znamenají, že to se soudobou společností ještě není tak zlé.

Robin Rimbaud (46)
Pod desítkami motivů scénické hudby, jež doprovází audiovizuální reklamy značek jako Nike, Philips nebo Dolce & Gabbana, je podepsán britský hudebník Robin Rimbaud známý pod pseudonymem Scanner. Postihnout jeho tvorbu v plné šíři je kromobyčejně obtížné. Vystudoval literaturu, byl moderátorem, uměleckým kritikem, estetickým teoretikem, komentátorem architektury, proslavil se však především jako hudebník.
Na předních značkách oboru vydává od poloviny devadesátých let abstraktní zvuková díla, s přibývajícími roky však jeho tvorba košatěla. Je autorem mnoha zvukových instalací (spojení hudebního díla a prostoru), spolupracoval s baletními i avantgardními divadelními soubory, a všem těmto fenoménům na pomezí hudby a jiných uměleckých žánrů se věnoval i jako teoretik. Letos byl například čestným hostem Pražského kvadrienále.
Jeho loňská spolupráce s newyorským Post Modern Jazz Quartet patří k nejfunkčnějším spojením „živé“ a elektronické hudby, pozornosti náročnějšího posluchače by neměla ujít ani četná díla pod hlavičkou Scanner, prozkoumávající různé výklady pojmu abstraktní elektronická hudba.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče