Po rošádách se jelo dál

01. dubna 2009, 16:41 - Mgr. Pavel Pokorný
01. dubna 2009, 16:41

Stabilizace vnitropolitické krize má přednost před řízením unie

Po vyslovení nedůvěry vládě premiéra Mirka Topolánka se zhusta přetřásá i to, jak po pádu kabinetu bude pokračovat české předsednictví Evropské unie. Má je v demisi dokončit Topolánek a jeho lidé, nebo úplně jiný politik či úředník a vláda, na nichž se aktéři současné vládní krize shodnou? Tři příklady demisí vlád, které potkaly Dánsko, Francii a Itálii během jejich evropského předsednictví v devadesátých letech, ukazují, že personální výměny hlavních postav (premiéři i prezidenti) stejně jako předčasné i prezidentské volby možné jsou. Vyplývá z nich také, že předsednictví nepředsednictví domácí politické události měly navrch, přestože se to byrokracii v Bruselu nelíbilo.

Gentleman řekl sbohem Z demise premiéra Poula Schlütera v polovině ledna 1993, tedy hned na počátku dánského předsednictví, by si mohli vzít současní politici příklad. První konzervativní předseda vlády v Dánsku po roce 1901 odstoupil po více než deseti letech u moci, protože ho zpráva vyšetřovacího výboru obvinila, že lhal parlamentu v kauze tamilských uprchlíků ze Srí Lanky – skandálu, který se odehrál již v roce 1987. Důvod na dnešní, zejména české poměry banální stačil gentlemanovi Schlüterovi k vyvození důsledků a odchodu. Jak tehdy napsal deník Neue Zürcher Zeitung: „Schlüter ztělesňoval doma i v zahraničí stabilitu. Dokázal uhlazovat dánskou vzpurnost vůči Evropskému společenství (ES, předchůdce Evropské unie – pozn. red.) tím, že apeloval na peněženky obchodníků a rolníků, rybářů a námořníků.“ Schopnému vyjednavači Schlüterovi se dařilo prosazovat proevropskou vládní linii a narazil vlastně až v červnu 1992, kdy dánští voliči v referendu těsně odmítli Maastrichtskou smlouvu posilující spolupráci členských zemí. Tato porážka možná oslabila premiérovu chuť dále vládnout a při první příležitosti se poroučel.
Novým předsedou vlády se stal taktéž „Evropě nakloněný“ sociální demokrat Poul Nyrup Rasmussen, jenž dánské předsednictví úspěšně dokončil. Dánové především v opakovaném referendu v květnu 1993 „Maastricht“ schválili. Summit v Kodani pak pod jejich vedením mimo jiné domluvil kodaňská kriteria, jež definují podmínky pro vstup kandidátů do EU.

Priorita? Prezidentská výměna Jak připustil na konci roku 1994 francouzský ministr pro evropské záležitosti Alain Lamassoure, souběžnost prezidentských voleb ve Francii (na přelomu dubna a května 1995) a předsednictví Francie EU v prvním pololetí roku 1995 vyvolá nesporně problém. A deník Libération 2. ledna 1995 přímo napsal, že prioritou Francie není předsednictví EU, ale volby prezidenta.
V případě výměny na postu hlavy státu, která navíc ve Francii ční nad vládou (viz loni při francouzském předsednictví všudypřítomný Nicolas Sarkozy), šlo před čtrnácti lety i o to, jak se s novým prezidentem změní kurz země v rámci unie. Jak víme, socialistu Françoise Mitterranda vystřídal po volbách neogaullistický kandidát Jacques Chirac, který se hlásil k takzvané Evropě národů a zejména se snažil zdůrazňovat význam „velké a silné Francie“ v budoucí Evropě. Trend co možná největšího zviditelnění země v EU i ve světě je ostatně patrný dodnes.
S nástupem Chiraka do funkce v květnu 1995 se změnil i kabinet, respektive premiér, když Édouarda Balladura nahradil Alain Juppé z téže vládní strany – Sdružení pro republiku (RPR). Příčinou demise byla Balladurova neúspěšná kandidatura v prezidentských volbách proti Chirakovi. Naopak dosavadní ministr zahraničí Juppé si za jeho podporu v kampani vysloužil úřad premiéra. Kosmetické změny ve vládě v rámci jedné strany zřejmě na francouzské předsednictví velký vliv neměly, prezidentské volby je však určitě odsunuly z popředí zájmu.

Italské vlády číslo 53, 54 a 55 Pokud lze hovořit o nějaké vládní krizi, pak se toto přirovnání hodí k poměrům, které panovaly v polovině devadesátých let v Itálii. S velkou pompou se v květnu 1994 poprvé ujal vlády mediální magnát Silvio Berlusconi, aby v lednu 1995 předal funkci Lambertu Dinimu a jeho úřednickému kabinetu. Ekonom a bývalý bankéř Dini, který byl mimochodem za Berlusconiho ministrem financí, překvapivě vydržel – vláda přežila několik hlasování o nedůvěře – až do počátku italského předsednictví (první pololetí 1996). Přitom sliboval podat demisi ihned poté, co parlamentem projde návrh státního rozpočtu na rok 1996. Stalo se to na konci prosince 1995 a reálně hrozila absurdní situace – Itálie by převzala od Španělska předsednickou úlohu v unii bez premiéra nebo dokonce bez vlády. Nenastala, i když to, co následovalo, se tomu dost blížilo.
Dini nakonec oznámil až 11. ledna 1996, že jeho vláda ztratila většinovou podporu, a proto se rozhodl odstoupit. Tehdejší italský prezident Oscar Luigi Scalfaro se jal vést politické konzultace. Uvědomíme-li si však, že se mimo jiné musel setkat s představiteli 26 parlamentních klubů, neměl to asi jednoduché. Výsledkem byla dohoda na předčasných volbách v dubnu a Dini získal pověření vést nadále kabinet v demisi.
Lapálie na italské politické scéně vyústily v historický výsledek voleb. Zvítězila koalice levicových stran Olivovník, čímž se v zemi opět po půl století dostala k vládě levice.
A nový premiér Romano Prodi si za ministra zahraničí vybral právě Diniho. Jakási kontinuita při italském řízení EU tedy zůstala zachována. Jak vidno, nějaké řešení se vždycky najde. Ze zmíněných příkladů je však jasné, že stabilizace vnitropolitické krize má přednost před předsednictvím EU, které se k tomu náhodou připlete.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče